Madrid – muzejní galerie Thyssen-Bornemisza (Museo Thyssen-Bornemisza)

Alespoň co se sbírek umění týče, patří Madrid bezesporu mezi hlavní města světa. Španělská metropole opravdu není jen synonymem pro Prado a minimálně taková muzejní galerie Thyssen-Bornemisza se s ním může směle poměřovat. Jedná se v podstatě o pozoruhodnou soukromou sbírku starých mistrů i moderního umění, nacházející se v paláci Villahermosa na nároží ulic Paseo del Prado a Carrera se San Jeronimo, tedy u Neptunova náměstí. Na rozdíl od slavnějšího Prada zde panuje opravdu taková takřka rodinná atmosféra a ve fotografování – samozřejmě bez blesku – tady nikdo nikomu nebrání. Vysoce ceněny jsou také zdejší krátkodobé výstavy, které byly zasvěceny takovým velikánům, jako jsou El Greco, Cranach, Caravaggio nebo Dürer. Jen ti Boschovi skvostní pakobolti tady možná tak trošku chybí …

Muzeum Thyssen-Bornemisza muzeum nabízí svým návštěvníkům úžasná díla z období od 13. do poloviny 20. století. Jeho veřejná expozice představuje téměř tisícovku děl, které zahrnují období gotiky, renesance, manýrismu, baroka, rokoka, romantismu i pop-artu. Nechybí ani umělecká díla z oblasti impresionismu, expresionismu nebo experimentální avantgardy počátku 20. století. Největší zásluhu na muzejní sbírce mají dva muži; baron Heinrich Thyssen-Bornemisza a baron Hans Heinrich Thyssen-Bornemisza. Za vším ale musíme hledat ženu, takže jistě nepřekvapí, že celou sbírku nějakými dvěstěpadesáti kousky v roce 2004 ještě rozšířila Carmen Cervera Thyssen-Bornemisza (tato část sbírky zůstává i dnes soukromou). Paní baronka prý sama navrhla i nejzdobnější prvky galerie, tedy mramorové podlahy a štuky. Její způsob estetického myšlení se projevil i ve vstupní části, která působí dost megalomansky a zdobí ji kombinace tropických rostlin, velkého gobelínu, kolosálního Tintorettova plátna Ráj, Fredovy portréty baronského páru a Rodinovy sochy.

Muzeum v podstatě vzniklo dohodou o pronájmu, uzavřenou roku 1988, ale jako jeho skutečný zrod bývá uváděn až rok 1992, kdy bylo za přítomnosti krále slavnostně otevřeno. O rok později byla většina sbírkového fondu odkoupena za 350 milionů dolarů (její hodnota však prý byla asi 1,2 miliardy) španělským státem. Paradoxem podpisu této smlouvy byl fakt, že celá sbírka mohla skončit např. v Londýně, ale panu baronovi se nelíbilo místo, kam by byla umístěna. Pro Španělsko rozhodla velkým dílem i Carmen (za vším pořád hledej ženu, že ano ...). Celá galerie od té doby bývá považována za jistý protipól či skvělý doplněk dvou hlavních státních galerijních center, tedy Museo del Prado a Reina Sofia. Sídlí sice v madridském paláci Villahermosa, pocházejícím z 18. století (jeho rozšířená neoklasicistní podoba však vznikla až roku 1805), ale asi šedesát exponátů je vystaveno v Barceloně. A na nedostatek návštěvníků si MTB rozhodně stěžovat nemůže, protože patří mezi pět nejnavštěvovanějších muzeí ve Španělsku. Necelý milion návštěvníků ročně stačí i na začátek druhé poloviny první stovky nejnavštěvovanějších uměleckých muzeí světa.

Tyto návštěvníky může jen a jen mrzet, že přepychové palácové interiéry i soukromá kaple zmizely, když se tato budova stala ústředím Banca López Quesada, která svými kancelářemi zničila vše co se dalo … aby po pár letech zkrachovala. Celý komplex pak zachránila jeho přeměna na uměleckou galerii, kterou navrhl architekt Rafael Moneo. Ten položil důraz zejména na přirozené osvětlení a hlavní vstup zadním traktem ze zahrady na Carrera de San Jerónimo. V roce 2004 pak bylo muzeum rozšířeno o křídlo, tvořené dvěma sousedními budovami, které dříve patřily hrabatům z Guaqui a vévodům z Goyneche. Samotné sbírky vznikaly v několika etapách, z nichž tu první tvořilo v roce 1906 sedm Rodinových mramorových soch. Základem však byla rodinná sbírka, která se formovala od roku 1928 v holandském Haagu. A za zmínku stojí fakt, že rozšíření umělecké sbírky MTB svého času nejvíce napomohla úzká spolupráce se všemi galeriemi světového věhlasu, zejména v Sovětském svazu, Spojených státech, Francii, Anglii a Itálii.

O tom, že sbírku vlastně vytvořili dva baroni jsme se již zmínili. První z nich se v letech 1928 až 1938 soustředil zejména na staré mistry (a jména jako Dürer, Holbein, van Eyck, Fra Angelico nebo Caravaggio), zatímco jeho holandsko-švýcarsko-maďarský následovník si kromě půvabné Španělky Carmen Cervera oblíbil impresionisty a moderní umění. Neopovrhl však ani Cranachem, Janem Brueghelem st., Rembrandtem, El Grecem nebo Palmou Starším. Získaná plátna Picassa či Van Gogha ho ale asi potěšila o něco více …

A co že tedy v galerijních prostorách MTB můžeme vidět? Není toho zrovna málo, takže si jednotlivé sbírky alespoň velmi zhruba přiblížíme podle epochy a souvisejících jmen nejslavnějších, přičemž uváděná století většinou přesahují do století předchozího nebo toho následujícího.

Nejstarší díla pochází z Itálie a 14. století (nejznámější jména: Luca di Tomme, Taddeo Gaddi a Fra Angelico). Následuje italské období quattrocenta, tedy 15. století, a renesance (Ghirlandaio, Antonello da Mesina, Fra Bartolommeo, Palma Vecchio, Bronino, Tizián). Německou gotiku a renesanci zastupují mj. Dürer, Cranach a oba Holbeini, zatímco holandskou (nebo chcete-li nizozemskou) malbu 15. a 16. století zejména Jan van Eyck, van der Weyden, Memling nebo Gossaert. Následuje „mezinárodní“ část galerie, orientovaná k Paseo del Prado, kde nacházíme další velká jména, kterým vévodí Bronino, Bordone, Tizián, El Greco, Caravaggio, Tintoretto, Bassano, Jan Brueghel st. nebo de Ribera.

Poté přichází ke slovu holandské baroko a Rembrandt, Bol nebo de Hooch, které vystřídá rokoko a Chabdin, Piazzetta, Guardi nebo Canaletto. V této části muzea nechybí ani Goya, Delacroix nebo Courbet. Odsud se pak přesouváme k impresionismu, který zastupují takoví mistři jako např. Manet, Renoir, Monet nebo Degas. Impresionismus střídá postimpresionismus a Van Gogh s Gauguinem, Cézannem nebo Toulouse-Lautrecem. Tyto mistry doplňují ještě např. Ensor nebo Munch. Tento úsek ještě zahrnuje rovněž americké malíře období 18. a 19. století.

Skutečným klenotem muzea jsou umělecká díla z první poloviny 20. století. Autor tohoto článku je sice takřka ortodoxním gotikem, ale musí přiznat, že tato modernistická sbírka je obdivuhodná až fascinující. I zde se můžeme setkat s různými sekcemi, styly a autory. Fauvismus zastupuje zejména Matjese, zatímco německý expresionismus Kirchner nebo Nolde. „Fajnšmekry“ jistě zaujme Kandinskij, Schiele nebo Kokoschka. Mnohými milovaný kubismus nebo futurismus v MTB nabízí mj. Picassa, Delaunaye, Grise nebo Dalího. Návštěvníka z ČR však jistě potěší přítomnost Františka Kupky.

Z ruské avantgardy (neoprimitivismus nebo konstruktivismus) je asi nejznámější Larionov a nechybí zde ani meziválečná abstrakce (např. Mondrian) včetně hnutí Bauhaus. Velice zajímavá díla nabízí MTB rovněž od několika směrově hůře zařaditelných umělců, jakými jsou například vynikající Marc Chagall. Do této kategorie spadá i Klee a částečně také Modigliani. Silně zastoupen je surrealismus, tedy kromě již zmíněného Dalího např. Delvauy, Magritte nebo Miró. Ameriku zastupují zejména umělci z oblasti abstraktního expresionismu nebo pop-artu. Logicky tak nechybí třeba O´Keeffe, Avery, Hopper nebo Pollock. Evropskou poválečného – a převážně figurální tvorbu zastupují příkladně Appel, Guttuso, Matta nebo de Stael.

Nabídka poměrně pestrá, že ano ...