Městečko Demre a starověké město Myra v Turecku

Při putování po Turecku jsme jednoho dne vystoupili na autobusovém nádraží v městečku Demre, kterému se také říká Kale a v jehož blízkosti se nachází starověké město Myra se slavnou minulostí. Procházíme se ospalými uličkami města, které jsou tu a tam zpestřeny „šílenými“ obchody s ruskými nápisy a vším možným i nemožným týkajícím se osoby sv. Mikuláše.

Kdysi zde působil jako biskup sv. Mikuláš, který je patronem dětí, řemesel, obchodu, rybářů, námořníků a určitě spousty dalšího. Ve městě Myra byl knězem váženým a patrně i biskupem. Byl to muž dobročinné lásky, který vynikal svou velkorysostí vůči chudým a potřebným lidem. V době kolem roku 300 po Kristu byly sice komunity křesťanů již dobře organizovány, ale křesťanství ještě nebylo v římském impériu legalizováno. V roce 303 po Kristu ukončil císař Dioklecián svou politiku tolerance vůči křesťanům a rozpoutal kruté pronásledování, které s různou intenzitou trvalo přibližně deset let. Avšak i v následujících letech nebyl postoj Říma vůči křesťanům vždy vstřícný. Sice žádné původní písemné doklady o životě svatého Mikuláše neuvádějí zmínky o jeho pronásledování, věznění a mučení, ale vzhledem k dané době to lze předpokládat. Uvádí se proto, že ve zdejším kostele, který nese jeho jméno, byl nakonec pohřben. Klid mu však dopřán nebyl ani po smrti. Na konci 11. století (rok 1.087) přepadli Myru italští námořníci, kteří nechtěli, aby Mikulášův hrob byl v rukou muslimů. Jako další důvod tohoto činu je uváděno, že barijští chtěli zvýšit prestiž města poté, co z důvodu normanského podmanění ztratilo významnou roli. Do Myry připlulo 62 námořníků, kteří ostatky sv. Mikuláše vyzvedli ze sarkofágu a naložili na loď. 9. května připluli do italského města Bari, kde odpočívají ostatky světce dodnes v kryptě bazilice sv. Mikuláše, zbudované k jeho poctě. Proto je též uváděno „Svatý Mikuláš z Myry, zvaný také z Bari“. Avšak některými odborníky je tato skutečnost zpochybňována. Obdobné nároky uplatňují jak Benátčané, tak Rusové. Ono to není až tak důležité. U nás stejně znají děti Mikuláše jako dobrého světce doprovázeného andělem a čertem a rozdávajícího dárky v předvečer svého svátku.

Někdo má osobu Mikuláše spojenou se začínající zimou a tudíž i se sněhovou nadílkou a mohl by říct, že si ji tady Mikuláš na jihu Turecka moc neužil. Avšak 6. prosinec je den jeho úmrtí, i když podle některých historiků to může být pouze z důvodů, aby byl nahrazen pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu. Není totiž znám ani přesný rok, kdy sv. Mikuláš zemřel. Nejčastěji je uváděn rok 335. Především v západní liturgické tradici je předvečer 6. prosince spojen s rozdáváním dárků dětem. Svatý Mikoláš byl za svého života velmi štědrý a v současnosti je jedním z nejctěnějších a nejoblíbenějších světců světa. Přivlastnilo si ho mnoho národů, přičemž každý na něj pohlížel jinak. Podle toho, co zde vidím, bych řekl, že sv. Mikuláš je nejvíce uctíván v Rusku.

Dnes by z města Myra ale sv. Mikuláš asi utekl, kdyby viděl, co se tu děje. Zdejší obyvatelstvo se rychle přizpůsobilo stoupajícímu zájmu turistů, jejichž převážnou část tvoří hluční návštěvníci z Ruska. Kromě turecké latinky tady lze všude spatřit azbuku. Rusi tvoří nejenom zdejší dominantní klientelu, ale jsou též majiteli hotelů, obchodů a firem v této nově vznikající „Rusko-turecké“ říši. Tuto informaci jsme sice věděli, i přesto jsme se rozhodli navštívit ono slavné místo. Vzdálenost z centra je uváděna jako dva kilometry, ale dle mého názoru to jsou minimálně tři a my jsme cestou tam ušli o jeden a zpátky asi o dva kilometry víc. Nad areálem, k němuž přicházíme, se zvedají kopce a v nich vidíme nějakou stavbu, kterou by podle dostupných informací mohl být kostel Anděla Gabriela. Někde v horách na Myrou by se totiž měly nacházet hned dva kostely.

Vchod do archeologického areálu nemůže člověk minout. Parkoviště autobusů, davy lidí hovořících převážně rusky, obchůdky a stánky.Nejlepším prodavačem upomínkových předmětů je volný čas. Zdejší stánky jsou sice konstrukčně jednoduché, ale zato celé ověšené památečným harampádím. Předměty upomínkové, vzpomínkové, připomínkové a všelijaké jiné možné i nemožné. Procházíme se a díváme, jak lidé nakupují, co před chvílí ještě nepotřebovali. Nějak přestáváme mít chuť vrátit se historií zpět a prohlédnout si skalní hroby významných lýkijských občanů a římské divadlo.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy a především za vlády Římanů velmi bohatla. Z přístavu Andriakese obchodovalo po celém Středomoří a vyplouvaly odsud lodě do Říma či Egypta. V roce 131se v Myře zastavil i římský císař Hadrián. Nedlouho poté, roku 141, přišlo však první zničující zemětřesení a o sto let další. Město ale bylo znovu opraveno a vystavěno. Jeho význam podtrhuje i to, že se o něm píše i v Bibli ve Skutcích apoštolů 27.5: „a propluli jsme otevřeným mořem podél Kylikie a Pamfylie a dostali se do přístavu v Myře v Lýkii“. Když si člověk čte něco o Myře, tak většinou také zahlédne pojem „chrám bohyně Artemis“. Tato stavba byla považována za nejkrásnější budovu v celé Lýkii. Její podoba se však zachovala pouze na nalezených mincích, jelikož podle legendy to byl právě biskup sv. Mikuláš, kdo nařídil zničit pohanský chrám. Byl totiž velmi zapáleným obhájcem víry. Také pro Turky je svatý Mikuláš významná postava. Říkají mu Noel Baba. Kdysi jsem také četl, že nějaký profesor z jedné turecké univerzity vyzval Vatikán, aby se navrátily ostatky svatého Mikuláše do tureckého Demre. Ale myslím, že k tomu zcela určitě nedojde.

Zajímavá je také výše vstupného v Myře (10 TL), která je tedy dvojnásobná oproti tomu, co jsme zaplatili například kousek ve vnitrozemí, v Arykandě. Byť jsou zde určitě zajímavé věci, tak si nemyslím, že bychom toho tady měli vidět dvakrát tolik. Především v Myře není klid, který si žádá prohlídka takového místa a tak pouze fotografujeme od vchodu a zkoumáme okolí, kde však učinili příslušná opatření, aby si nikdo nemohl pořídit zajímavou fotografii. Okolo jsou stromy, různé zábrany a skleníky. Nevadí, prohlížíme si ještě na levém okraji areálu pozůstatky nějaké stavby, možná menšího kostela. Žádné bližší informace jsem se zde nedočetl.

Zpět do centra města odcházíme po jeho druhém okraji. Vybrali jsme si zkratku, která byla jako obvykle o něco delší. Takénalezení správného směru v úzkých uličkách je kapitolou samou pro sebe. Touláme se mezi malými domky a skleníky. Staré i nově budované, jeden fóliovník s rajčaty vedle druhého. Myslím, že tato jižní oblast Turecka, kde se nacházíme, je celkem zdravá. Neviděli jsme tady totiž skoro žádné továrny nebo jiná technologická zařízení, která by znečišťovala ovzduší a zdejší patrně velmi úrodnou půdu. Četl jsem, že se ve skleníku, na který svítí sluníčko bezmála 300 dnů v roce, sklízí úroda i třikrát do roka. Vzpomínám si, že když letadlo před třemi dny přeletělo hory a přiblížilo se k moři, tak jsem dole na zemi viděl snad tisíce bělostných stříšek skleníků. Velice zajímavá podívaná.

S mapovými podklady a informacemi o zdejší oblasti je to horší. Sehnal jsem mapu Turecká Riviera – Antalya v měřítku 1:150000 od Freytag & Berndt. Základní orientace je možná, ale detailní zákresy a vrstevnice v ní nejsou.

Cestopis o mém putování po části Turecku je zde:

Turecko – I. část = něco o Turecku, přípravy na cestu, přílet do země, Dalaman, začátek putování: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-i-cast-neco-o-turecku-pripravy-na-cestu-prilet-do-zeme-dalaman-zacatek-putovani

Turecko – II. část = Saklikent, Kalkan, Gömbe, Yeşil Göl: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-ii-cast-saklikent-kalkan-gombe-yesil-gol

Turecko – III. část = Yeşil Göl, Subaşi yaylasi, Ak Dag - Uyluk Tepe, Gömbe: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iii-cast-yesil-gol-subasi-yaylasi-ak-dag-uyluk-tepe-gombe

Turecko – IV. část = Gömbe, Arykanda, Arif, Finike: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iv-cast-gombe-arykanda-arif-finike

Turecko – V. část = Finike, Gökliman, Demre – Kale, Myra, Ücagiz, Kekova-Simena, Teimiussa, Ağullu: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-v-cast-finike-gokliman-demre-kale-myra-ucagiz-kekova-simena-teimiussa-agullu

Turecko – VI. část = Ağullu, Kaş, Gelemiş, Patara, Fethiye: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vi-cast-agullu-kas-gelemis-patara-fethiye

Turecko – VII. část = Fethiye, Kayaköy, Fethyijská stezka, Ölüdeniz, Lýkijská stezka: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vii-cast-fethiye-kayakoy-fethyijska-stezka-oludeniz-lykijska-stezka-fethiye

Turecko – VIII. část = Fethiye, Dalaman, odlet ze země, Lýkie: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-viii-cast-fethiye-dalaman-odlet-ze-zeme-lykie