Můj druhý maratonský závod, díl druhý - těžké pomaratonské vzpamatovávání se.

   Příběh maratonu často nekončí proběhnutím cílovou rovinkou. První okamžiky po letošním posledním maratonu jsem se cítil vcelku přijatelně. Unavený, ale šlo to. Zhruba měsíční bolest v zádech zde stále byla, ale už se zdálo, že by mohla odejít. Kdybych neměl další výjimečnou akci na kterou se velmi těžko dostává – termíny jsou zaplněny během prvních několika málo okamžiků, v nejlepším případě dnů, tak neděli i volné pondělí využiji k odpočívání a především spánku. Několik hodin po doběhu sice svaly na rukou a nohou bolí, ale jde to. Ani v nejmenším netuším, co přijde a osobně si myslím, že nebylo až tak způsobeno maratonem samotným. Za posledních zhruba tři čtvrtě roku jsem si zaběhl čtyři maratony sice s časy silně „chvostovými“, ale rozhodně ne odpočinkovými nebo jak někdo dokonce říká „chodeckými“. Pochopitelně ještě na tom nejsem tak dobře, abych celý úsek běžel a tak pochopitelně občas chodecké vsuvky byly. Podstatné ale je, že se časy zlepšovaly. Od prvního, který jsem si zaběhl jako velké dobrodružství, jestli jsem něčeho takového vůbec schopen a čas jsem neřešil, na mé možnosti určitě nebyl špatný, ale hlavně dobře zapamatovatelný 6:58:30. Musím také uvést, že mým hlavním důvodem, abych začal běhat, bylo „jen“ zrychlení se při dálkových pochodech a to do nějakých 65 km. Větší vzdálenosti nemám vyzkoušené, snad k nim někdy „dozraje čas“. Aby tomu tak bylo, tak musím alespoň trochu celkově zrychlit, výrazně více získat síly pro stoupání v kopcích a zlepšit jistotu v sebězích. Pokud budu jen chodit, tak se nikam dál neposunu a i kdybych si zlepšil výkonnost, tak za světla (určitě budu chodit rychleji a jistěji ve dne než v noci) kilometry moc nezlepším. Mnoho limitů pochodů je pro mě silně na hraně a i zde je třeba získat trochu větší časovou rezervu pro vnitřní klid. Nevidím nic vhodnějšího než se pokusit začít běhat. Můj čas prvního maratonu 6:58:30 [1] je třeba brát především z pohledu chodce. Sice chodce, pro něhož je již 50 až 60 km vzdálenost zvládnutelná bez větší přípravy, tak běh (spíš tedy jen „vyklusávání“) je již obrovskou výzvou bez ohledu na čas. Určitě si nemyslím, že by bylo možné jen tak uběhnout maraton „z ničeho nic“. Určitě ne ve skupině nás běžných smrtelníků, kteří nemáme nadbytek síly a energie. Tedy než jsem se o tuto šílenost poprvé vůbec pokusil, tak jsem již měl za sebou x let dálkových pochodů a poté i vcelku dost naběhaných kratších vzdáleností. Tak jak většina lidí doporučuje postupně získávat na výdrži a snad i rychlosti. Vytrvalost se pomalu zlepšovat dařila, ale s rychlostí to stále není žádný zázrak. Pro mě rychlost nikdy nebyla až tak podstatná, na sprinty jsem nikdy nebyl dobrý a myslím si, že nemám šanci. Nicméně vytrvalost má šanci si zlepšovat každý, kdo má k tomu chuť a trochu (často i mnohem více) odhodlání a času. Získávání na rychlosti mě až tak moc nelákalo, ale naopak každá, jen o trochu větší vzdálenost, mi dělala velkou radost. Nebo pokud jsem tuto vzdálenost uběhl lehčeji a s větším „přehledem“. Ač na chvostu, tak jsem se před rokem, ale určitě ne více než dvěma, s vervou pustil do běžeckých závodů. Závod je to, co dá člověku největší zkušenosti, které později mají hodnotu zlata. Každý závod pro mě musel být něčím zajímavý. První zkušenost byla určitě ta, že nemohu očekávat veleúspěchy. Každý závod na kterém jsem nebyl úplně poslední měl pro mě význam. Dokonce i ty, kde jsem si onoho Černého Petra vybral měly hodnotu zlata. Když chce člověk závodit, musí se nejprve naučit prohrávat.

   Strávit prohru není ani trochu snadné. Může to zabrat i dost času. Někteří závodníci tohle nikdy nezažili a třeba se už od začátku pohybovali někde hodně vepředu. Pak ovšem mohou mít nemalý problém se s „nečekanou“ prohrou vyrovnat. Můj první zcela prohraný závod byl hned druhý den po prvním zaběhnutém maratonu. Sám jsem se s ním zhruba půl dne těžce vyrovnával. Nicméně „ráno chytřejší večera“ a pochopil jsem, že tato prohra byla v určitém pohledu i velkou výhrou. Pár let před tím jsem také „šikovně“ upadl při běžné turistice a mnoho měsíců jsem se dostával zpět do rozumného, ne už tolik kulhavého, trochu vyššího a delšího kroku.

To jsem si pro každé závodní zklamání zavedl větu:

DÍKY ZA KAŽDÝ UBĚHNUTÝ METR…

   Pak už mě takové drobnosti jako prohraný závod nemohly výrazněji rozladit (byl jsem jenom trochu rozhozený :-))) ). Toto vyrovnání se se skutečností má obrovský, řekl bych přímo zásadní, význam jak u dálkových pochodů, tak i u běhů. Jakýkoliv lepší výsledek pak člověku dokáže udělat větší radost. A když to nevyjde, tak se nic neděje, alespoň to byl trénink. Pro mě navíc jsou závody spíš setkáním s lidmi než něco, kde bych řešil časy, tabulky a umístění. Kvalita a význam závodu je podle mě úplně někde jinde. A když si k tomu „udělám“ i pěkný čas, tak co více si přát?

   Ač se ve spoustě knih nebo článků mohu dočíst, že první úspěchy na sebe nedají dlouho čekat, tak v mém případě bych netvrdil, že se časy zlepšují až tak rychle. Běh spíš hodnotím podle svého pocitu z něj a teprve pak se podívám na výsledky. Stále nemám například deset kilometrů pod hodinu a jsem zvědav jestli se mi to třeba příští rok podaří. V současnosti je mým cílem vytrvalost a vyrovnání tempa během celého závodu (pocitově „na stejnou sílu“). Jsou studie, které tvrdí, že běžet maraton, ale i menší vzdálenosti tak, že ke konci ubírám je skoro „ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ“. Většinu pochodů jdu taky tak, že ke konci už toho mám plné zuby. Ale nevím, že by kdokoliv měl z takových výletů sebemenší problémy. Určitě budu mít více problémů, když se budu „válet na peci“. Stejně tak by musel být STRAŠNĚ ŽIVOTU NEBEZPEČNÝ indiánský běh o kterém se naopak mluví, že je v pohodě. Kde je tedy pravda? Není lepší místo těchto rad dát na zdravý rozum. Jak se mohu posunout dál, když si občas nedám více nebo méně „na frak“. Jak bych se měl naučit zvládat krize v maratonu i jinde, když se to na jednodušších „procházkách“ nenaučím v mírnější formě? Velkou módou je tvrzení, že trénink by se měl ukončit okamžitě, když se bude zpomalovat nebo se člověk bude cítit jen trochu nepohodlně. Není to trochu zbabělý přístup? Naopak nic to nemění na tom, že při větší únavě je dobré být „obezřetný“.

   Rozumné je postupovat od menších cílů k těm větším. V mém případě byly prvním během „Starobělské lurdy“ před třemi roky. Pak jsem měl velkou pauzu a další běh byl až další ročník tohoto nevšedního a velice pestrého terénního běhu. Zdaleka jsem nebyl zcela poslední a atmosféra tohoto běhu mi dodala odvahu přihlásit se na další. Závody nebyly o rychlosti a vytrvalosti. Často jsem v nich přecházel do chůze, ale stále to beru trochu jako svou prohru. Ne vždy je chůze nevýhodná, mnohdy se jí ušetří obrovské množství sil a například v kopcích se ani příliš neztratí čas, mnohdy je tomu přesně naopak. Postupem času se staly mou nejoblíbenější vzdáleností ty desetikilometrové. Jak vytrvalost rostla, tak jsem se pomalu odvážil přibližovat k něčemu, kde je v názvu alespoň částečně vysněné slovo maraton. Zatím to byly jen jeho poloviční vzdálenosti a závody o délce okolo 20 km jsem si vybíral nejčastěji. Mají svou hodnotu, nejsou jednoduché, takže ať už skončím na jakémkoliv místě, tak jsou zasloužené. Takovým závodům jsem se věnoval minimálně půl roku a teprve pak přicházely hříšné myšlenky, jak se přiblížit k onomu tajemnému, dobrodružnému slovu MARATON.

ROZDÍL MEZI PŮLMARATONEM A MARATONEM JE JAKO NEBE A DUDY.

   Nedá se to popsat, je třeba si jej prožít. A pokud se chce někdo z nás běžných smrtelníků pokusit o 42,195 km, tak se musí naučit vyrovnávat s krizemi. Čím více je na ně připraven a čím více má s nimi zkušeností, tím více se dá očekávat, že se mu vyhnou. Kdo se z nás pokusí bez předešlých x naběhaných tisíců kilometrů, tak se asi s těžkou potáže. S největší pravděpodobností ho první křeče, motání hlavy, sušení v krku a žíznivost, kdy je ještě k občerstvovačce joo daleko, donutí a to zcela správně ubrat a s postupem času s největší pravděpodobností i celý běh vzdát. Tělo a mysl bude mít spoustu možností jak člověka „zlomit“. Pokud toto vezme jako lekci a poučí se, tak je to fajn a určitě bude mít po poctivém tréninku šanci na“reparát“.

   Stejně tak i já, ač už jsem měl naběháno spoustu tréninků, nemálo závodů (sice na konci výsledkové listiny a u většiny závodníků jsem viděl jen jejich záda, ale měl), tak mě závodění tak uchvátilo, že už jich bylo až moc… Jenže něco mi muselo naznačit, že tomu tak je. Až s odstupem času, kdy šlo do tuhého, jsem si uvědomil, že i ke mně přišlo něco, co by mě ani nenapadlo.

TO PODSTATNÉ SLOVO JE, SVĚTE DIV SE, „PŘETRÉNOVANOST“.

   Nevím, čím to bylo, ale jednou při cestě do práce mě tak mírně ruplo v zádech. Jenom trošinku. To „trošinku“ se ale rozvinulo tak, že každý větší dopad byl pořádně cítit a já na spoustu týdnů musel s běháním skončit. Respektive běhal jsem jen ty závody, které jsem už měl zaplacené. Forma se pomalu ztrácela, ale to mě nemrzelo nejvíc. Nejhorší je, že u těch závodů jsem více než pro jejich náročnost, zatínal zuby kvůli bolesti zad. Někdo to řeší brufeny, ale já jsem odolal. I když jednou bylo skoro namále. Závod na který jsem se tak těšil – „Beh Súľovskými skalami“ [2], jsem nevěděl, jestli po prvních pár desítkách metrů jej zcela nevzdám. :-( Nakonec se zadařilo a závod jsem pomalu, ale přece jen něco pod 4 hodiny zvládl. Během závodu se bolest zad endorfiny a adrenalinem solidně utlumila, ale později se pochopitelně zase vrátila. O týden později jsem běžel deset kilometrů na dostihovém závodišti v Pardubicích [3], kde již bolest byla o trochu menší, ale stále byla. No a o týden později se konal můj druhý závodní maraton [4] v Ostravě.

   Nejméně rozumný byl ale následující den, kdy jsem „musel“ jít na prohlídku Amatérské jeskyně [5]. Miliónkrát lepší, rozumnější i zdravější by bylo ležet a odpočívat doma. O to lepší, když ještě vedle neděle, bych měl volno v pondělí – vyšel na něj státní svátek. Prohlídka alespoň velmi malé části Amatérské jeskyně se koná velice zřídka a termíny jsou velmi rychle obsazeny. Člověk musí mít obrovské štěstí, aby o akci věděl včas a stihl se velmi rychle zaregistrovat. To se mi letos kupodivu povedlo a tak jsem nechtěl výjimečnou příležitost promarnit. Sobotní pomaratónský večer se zdál vcelku pohodový, skoro to vypadalo tak, že mě „osobáček“ a zvládnutí běhu do limitu až tak neunavilo. Tušil jsem, že neděle bude těžká. Cestu do Moravského krasu a jeskyni samotnou jsem se pokusil popsat zde: [5].Ve vlaku jsem se pokoušel „relaxovat“ jak jen to šlo a ušetřit síly na cestu. Trasa nad kterou bych jindy jen mávnul rukou jako zcela odpočinkovou, taková určitě nebyla. Těch, šest, sedm , maximálně osm kilometrů k „tunelu“ do Amatérské jeskyně trvalo věčnost. Když jsem došel na místo, tak bych si radši sedl a zase odpočíval. Přirozená zvědavost ale pocit únavy odsouvala do pozadí. Procházka jeskyní byla krásná, ale pro mé nohy ani trochu odpočinková. Měl jsem pocit, jako bych se někde pořádně pomlátil. Taková ta „jeskynní únava“, kdy je člověk dobitý a má modřiny na místech, kde si vůbec nepamatuje, že by jakkoliv „narazil“. Pochopitelně po maratonu byl rozdíl v tom, že žádné modřiny nebyly, ale celé tělo bolelo trochu více… :-) V jeskyni jsem byl prakticky nepohyblivý, přesněji neohebný. Představa překonávání plazivek by se ještě možná pomalu dala, ale přitahování se po nějaké strmé stěně nebo v „komínu“ byla pro ten den zcela tabu. Představa jak by to asi vypadalo blíž (tedy níž) k toku jedné „méně známé říčky“ vzniklé soutokem Sloupského potoka a Bílé vody, by určitě byla zajímavá. Když jsem viděl balvany kolem kterých bych se musel proplétat, plazit nebo přelézat (jindy bych při takové příležitosti nepřemýšlel ani chvilku a řekl ANO), tak mě vše začalo bolet ještě více. Jsem rád, že tuto příležitost nikdo nedal, určitě bych tam lezl a následující dny by mi to vrátily s ještě většími úroky. Nejhorší bylo stát, když jsem se hýbal, tak vše bylo výrazně lepší. Únava značně vysoká, ale nic oproti tomu, když adrenalin, zvědavost a dobrodružno přestalo působit. Kupodivu před jeskyní se mi podařilo převléci i do civilního, kdy sundat gumáky a nazout speedcrosy (doma jsem si naivně myslel, že bude později lépe – rozchodím to a závěrečnou část bych mohl občas dokonce i běžet) bylo asi to nejobtížnější. Skvělé bylo i to, že gumáky jsem vecpal do vaku a ten i se vším ostatním nacpal do batohu. SUPER, že jsem nemusel nic nést v ruce. Když jsem se rozloučil s jeskyňáři a vyrazil, tak to dokonce vypadalo, že se půjde pohodlně a snad i trochu svižněji než ráno. Měl jsem z toho na chvíli vcelku radost.

   Stejně jak rychle se mi zdálo, že už se půjde dobře, tak přišla krize jako blesk z čistého nebe. A to krize pořádná. Představa byla, že pokud stihnu autobus ze Skalního Mlýnu do Blanska, tak by to bylo fajn, ale kdyby to nevyšlo, tak zbývající přibližně 4 km snadné, ale táhlé cesty bych už došel. Ovšem po bleskové krizi jako trám jsem už na autobus vzhlížel jako na svou spásu. Zažil jsem spoustu krizí, ale po velmi dlouhé době se nyní jednalo o velice ŠŤAVNATOU „variantu“. Myslím, že se s nimi umím vcelku vyrovnat, ale nyní to byl pořádný propad i na HLAVU. Úsek dlouhý jeden, možná maximálně dva kilometry od „Amatérky“ k Mlýnu se nyní v mžiku staly skutečnou výzvou. Vše za celou neděli bylo náročné, ale úplné nic oproti těmto pár kilometrům. Až teď jsem si uvědomil, že asi nebyl dobrý nápad nebrat si nic na jídlo (dyť se mělo jednat jen o maximálně 7 km tam a totéž zpátky, tedy žádná velká vzdálenost, pro kterou by byla třeba „žranice“). Při mé aktuální „výkonnosti“ byl jediným cílem nenechat si ujet autobus. Další by jel až za dvě hodiny a tak by mě čekaly další čtyři kilometry velice únavné cesty. OBROVSKÁ MOTIVACE DÁT VŠECHNY ZBYTKY SIL DO POSLEDNÍHO KILOMETRU A ASI 20 MINUT ČASU K ODJEZDU. Autobus jsem dokonce i s rezervou stihl, ale cesta do Skalního Mlýnu byla VÝŽIVNÁ. Když jsem tam došel, tak jsem byl rád, že si mohu na chvíli sednout. Vystupování z autobusu v Blansku bylo také „krásné“, což jsem očekával a radši nechal všechny ostatní vystoupit dřív. Těch pár metrů mezi autobusovým nádražím a železniční stanicí v Blansku byly velice „loudavé“. Nakonec jsem byl rád, že jsem dorazil do Ostravy a už nikam nemusel.

   To jsem netušil, že neděle zdaleka není to nejhorší, co mě bude ještě čekat. Už dlouho jsem nespal tak dlouho jako v neděli i následující pondělí. I přes to jsem se vůbec necítil vyspaný. Byla velice naivní představa, že bych byl dostatečně regenerován na pracovní den. Nikdy jindy jsem neměl takové křeče v nohou a rukou jak se to rozjelo v práci v úterý. Jediné čemu by se to mohlo rovnat, tak byla desetidenní „dovolená“ na „přirozené“ očkování kovidovými viry před pár lety. Pokud člověk nic nedělal, tak to bylo zvládnutelné, ale pokud ho napadla i sebenenáročnější činnost, tak byla velice únavná. A pracovní pondělí se dalo zařadit na přední příčky utrpení. V práci jsem nevěděl jak si lépe sednout, aby křeče, pálení nebo kdo ví co to bylo, se daly snést. Kupodivu nejlépe bylo, když jsem se hýbal. Jako na smilování jsem čekal na „padla“, abych mohl skutečně vypadnout ven a „vydechnout si“. Následující dny byly obdobné, ale nakonec byla přece jen vidět naděj k velmi pomalému zlepšování. Největší léčbou byl spánek, kterému jsem nyní věnoval maximum možného času. Každý večer a noc byla odpočinkem a nabíráním sil na náročný den plný přemáhání se. Dlouhé roky jsem spánek velice šidil a teď se mi to i s úroky vrátilo. Ani v nejmenším netuším o co se jednalo, klidně to mohla být nějaká viróza, která se o mě již delší dobu střídavě snažila. Možná i víkendy, kdy skoro každý byl s nějakým závodem mě možná také daly zabrat více než jsem si do té doby myslel. Nyní mi nezbývalo nic jiného než využít veškeré své zkušenosti s „regenerací“, abych následující dny v práci skutečně „JEN PŘEŽIL“, „PŘETRPĚL“ a pak fičel domů. Představa o rychlejší chůzi, natož běhu, musela jít stranou. Skvělý okamžik byl, když už jsem to dokázal v práci „usedět“. Ve čtvrtek jsem si dokonce dal před prací malé proběhnutí na cca 5 km, abych splnil podmínku pro získání pěkné kovové medaile z virtuálního běhu „Halloweenský běh pro ZOO Plzeň (sněžného levharta)“. Nejprve jsem předpokládal, že kilometry si zaběhnu v již zaplaceném a pro povodně přesunutém běhu okolo Brněnské přehrady na 10 km. Čtvrteční běh byl pomalý a rozvážný, ale mě dával spoustu nadějí. Pochopil jsem, že sobotních deset kilometrů bude velice těžkých, ale snad zvládnutelných. Hned mi bylo lépe, i v práci se mi dělalo s větším elánem.

   Bylo zhruba 5 dní po maratonu a prohlídce Amatérské jeskyně a v pátek k večeru se opět nečekaně situace změnila k té špatné straně. Přes den mě pobolívala hlava a k večeru už byla i solidní teplota. Následující sobotu byl běh v Brně a já jsem si pomalu, ale jistě začal uvědomovat, že asi jen těžko poběžím. Několik večerních hodin patřilo k ÚPLNĚ NEJTĚŽŠÍM BĚŽECKÝM ROZHODNUTÍM. Pomalu jsem musel „meditací se svou HLAVOU“ přijít k tomu, že ne všechny závody, dokonce i ty již zaplacené, musím běžet. Přijmutí rozhodnutí, že SKUTEČNĚ NEPOBĚŽÍM bylo peklem. Byla to prohra před startem. Vzdání se sám sobě dřív, než boj vůbec začal. OBROVSKÁ POTUPA. A to jsem ještě netušil, jak škaredě bude vypadat „DNS“ v tabulkách závodů, kde mám uvedeny časy závodů úspěšně dokončených. I „DNS“ (nestartující) je jednou v životě poprvé. K rozhodnutí přispěly i videa a články světoznámých odborníků na srdce a současně i velkých milovníků běhu i maratonů jako takových. A pokud i on dokázal říct, že vzdal závod před startem jenom proto, že se cítil trochu slabý a že není ve formě, tak to přesvědčilo i mě. Dalším důvodem byl ten, že cesta vlakem do Brna a hlavně cesta zpět nebude odpočinková. Nemá být příliš teplo a určitě jsem nechtěl v tomto stavu promrzat. V sobotu, v den závodu, mi bylo hodně smutno, že nemohu být na startu, ale hlava bolela stále a teplota byla také… Lenivost vstávat mi pomohla překonat toto nejtěžší sportovní rozhodnutí. Ač jsem si to tehdy přiznával jen se skřípáním zubů, tak to určitě bylo rozhodnutí správné. Své kurýrování jsem tedy začal plně směřovat na vzpamatování se a na závody, které mě čekaly následující víkend a už jsem je měl také zaplacené. Po nestartování na „RunTour Brno“ [6] se jednalo o sobotní „Ludgeřovický kros“ na 10 km a nedělní, opět terénní, „Starobělské lurdy“. Ač jde o pouhých 3,2 km, tak se jedná o velice pestrou a výživnou trasu, která budí respekt, hlavně její „vlnky“, které při horším počasí dokážou s pořadím velice rychle zatočit. Ani jeden ze závodů nebude lehký. O to více je třeba se dostatečně rychle vzpamatovat. Ludgeřovický kros se mi podařilo běžet i v kopcích a toho si velice cením. Na 10 kilometrů jsem si „nadělil“ svůj osobní rekord a o den později na Lurdách také. Ty už se mi neběžely tak lehce, ale opět se mi podařilo všechny kopce stále běžet. O týden později jsem si zlepšil „osobáček“ na 10 kilometrů opět a to v Hrabové, při „Běhu 17. listopadu“ [7]. Den před tím jsem měl, ale ještě náročnější akci. V Blansku jsem běžel nevšední běh do vrchu se zátěží 5 litrového soudku. Kdysik se plnil limonádou GRENA a nyní jen vodou. Podle toho také nevšední běh dostal jméno „Grena běh“ [6] a jednalo se o již 25 ročník. Je součástí „víkendu pro dobrodruhy“ – RAJBAS festivalu. V sobotu jsem vstával ve 3 hodiny ráno a do Svinova se vrátil až kolem půl desáté večer. Náročný den, ale určitě stál za to. Po několika týdnech ne zcela skvělé formy se vše obrátilo a je lépe. Pochopitelně stále jsou okamžiky, kdy se nechce, ale je to spíš jen hlavou. Vše se vrací do správných kolejí a zkušenost, že je třeba si občas dát pauzu a dospat nenaspané není ani trochu k zahození. Neuškodí si dát trochu „běžecké dovolené“ a jít se třeba jen někam do kopců projít. Bez času, bez dobíhání a třeba i bez podstatnějšího cíle… Jen tak vyvětrat hlavu bez tabulek, limitů a osobních rekordů. Potom se pomalu a v klidu připravovat na další maraton, třeba ten na jaře v Třebovicích.

 

 

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

 

[1] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-bezel-svuj-prvni-soukromy-nezavodni-maraton-ve-svem-zivote/detail

[2] https://www.youtube.com/watch?v=_UMN6NEsii8

[3] https://www.youtube.com/watch?v=M3HP65mVq7Y

[4] https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-u-sveho-druheho-maratonskeho-zavodu-malem-stal-na-bedne/detail

[5] https://www.turistika.cz/mista/tezka-cesta-k-nejlehci-trase-amaterske-jeskyne/detail

[6] https://2024.festival-rajbas.cz/grena-beh-2/

[7] https://www.hrabovskebehy.cz/b%C4%9Bh-17-listopadu-2024