Na zdraví sudetských hor.

Zastavil jsem se. Ta odbočka tu někde musí být. Kolem už úplná tma, ani hvězdy přes husté větve nevidím. Když jsem vycházel z nádraží v Javorníku, přecházel právě soumrak do tmy. Ještě z hřebínku za zámkem Jánský vrch byly poslední dnešní pohledy do údolí. Už tam svítily domy a vesnice. Ale v lese u kaple sv. Antonína byla tma všeobjímající.

Ano, mohl jsem v Javorníku sednout na poslední autobus, zrovna odjížděl, dojet do Uhelné a po známé cestě za slabou hodinku vyběhnout na Zastávku. Ale to by nebylo ono, to uznáte sami, ne? Deset kilometrů nocí, lesem a tmou, Rychlebskými horami, skálami pod hvězdnou oblohou, sám člověk na světě. To bude to pravé.

Baterka osvítila kmeny stromů. Ano, tady je ta odbočka. A za pár kroků dřevěná útulna na Čertových kazatelnách. Sedl jsem na lavici, natáhl nohy před sebe. Z batohu vyndal čokoládu, kofolu, špek. Po chvilce váhání i pleskačku slivovice.

Kolem nic než vítr.

„Přespím tady“, napadlo mě. „Spacák mám v batohu. A je tu hezky“. Chvilku jsem nad tím váhal. Ale nakonec převážila touha být na Zastávce co nejdřív. Vždyť se tam už od července zase těším…

Ještě na vyhlídku. Skála je kluzká, našlapuju opatrně. Koukám se pod nohy. Pár schodů na skalní plošinku nad údolím Račího potoka. Tady jsem teprve zastavil a zvedl oči...

...a úžasem přestal dýchat. Černočerná hlubina pode mnou. Pohltila mne hned na první pohled. Šumění větru kdesi hluboko pod nohama. A ty hvězdy! Byly úplně všude…

Hypnotizovaně jsem hleděl do žlutě tečkované tmy. A cítil jsem, jak se v ní sám rozpouštím. Ano, pane Kante, měl jste tu největší pravdu. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pro nic malého tady totiž není místo. Stál bych tady klidně až do konce světa...

Ještě jednou jsem sáhl po slivovici. Nic lepšího mne nenapadlo. Ale je to dostatečně důstojné, sám jsem ty trnky sázel. I kalíšek jsem vyndal z kapsy, dostal jsem jej kdysi darem, měděný, na něm staroorientální motivy. Malé modré kamínky se zaleskly na rytinách faraonů.

„Na zdraví sudetských hor! Ať jste tady napořád! A já s vámi.“

Zaklonil jsem hlavu. A tolik hvězd jsem na nočním nebi ještě nikde a nikdy neviděl.

Seběhl jsem prudký kopec k Tančírně, v hustém lese byla černočerná tma. Za Tančírnou jsem odbočil Doprava na lesní cestu směrem k Červenému Dolu. A už jsem se těšil. Na Zastávku, na maringotku na konci světa, na partu kamarádů, kteří mě tu už čekají...

Najednou pohyb. Někde ve tmě přede mnou. Víc jen tušený než spatřený. Mimo kužel světla baterky. Zastavil jsem se. Úplné ticho kolem. A teď stín ve světle. Zachřestění větví. Namířil jsem baterku na okraj lesa...

Seděla tam. Na krajním stromě. Sova. Ale obrovská, mohutná. A bez hnutí se dívala na mě. Na hlavě vztyčená tak typická ouška z peří.

Výr velký.

Silueta ve světle baterky jak narýsovaná. A já ani nedýchal. Poprvé v životě vidím výra. A takhle zblízka.

Patnáct nekonečných vteřin jsme se na sebe dívali. Pak jsem sáhl po pouzdře fotoaparátu. V tu chvíli kouzlo pominulo. Výr se zvedl, prodral je houštím smrkových větví a zmizel ve tmě lesa.

Až pak mi došlo, že jsem chtěl fotoaparátem uchopit neuchopitelné.. Že to bylo kacířské, že to byl pokus o svatokrádež. Měl jsem jen stát a dívat se.

Z lesa se ozvalo hluboké zahoukání.

A já jsem najednou věděl, že mě přišel pozdravit ten, na jehož počest jsem před chvilkou, pod černým nebem plným hvězd připíjel.