Noční strach na Kumburku

Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. A přitom uplynulo již skoro deset let.

Skončil další z Táborů, jehož jsem se účastnil, kamarádi se rozjeli domů. A já se ještě pár dní sám potuloval po okolním, do té doby mi neznámém kraji. A jednou navečer mě náhoda přivedla do zřícenin Hradu Kumburku. Ona to vlastně nebyla až tak úplná náhoda, dusný vzduch a olověná obloha slibovaly déšť a já doufal najít na hradě střechu nad hlavu.

Kumburk je hrad ztracený v lesích, zcela opuštěný v tyto první zářijové dny. Přístupová cesta se točí kolem paty mohutné, hranolové věže, postavené z pravidelných kvádrů. Ovšem z druhé strany je věž zřícená, po jejich troskách je možno vystoupit nahoru. Učinil jsem tak. Pode mnou kolmá stěna věže, kolem jenom stromy a daleké obzory. Kousek dál otvor do země, rozlámané kamenné schody. Sestoupil jsem do místnosti ve věži. Sporé světlo pronikalo malým okýnkem, spíš střílnou. Po zemi rozházené, opracované kameny, suché listí.

Venku se rozšuměl prudký liják, noc se přiblížila. Pod celtu jsem si podestlal suché listí, to aby mi nebyla zima od kamenné podlahy, rozložil spacák. Usnul jsem okamžitě.

Vzbudil jsem se do neproniknutelné tmy. Byla noc, to jsem poznal. Co mě asi probudilo? Ležel jsem, smysly napjaté. Najednou se rozlehl kolem drásavý zvuk. Napůl smích, napůl kvílení. Strnul jsem úlekem, nebyl jsem v tu chvíli schopen pohybu. Pak ticho. Naprosté. Půl minuty. Pak se ten jekot ozval znovu. Teď už jsem vystartoval ze spacáku, popadl baterku, kužel světla projížděl stěny a výklenky kamenné kobky. Zdroj toho zvuku musí být hodně blízko. Že by sova ve střílně? Baterka ozářila kamenné ostění. Nic. A znovu ten výkřik, jakoby někde za mými zády Už jsem byl úplně vzhůru, mozek horečně pracoval. Lidský hlas to není. Tak zvíře. Nějaký noční pták? Snad sova. Skokem jsem byl venku, pár kroků nahoru na věž. Rozhlídl jsem se. Přestalo pršet, tmavé mraky rychle letěly na trochu světlejším nebi, občas probleskl měsíc. Silný vítr hučel v korunách stromů pode mnou a cuchal mi vlasy. Otřásl jsem se. Zimou. Ten hrůzu nahánějící zvuk jsem uslyšel ještě asi třikrát, vždy mi naskočila husí kůže. Ale marně jsem hledal jeho zdroj, marně jsem s baterkou prohlížel okolní hradby a nejbližší větve. Pak vše utichlo, i vítr, jen strašidelné mraky dál letěly oblohou. Vrátil jsem se do věže, ještě jednou ji prohlídl a ne zrovna pokojně usnul.

Ráno jsem hrad opustil. Za denního světla se všechno zdá jednoduché. Jistě to byla sova.

Šly roky. Ale noční zvuk z Kumburku mi v paměti zůstal napořád. Dokonce jsem si půjčil kazetu s nahranými hlasy našich sov a nočních ptáků, doufal jsem takto objasnit starou záhadu. Nezdařilo se. Nic podobně znějícího jsem na kazetě neuslyšel.

A před pár týdny jsem přečetl jistou knihu a mráz mi znovu přeběhl po zádech. Autor, Miroslav Ivanov šel po stopách jedné staré kramářské písně. A objevil dávnou lidovou pověst. Hradní pán na Kumburku věznil svoji dceru, neboť ji její závistivá sestra u otce pomluvila. Že prý se tajně schází s mladým ovčákem. Dvanáct let zde byla dívka jménem Meluzína zazděná, nelítostný otec sice již dávno zemřel, ale zlá sestra Kateřina držela dále svoji sestru v kumburské věži. Až jednou se jistý šlechtic pokusil Meluzínu vysvobodit, ovšem při dobývání hradu došlo k výbuchu střelného prachu. Všichni zahynuli. Od těch dob nešťastná Meluzína za nocí kvílí v troskách Kumburku.

Řeknete si pověst. Kolik takových strašidelných příběhů jsme už slyšeli. Jenže pan Ivanov ukázal, že tento příběh nebyl tak úplně vymyšlený. Na začátku 17. století patřil Kumburk Zikmundovi Smiřickému. Ten měl čtyři syny a dvě dcery - Kateřinu a Saloménu. Saloména, zvláštní jméno. Tak nezvyklé, že ji lidová pověst překřtila na Meluzínu.

Pověst v mnohém souhlasí. V Kumburské věži byla opravdu dvanáct let vězněna Zikmundova dcera. Ale na rozdíl od pověsti tou nešťastnicí byla Kateřina. Sestra Saloména se po otcově smrti ujala dědictví (dva její bratři už zemřeli, další byl příliš mladý a poslední duševně nemocný), ale nikterak nespěchala propustit sestru, která byla starší, a statky by tedy připadly jí. Až v roce 1619 pan Jindřich Ota z Vartenberka zvaný Kulhavý Kateřinu osvobodil. Další rozdíl - oba dva toto osvobozování přežili.

Další pátrání pana Ivanova přineslo nečekané výsledky. Kateřina pohnala sestru k soudu, ovšem soud dal za pravdu Saloméně a do Jičína, kde Kateřina sídlila, byla vyslána komise, která měla Kateřině opět zabavit její nově nabytý majetek a snad ji i znovu uvěznit. Kdo zapálil sklepení se střelným prachem, už nezjistíme. Nepřežil totiž nikdo, kdo by vyprávěl. Možná samotná Kateřina. Jičínský zámek vyletěl do povětří s komisí i s nešťastnou Kateřinou…

Náhoda přeje připraveným. Tak i panu Ivanovovi. Čirou náhodou nalezl listinu, výpověď mladého kovářského pomocníka jménem Jiří Wagner. Píše se zde, jak se Kateřina Smiřická do Wagnera zamilovala, scházeli se spolu několik měsíců. Sám Wagner z toho asi neměl velkou radost, poddaní se tehdy drželi zásady, že od pánů raději co nejdál. Nicméně tentokrát dopadl trest na šlechtičnu. Dvanáct let v kumburské věži.

Podrobovat pověst historické analýze je ošidné. Pohádkově ušlechtilí hrdinové se objeví v surovém, světském světle. Tak i tentokrát. Další podrobnosti jsem nalezl v monumentálním patnáctisvazkovém díle Augusta Sedláčka o českých hradech. Pán z Vartenberka neosvobodil Kateřinu pro její krásné oči a smutný osud. Již předem s ní byl domluven na sňatku a převodu poloviny smiřického dědictví do vlastnictví Vartenberků. Taky po tragické smrti Kateřiny dlouho nesmutnil. Znovu se oženil (znovu pro majetek) a to, že zřejmě nebyl nikterak mírumilovný muž, dosvědčuje i jeho konec - poddaní, kteří již nemohli dále snášet Vartenberkův útlak, jej v roce 1625 přepadli a utloukli. Taky osvobozená Kateřina dělala nepěkné věci, krutě věznila na jičínském zámku své domnělé nepřátele, dokonce najímala vrahy na vyřešení svého sporu a sama chtěla zabít královskou komisi. Skoro si myslím, že i v tom hrozném výbuchu měla prsty taky ona. I když kdo ví - Kateřina nezemřela při samotné explozi. Lidé, kteří začali odklízet Trosky, ji nalezli ještě živou. Rozlámanou, ohořelou, ale živou. Kdyby sama sudy s prachem zapálila, musela by být roztrhaná na kusy. Že by nepřímý důkaz pro Kateřininu nevinu? Nebyly pěkné poslední hodiny života Kateřiny Smiřické. Prosila své nálezce o trochu vody, ovšem ti, namísto služby umírající z ní ještě co nejrychleji strhali šperky a náušnice. Kateřina zemřela téhož večera.

Přes všechny tyto historické invektivy vidím před sebou stále bílou dívčí postavu, jak pláče v kamenné věži a její nářek nevnímá nikdo než mlčící stromy, Studené kameny a pár opilých zbrojnošů. A stejně tak stále slyším ten noční vzlykot, který mě před osmi lety probudil v kumburské věži. Ve stejné věži, možná ve stejné kobce. A dnes už raději ani nepřemýšlím, komu tenkrát vlastně patřil…