Obří hrad u Popelné (na Šumavě)
Obří hrad, tak se nazývá šumavské pravěké hradiště, které najdeme na severním skalnatém ostrohu hory Valy. Popelná je osada ležící na úpatí hory Valy. Přijet sem můžeme z vesnice Nicov, která leží na silnici mezi známými Kašperskými Horami a Stachy.
Samotná hora Valy dosahuje nadmořské výšky 1010 m n.m. Hradiště leží v nadmořské výšce zhruba 970 až 985 m n.m. asi 500 m severně od vrcholu hory Valy. A i když neleží přímo na vrcholu hory, jedná se o nejvýše položené pravěké hradiště u nás.
A není tady nouze o tajemno. Neví se, kdy přesně hradiště vzniklo, ani jaký plnilo účel.
Řadí se ale do tzv. věnecké skupiny hradišť. Věneckou skupinu představují hradiště Hradec u Němětic, hradiště u Libětic a hradiště Zámek u Třebohostic. Tyto tři hradiště leží nedaleko Strakonic. Dále sem patří hradiště Sedlo u Albrechtic (u Sušice) a hradiště Věnec u Lčovic (u Vimperka), podle kterého dostala celá skupina své jméno. Všechna hradiště vznikla údajně v pátém či šestém století před naším letopočtem, tedy v pozdní době halštatské až mladší době laténské, v době Keltů.
Obří hrad se skládá z předhradí a akropole. Celková plocha hradiště je cca 2,6 ha. Z toho předhradí zaujímá plochu 1,9 ha a akropole 0,7 ha. Areál obklopují mohutné kamenné valy.Val od sebe odděluje i prostor přehradí a akropole. Po žluté turistické značce přijdeme od jihu k valu přehradí. Po pravé ruce budeme mít přirozené skalky, tzv. skalní srub, který byl začleněn do opevnění předhradí. Skalní srub tvoří nejvyšší místo celého areálu. Přejdeme celé předhradí a vstoupíme do akropole, jejíž plocha se svažuje od jihu k severu. Nejvyšším bodem akropole je tzv. kamenný stůl, který budeme mít po vstupu na akropoli po pravé ruce. Jedná se o plochý skalní blok, který se rozpadl na tři části. Kamenitou plochou akropole pak sestoupíme k severní hraně akropole. Odtud se nám naskytne jeden z nejkrásnějších pohledů na Šumavě, na kamenné moře pod námi a na krásně zelené údolí říčky Losenice. Nejzajímavějším místem je tzv. skalní brána pod severovýchodní hranou akropole.
A tím se dostáváme k funkci hradiště. Ta v minulosti byla velkým otazníkem. Dnes je již víceméně jasno. Začnu tedy tím, čím se myslelo, že by hradiště mohlo být, ale později se od toho ustoupilo.
Vyloučena je sídelní funkce vzhledem k tomu, že je hradiště umístěno ve vysoké nadmořské výšce. Jsou tady drsnější klimatické podmínky. A při výkopových pracech se nenašly žádné doklady o tom, že by zde lidé trvale sídlili. Nepravděpodobná je i možnost, že by hradiště sloužilo jen v případě ohrožení, tedy jako hradiště útočištné. Pro toto mluví nedokonalé opevnění, které by případný útok neustálo a stejně v okolí neexistovalo početnější osídlení, které by hradiště využilo jako útočištné. Další verze pak mluvila pro to, že byl Obří hrad vybudován pro ochranu v okolí vytěženého zlata, jako ochrana rýžovišť na říčce Losenici. Zlatonosné zrudnění ale nebylo v nejbližším okolí hory doloženo. Mohlo by tedy jedině sloužit pro ochranu zlata z šiřšího okolí. Další hypotézou bylo, že mělo sloužit jako ochrana obchodní stezky. V té době okolím ale asi žádná stezka nevedla. Nejsou pro to důkazy. Zbývá tedy posvátná funkce hradiště, tady se jeví jako pravděpodobná. Co se zde ale tenkrát odehráválo, se asi nikdy nedozvíme.
Existuje k tomu ale také několik teorií.
Posvátnou funkci snad potvrzuje i zpráva, kterou najdeme v díle Zápisky o válce galské od Gaia Julia Caesara. Tam píše: „kněží a soudci Keltů, druidové v určitou dobu roční zasedají… na posvátném místě…, kterýžto kraj se pokládá za střed Galie“. Jako Galii starověcí Římané označovali území v západní Evropě, dnešní Francii, Belgii, severní Itálii, západní Švýcarsko a části Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Území bylo obývané především Kelty. Tím krajem, který byl považován za střed Galie mohl Caesar myslet Gabretu hylé. Tak Keltové nazývali dnešní území Šumavy, Bayerischer Waldu a Českého lesa. Pojem Gabreta hylé by se dal přeložit jako „les kozorožců“ nebo „ovčí hory“.
Vzhledem k poloze ve vysoké nadmořské výšce, tedy blíže k nebi, blíže k bohům, se usuzuje, že zde mohl být praktikován kult boha Taranise, boha hromu a blesku. Dále to podporuje fakt, že skalní ostroh se rozpadá do skalních bloků. Je to proces, který začal již dávno a mohl být doprovázen zvukovými efekty, které mohly připomínat zvuk hromu. A vyvýšená skalní ostrožna zase mohla přitahovat blesky. A tak je možné, že zde byl praktikován kult boha jménem Taranis, vládce hromu, blesku, tedy vládce nebe, zároveň boha války a síly. Taranisovým atributem bylo kolo, symbol nebes a Slunce. Bůh byl rovněž vládcem podsvětí, protože Keltové věřili, že smrtí nic nekončí. Zajímavé ale tady je, že i přes archeologické sondy tady nebyly nalezeny žádné obvyklé nálezy, tedy střepy nádob, jiná keramika, skleněné střepy, kovové předměty, ale ani odpadky jakými jsou např. kosti. Čili že se nenašly stopy ani po různých obětinách, které by s praktikováním kultů mohly souviset. Bohu Taranisovi se ale obětovalo upálením. Tedy byl to kult ohně.
Další teorie je tak trochu hororová. Souvisí ale i s bohem Taranisem, který byl mimo jiné i bohem podsvětí. Keltové některé hory považovali za vstup do podzemí. Mohla zde být tzv. brána do podsvětí. V tomto tzv. spodním světě žily duše zemřelých, démoni a beztělci. Přes bránu mrtvých mohli tito mrtví vstoupit do říše živých a tam škodit. Tyto prostory byly tedy považovány jako nebezpečné. Byly přístupné jen vyvoleným, tedy keltským kněžím, druidům. Druidi tento prostor pomocí různých ochranných rituálů zabezpečovali.
A teď se opět dostáváme ke skalní bráně nacházející se pod severovýchodní hranou hradiště, která je snad dílem svahového sesuvu a není prací lidských rukou. Brána mohla představovat jakýsi průchod ze světského do sakrálního prostoru. Cesta pak pokračovala mezi dvojitýmí valy akropole a mohla končit na východě u kamenného stolu. Kamennný stůl pak mohl sloužit jako oltář. Pro to však žádné důkazy nemáme.
Beztělec i démon jsou tvořeni bioenergií. Beztělec škodí buď jako strašidlo nebo noční můra. A jedná se o ducha mrtvého, který zemřel náhle nebo byl až moc fixován na svět živých. Démon se třeba může vtělit do mrtvého a chovat se jako upír. Projevuje se ale i jinými způsoby.
A tím se dostáváme k pověstem o Obřím hradu, kterých se pár dochovalo dodnes. Jsou to pověsti o obrech. Obří hrad nedostal své jméno podle své rozlohy, ale podle nich. Nejstarší sídlo obrů byl právě Obří hrad. Když obrů bylo moc, část jich odešla a usadili se na Sedle u Albrechtic, kde bylo vystavěno další keltské hradiště. Obři z Obřího hradu a Sedla měli společný oltář u Mouřence na druhém břehu Otavy. Dnes je tam kostel sv. Mořice. Je to známé místo nad Annínem. U Obřího hradu pak byla nalezena obrovská kost, která místním z osady Popelná sloužila jako lávka přes potok Losenici.
Další pověsti jsou tohoto typu : v lesích se ukrývají obři a nikoho k sobě nepouštějí. Když se tam někdo odvážil z rozličných důvodů, jakási ruka ho uchopila a hodila s ním přes údolí. Ještě po něm třeba házeli kamení. Když se ale ubožák dal dohromady, všiml si, že vedle něj neleží kámen, ale hrouda zlata. Zlato tam prý obří ukrývali v podzemí a strážili ho. Tento typ pověstí pak koresponduje s teorií, že zde byl vstup do podsvětí, tedy do podzemí, kde se něco ukrývalo, něco cenného a tajného a vstup sem měli pouze vyvolení zasvěcení. Pro normální smrtelníky to zde bylo nebezpečné.
Jako obr bývá v mytologii označena bytost, která má nadstandartní velikost a velkou sílu. V přeneseném významu pak by obři mohli představovat obrovskou sílu, jak přírodní, tak psychickou. To by mohlo svědčit pro to, že se na Obřím hradě dělo skutečně něco „obrovského“, něco co oplývalo skutečně velkou silou. A vzhledem k absenci hmotných nálezů se toto mohlo dít v oblasti energií. A že Obří hrad je skutečně silným energetickým místem, může pocítit každý, kdo je těmto věcem aspoň trochu přístupný. Prý tu energie tryská ze země v mocném gejzíru...
Zdroje : Legendy a pověsti staré Šumavy – Josef Rauvolf, https://www.mestosusice.cz/susice/fr.asp?tab=snet&id=193&burl, http://www.archeolog.cz/lokalita/jc-studenec-01/4, kniha Šumava tajemná - Veronika Rubínková