Lomnický přízrak a smrt vojína Skrbka. Lomnice nad Popelkou.

Fotografie (3) • Foto: Vitold

Nebudu psát o lomnickém přízraku. Příběhy, ve kterých umírají malé děti, nemám rád. Ale jsou lidé, kteří přísahají, že při soumraku se tady prochází průhledně bílá pětiletá holčička. Že ji na vlastní oči viděli...

A právě tam někde, na hřebeni mezi Stružincem a Rváčovem se v lese skrývá malý pomníček…

Přijeli jsme na pár dní do vesnice Nové Dvory u Lomnice nad Popelkou. Na návštěvu. K příbuzným.

Moje nejmladší dcera má něco přes rok a dlouhé vyspávání v posteli ji nebaví. I hned první den ráno jsem naložil Bětku do kočárku a vyrazili jsme. Slunce vycházelo, dnes bude pěkný letní den. Před sedmou jsme byli ve Stružinci.

Zastavil jsem několik náhodných ranních chodců a ptal se na pomníček. Bez výsledku. Ale pak mě někdo odkázal na obecní úřad. Tam vědí všechno.

Pan starosta vyposlechl můj dotaz a zvážněl. „To máte před sebou těžký úkol“, řekl. V duchu jsem se zaradoval. Z obsahu odpovědi jsem vydedukoval, že starosta o pomníčku ví, ale ten je skryt v takové divočině, že hledání bude obtížné. To se mi líbí. Bohužel druhá věta ukázala fatální chybu v dedukci. „V životě jsem o něm neslyšel“, dodal starosta.

Vyšli jsme před úřad a nabrali zpáteční směr Nové Dvory. O existenci pomníčku nepochybuji. Mám sice jen jednu informaci, ale je pod ní podepsán ředitel lomnického muzea pan Drahoňovský, a to je nějaká autorita.

V roce 1938 se tam někde na rváčovském hřebeni zastřelil vojín Skrbek, když se mu předtím splašil kůň a rozsypal vojenský náklad munice.

Další den jsme se vraceli z výletu. A já náhle zpozoroval, že projíždíme kolem vesnice Rváčov. Rychle jsem se nechal vysadit z auta s tím, že si jen tak trošku zapátrám a na večerní sklenku vína jsem doma.

Den se pomalu chýlil ke konci.

„Tak takhle se tam nedostanete“, staraší pán z Rváčova kriticky pohlédl na mé kraťasy, sandály a tričko bez rukávů, „je tam všechno zarostlé křovím a kopřivami“.

Štěstí mi zatím přálo. Poměrně rychle jsem našel pána, který věděl. Sundal si pracovní rukavice, dovedl mne na okraj pole. Nad námi se na horizontu rozprostíral rváčovský hřeben. Pán natáhl ruku. Támhle ten les. Za ta léta už vím jak a na co se zeptat, které orientační body si zjistit, abych došel. A musím říct, že rváčovský domorodec vysvětloval a odpovídal velmi věcně a jasně. Představu o lokaci pomníku mám docela přesnou.

„A co se tam vlastně stalo?“, vždycky se tvářím, že nevím vůbec nic, klidně si příběh vyslechnu znovu, třeba se dozvím něco dalšího. „Splašil se mu kůň, asi tam někde přeběhla liška nebo divočák. Kůň spadl na oj vozu a rozpáral si o ni břicho. Rozsypal se náklad munice. Vyděšený voják odběhl do lesa a tam se zastřelil vlastní pistoli“.

Poděkoval jsem a rozloučil se. Pán ještě zopakoval svoje pochyby, že bych snad mohl pomníček najít. Je tam prý v té džungli skrytý až příliš. No, uvidíme.

Pomalu stoupám na hřebínek mezi Rváčovem a Stružincem. Slunce se už dotklo obzoru, ale okolní pole s obilím jsou pořád zlatá tak, až z toho oči bolí. Vůně sluncem spálené mateřídoušky. Všude ticho.

Přemýšlím a smyslu mi to valně nedává. Copak je vysypaný náklad munice taková katastrofa? Či poraněný kůň? Proč to vojína Skrbka vyděsilo tak, že odběhl do nejbližšího lesa a tam si vpálil kulku do hlavy?

Stojím na hřebeni. Kolem svažité louky, obilná pole, okraje lesů, sem tam osamělý strom. A u cesty remízek. A v něm omšelá boží muka.

… ta myšlenka přišla v jediném okamžiku a s takovou silou, že jsem se až posadil do trávy. Husí kůže a takový chlad po těle.

Ta boží muka já přece znám. Znám je z obrázku. Znám je z příběhu o lomnickém přízraku…

Stojím na hřebeni mezi Stružincem a Rváčovem. A slunce právě zapadlo.

Co když to, co tehdy splašilo koně nešťastného Jana Skrbka, nebyla liška? Ani divočák, ani nic z tohoto světa? Zvířata prý vycítí mnohé, co už je za hranicí lidských smyslů. A koně jsou v tomto ohledu mimořádně vnímaví. Vždyť v kolika pověstech je pasáž o tom, jak koně odmítly přejít jisté místo, zastavovaly se, plašily, couvaly i s vozem…

Co když kůň vojína Skrbka vytušil na rváčovském hřebeni přítomnost bíle průhledné holčičky? A co když, blesklo mi hlavou a teď už jsem se regulérně roztřásl, co když ten přízrak neviděl jen ten kůň? Co když byl tehdy takový večer, jako je dnes, ta vteřina přesně mezi dnem a nocí. Co když Jan Skrbek spatřil bíle průhlednou holčičku u božích muk, co když neunesl ten pohled bílých očí? Zraněný kůň se válel po zemi, ržál bolestí a možná ještě víc hrůzou. Po cestě se kutálely rozsypané náboje. A ta bílá postava byla tolik blízko… Vojín Skrbek, bez sebe hrůzou, utíkal do prudkého kopce, dral se křovím až do lesa. A třeba jej dostihlo vlastní šílenství, třeba poznání, které nelze unést. Třeba jej dostihla bílá holčička, třeba ještě něco jiného, je podivně zlověstný rváčovský hřeben.

Rána z pistole a poté ticho. Začala noc.

Už jsem navštívil všeliká místa, obtěžkaná všelikými legendami. Ale nevzpomínám si, že bych si někdy tak moc přál, aby tento příběh byl jen vymyšlenou báchorkou.

Stoupal jsem k lesu. A v tomto horkém letním večeru jsem se třásl zimou. V přítomnosti ducha se prý prudce ochladí, vzpomněl jsem si a bylo to ještě horší. Rozhlížel jsem se po okolní, úplně tiché krajině a moc se bál, že někde ve stínu zahlédnu malou, bíle průhlednou postavu.

Vnořil jsem se do lesa. A prakticky okamžitě jsem přišel na jiné myšlenky. Pán z Rváčova měl pravdu. Od pasu dolů svízel, kopřivy, maliny, ostružiny a suché větve smrků, v tom všem umně zamaskované pařezy, kameny a díry. Od pasu nahoru divoký hustník a šípkové růže. Když jsem chtěl přeskočit ostružinu, bodl jsem se suchou větví do temene. Když jsem se sklonil pod větev, praštil jsem bradou do pařezu. Popíchaný, poškrábaný, krev ze mě tekla nejmíň na stodvaceti místech. Ve vlasech a pod propoceným tričkem tři čtvrtě kila suchého jehličí. Asi tak padesát různých druhů bodavého hmyzu nevěřilo svému štěstí. Člověka v této divočině neviděly už léta. A když teď tu možnost měly, nehodlaly ji promarnit.

Trvalo to asi 20 minut.

Už jsem ani v úspěch nevěřil. Ale nakonec jsem jej skutečně našel. V hlubokém lese, v ostružinách, pár decimetrů vysoký pomníček. Nápisová deska poškozená. Ale jméno se přečíst dalo. Vojín Jan Skrbek.

Přes všechno to nepohodlí a obtíže hledání jsem si tu chvilku udělal. Sedl si vedle pomníčku a úplně se ztišil. A po chvíli se polohlasem zeptal: „Tam u těch božích muk, co jsi to tam tehdy potkal, Jene Skrbku?“.

A věděl jsem, že odpověď nechci, ale opravdu nechci znát.

Poslední aktualizace: 25.12.2019

Nadmořská výška:

573 metrů nad mořem

Lomnický přízrak a smrt vojína Skrbka. Lomnice nad Popelkou. na mapě