Opatrné seznámení se s Tatrami - výstup na Rysy, druhý, velice dobrodružný díl.

     Když procházím branou „Svobodného království Rysy“ z barevných fáborků, tak se dostávám do velice zajímavého prostředí. Každá turistická chata a natož v Tatrách, má určité kouzlo. Některé jsou „obyčejné“, ale některé jsou úplně jiné. Když se člověk v Tatrách dostane k chatě, tak ve velké většině případů už jen pohled na ni je odměnou. Po vystoupání v průvodcích obávaného skalního schodu (který v tom okamžiku nebyl až tak obtížný jak si strach při přípravě na tuto cestu vytvořil – na opačnou stranu se v průvodcích také uvádí, že cesta od chaty na sedlo Váha a dále je již pohodlná a k vrcholu se již jen stoupá pohodovými serpentinami – ovšem jen v případě, pokud je pěkně a nezabloudí se).

     Nejzajímavější po průchodu branou je jedna hromada s kamením, na jehož vršku se netyčí nic jiného, než značka autobusové zastávky. Věděl jsem o ní z fotek již dřív a tak bylo jasné, že zde bude sranda. Ale to, co jsem nevěděl, byla zásadní otázka „Kdy odjíždí“. Zvědavost nedala a tak jsem se musel podívat. Překvapením je, že jízdní řád je poměrně hustý, vcelku pravidelná doprava. Nejvtipnější ovšem je, že prý zde někdy i lidé stojí na odvoz…

      Nade mnou je chata a několik desítek metrů nalevo i kadibudka – prý nejkrásnější kadibudka v Tatrách, se skvělými výhledy na níže umístěná plesa. Vcházím do chaty a s radostí odkládám batoh i s doplňkovým závažím. Chata má stejné kouzlo jako její okolí. Vedle hlubokého údolí s jezerem, majestátně působícího Ťažkého šťítu nebo pozvolně, ale kompletně suťovým polem až k horizontu pokrytém, mírně se „propadajícím“ sedlem Váha. Tvrdí se, že do deváté až půl desáté dopoledne se počasí zkazí a to se „vydařilo“ i mě.

      Vynesení něčeho pro chatu nahoru je nepochybně čest a to, že mi potřepe rukou a poděkuje i za těch pár kilo samotná legenda tatranských nosičů jsem ani nečekal. Kdosi psal, že dát si pivo na nejvyšší chatě v Tatrách je nepochybně něco, co se neodmítá. A ač je dole napsáno, že za vynášku se dává čaj nebo dva podle velikosti nákladu, tak jsem dostal na výběr tři možnosti a z nich jedna bylo i pivo. Bylo jasné, že od dlouhodobého rekordmana ve velikosti (váze) vyneseného nákladu na tuto chatu (122,5kg a překonán byl teprve před pár lety Polákem Jakubem Kaczmarkem s váhou 125kg), organizátora soutěží nosičů (Sherpa Rallye a Lady Rallye) si nemohu vybrat nic jiného než pivo, i když jej při předpokladu náročného a ne úplně bezpečného výstupu raději nepiji. Zde to bylo o něčem jiném a hlavně záminkou na alespoň malé zastavení se. A chutnalo… :-) Jako nikde jinde.

     Tatranské nosičství je téma samo o sobě a nepochybně se jedná o úchvatný sportovní výkon. S mými směšnými pěti, možná šesti kily navíc je to úsměvné, ale je jisté až zase půjdu nahoru, tak si něco přidám – je třeba se posouvat výš. A jít jen tak, sám za sebe bez ničeho, by už asi nebylo ono. Příště již budu mít výhodu, že cestu znám a další metou je určitě vynést celou krosnu s nákladem a nahoře pochopitelně i mým batohem. Budu rád, když ta váha nebude příliš velká…. :-)

     Jedná se o jedno z posledních „poslání“, jak přesněji to popsat, které oproti jiným evropským horám zůstává už jen v Tatrách. Většina nosičů to dělá ze zájmu, hecu a sportovního pocitu „být alespoň o trochu lepší než předtím“. „Jen“ pro pocit, jak na konci chutná ten čaj nebo třeba pivo. A mohu říct, že je to neopakovatelné a nepopsatelné. Takže příště - určitě zase. Půlka na uhašení žízně a zbytek už jsem si jen vychutnával. Protože pivo od Viktora se neodmítá… Od člověka, který horami žije ve všech ohledech, ať už vynáškami, horolezectvím i dalším. Člověk skromný a nenápadný – jen málokdo by při pohledu za pult hádal, že pivo, kofolu nebo čaj či polévku bude nalévat samotný pan Viktor Beránek. (Člověk, který se dokonce dokázal sám dostat i z ledovcové trhliny. A to je asi jen jedna z mnoha zajímavostí...)

     Jen toto by byla skvělá odměna za výlet, který ale ještě neskončil a na ty nejdobrodružnější okamžiky dne se teprve bude zadělávat. Touha po dosažení momentálně nejvyššího bodu je totiž velice silná. Taktéž se jedná o nejvyšší místo Polska. Na druhou stranu se začíná počasí kazit. Pokud v době, kdy jsem vcházel do chaty ještě svítilo slunce, nyní a není to příliš dlouho (v chatě jsem mohl být tak maximálně dvacet minut) už po slunci není ani památka a vyšší i nižší místa se pomalu, ale jistě zahalují do mlhy. Začíná být sychravo. Neotálím a ani si nevšímám, že možná i trochu mrholí. Zatím nic, co by mě mělo nějak rozhodit a náladu mám vcelku dobrou. Snažím se k sedlu Váha dostat co nejrychleji to jde, abych dostal alespoň na chvíli ještě šanci zahlédnout Malý Ganek, ovšem VELKÝ svým významem. Místo, kde se psala historie, bohužel i ta smutná, slovenského horolezectví. Vidět místo o kterém se píše ve spoustě knih. Je to velké lákadlo vidět pověstnou „Galerii“ na vlastní oči. Doufám, se jedná jen o pás mlhy nad nimž již bude krásně. Pojmenování „ganek“ lze vyjádřit i pojmem terasa. Jedná se o obrovskou a těžkou (tak alespoň mluví horolezci, lidi skoro nadpřirozených schopností :-) ) stěnu. Předpokládám, že bude vypadat mnohem děsivěji než několik set metrů vysoká jiho-východní „stěna“ Ostrého Roháče, která mě spolehlivě „usadila do kolen“. V tom okamžiku opět mé smělé plány, že bych snad někdy konečně po těch horách a skalách začal lozit vzala zcela za své. Zhoršení počasí a bouřka v dáli byla alespoň skvělou „výmluvou“na to, že na Ostrý Roháč jednoduše „zatím“ zkrátka nemám. A to „zatím“ mělo v tom okamžiku spíš hodnotu „NAVŽDY“. Nicméně v Západních Tatrách vedou značené cesty na spoustu vrcholů o nichž si v současnosti myslím, že by v Tatrách Vysokých již náležely jen horolezcům. U Malého Ganku jsem ovšem ani v nejmenším nepředpokládal, že bych jej snad někdy v životě lezl – třeba i tou nejjednodušší cestou. To, ale nemění nic na tom, že bych jej chtěl vidět.

Horolezci používané cesty jsou pojmenovány například takto:

- Stará klasická cesta

- Puškášův pilier

- Kuchařova cesta

- Orlovského cesta

- Lapiňského komín

- Studničkova cesta

    a nakonec i Stanislawského cesta, pojmenovaná po slavném polském horolezci, jemuž byly nakonec Tatry i osudové a to ve věku pouhých 28 let na „Kostolíku“ (po něm je pojmenován i jeden vůz tatranské zubačky) nedaleko Gerlachovského štítu v Batizovské dolině. Za svých osm let ve Vysokých Tatrách uskutečnil okolo 140 prvovýstupů!

      Vycházím z chaty a cítím, že pivo bylo poctivé a v kombinaci s určitou únavou o něm vím. :-) Během stoupání se ovšem rozhýbám a jako bych o něm už zase ani nevěděl. Do sedla Váhy se dostávám vcelku rychle, ale už je pozdě. Mlha se rozprostírá všude dokola a je vidět maximálně na několik metrů, v nejlepším případě na nějakou tu desítku, spíš jen tu jednu. Je sychravo a správně by se člověk měl asi otočit. O to spíš, když sem jde poprvé.

      Ale pokračuji, uvidím kam dojdu. Cesta totiž na mě působí zcela pohodovým dojmem. Na obou stranách té mé, zatím i té značené dostatek prostoru na „záchranu“ v případě případné chyby. Pomaličku kličkuji serpentinami. Zatím se držím i dalších lidí a jsem úplně v pohodě. Za chvíli jsem u dvou, z nichž jeden se skoro loučí se světem, už se mu nechce jít dále. Vše ovšem jen ve srandě. Nemohu se nepřidat a svým způsobem si taky nezasrandičit.

       Nebude trvat dlouho, kdy nám hory svým jasným způsobem ukáží, že se s některými věcmi nevtipkuje. Dáme se do kupy a pomalu stoupáme nahoru. Kolem nás mlha a sychravo, možná i trochu mrholí. To ale v zápalu boje ani nějak nevnímám a je mi vcelku dobře. Nemám pocit, že by někde hrozilo nějak větší nebezpečí než u nás v Beskydech v dešti a mlze - kolikrát jsem už v těchto podmínkách v nižších polohách byl a nic se nestalo. Nějak si přes mlhu ani neuvědomuji, že jsme o dobrý kilometr výš a neblížíme se k vrcholu ve formě nějaké bezpečné kupky, ale stoupáme na skálu s strmými a vysokými stěnami. Neuvědomuji si, že jsme v místech, které jsou mezi turisty spíš obávané než uklidňující. Na to vše nějak zapomínám a jsem zcela vyrovnán. Málokdy bývám v podobné pohodě jako jsem byl v ten okamžik. Spíš si už vychutnávám a ukládám do paměti všechny ty skvělé zážitky za celý den.

      Kecáme a vlastně ani nevím o čem. Jsem na tom stejně dobře jako třeba při dálkovém pochodu, kdy také většinou žádné velká rizika (až z té délky pochodu) nehrozí. Ani netuším jak hluboce se mýlím! Postupujeme zcela přirozeně hřebenem nahoru. Nikoho z nás v tom okamžiku ani neudivuje, že ač před čtvrt hodinou šli „davy“ z hora i zdola a teď najednou už delší dobu jdeme jako osamocená trojčlenná skupina a nikoho nepotkáváme. Vše vypadá jako zcela v pohodě.

      Teprve až se před nás postaví menší skalka na níž není ani turistická značka, ani fronta turistů, která byla před chvíli před námi a ani řetěz nebo kramle, které by si toto místo nyní již určitě zasloužilo, tedy alespoň podle toho co je na těch pár metrů přes mlhu vidět, tak začínám pomalu, ale jistě chápat, že tu asi není něco dobře…

     Je mrazivo nebo spíš sychravo a zcela ticho. Není slyšet sebemenšího hlásku. Pokud jsem kousek nad chatou cítil v hlavě pivo, tak zde a v tomto okamžiku jsem již zcela bezpečně a úplně vystřízlivěl. Veškeré vnímání se i v té mlze zaostřilo na maximum. Vnímal byl sebemenší pohnutí lístku při nepatrném vánku, kdyby zde, v této výšce něco rostlo. Cítím syrovost místa a všichni tři už asi pomalu začínáme chápat, že dochází „na lámání chleba“. Šli jsme špatně a dostali tam, kam bychom asi správně ani neměli. Nyní zbývá několik variant co dál. Na variantu to zde vzdát a nic nedělat asi nikdo z nás nemyslí. Na návrat zpět asi také ne. Výstup vypadal jako snadný, ale při představě, že bychom se měli stejným směrem vrátit, jsme tento „ústup“ asi všichni podvědomě zavrhli.

     Teprve až jsme si skutečnou vážnost okamžiku uvědomili, tak asi každému zmrznul úsměv na tváři. Naštěstí se rozhodujeme rychle a řešíme nemalý problém postupem dále nahoru. Před tím se ovšem dívám mezi dvěma skalkami na pokračování jakési rýhy dolů. Přes mlhu nevidím dna. Na levé straně kousek velmi tmavé a nebezpečně kolmé, mírně se stáčející stěny. Hloubku mohu hádat na desítky metrů (později při zkoumání situace doma s mapami a fotkami pochopím, že můj odhad byl „velice opatrný“). První v pořadí se stává „vůdcem“ a já skupinu ukončuji. Jakýsi tajemný chlad skal dodává na nekompromisnosti okamžiku. Jde do tuhého, není možné si dovolit závažnější chybu – byla by to také asi i ta chyba úplně poslední.

      Zajímavá pro mě byla situace i z toho pohledu, co jsem si uložil do paměti a jak se vše později z paměti zase vynořovalo. Nečekané je i to, že některé okamžiky si asi nebudu pamatovat úplně přesně. Většinu cesty jsem si nahrával, ale tuto část jsem místo zapnutí nahrávání v tom stresu spíš vypnul, i když jsem si myslel opak. Je zajímavé, jak se může vnímání a řešení jednoduchých věcí při větší psychické zátěži měnit (a to jsem již „pár“ obtížných situací zažil :-) ). Náročnost dalšího postupu dokumentuje i to, že jsem si sám sobě říkal, že asi bude delší dobu trvat, než najdu odvahu si toto video přehrát. Nakonec to bylo vyřešeno už na jeho začátku a skutečně se nenahrálo nic.

      „Vůdce“, který si toto privilegium nenaplánoval a v tomto okamžiku asi možná ani moc nepřál, byl již daleko přede mnou, za chvíli jsem jej už ani neviděl a o pár okamžiků ani neslyšel. Vůdcovství asi nebylo až tak těžké, asi bychom se všichni rozhodli pro postup stejným směrem. Bylo vidět jaký tah na člověka působí, když se potřebuje dostat do relativního bezpečí. O tom jak situace vypadá dál, za „horizontem“, jsme se domlouvali jen hlasem. Bylo vidět, že „vůdce“ byl na pravém místě, vypadalo to tak, že obtížné místo prochází s úplným přehledem. Zato my dva zbývající jsme si to asi až tak moc nemysleli a stali se v tom okamžiku z nutnosti silnou skupinou. Na obou z nás bylo již velice dobře vidět vliv strachu a jen mlha obtížnost situace trochu zlehčovala (nebylo tolik vidět, co by mohlo hrozit).

      Naším kladem je nepochybně to, že se všudepřítomnému nebezpečí a hlavně strachu zbaběle nepoddáváme a nepřemýšlíme příliš na to, co by kdyby. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že můžeme kdykoliv někam zahučet a obavy, mírně řečeno, nám dodávají na potřebné opatrnosti. Chyty a stupy si kontrolujeme o trochu více než jindy. Co si pamatuji, jako první nad onou hlubokou puklinou nás na „rozcvičku“ čekala skalní šikmina, ale po ní se nám podařilo skoro vyletět – strach z pádu do hlubin nás hnal nahoru. Za horizontem této šikminy se nachází další zkouška – úzká puklina za kterou to vypadá jako cesta do lehčích míst. Zde následuje okamžik, který si pro velkou psychickou zátěž, moc nepamatuji. Ale zdá se mi, že po pravici tohoto „ústupového“ místa se nachází další stoupání do skal (po následném zkoumání map a fotek doma si myslím, že by to měla být cesta skalou na nejvyšší vrchol Rysů s výškou 2503 m.n.m.

      Na nejvyšší vrchol v tento okamžik nemám vůbec myšlenky a tak se snažím projít úžinou mezi kamennými bloky. Tam se mi ovšem velice „šikovně“ zasekává pohora a horko těžko ji vytahuji ven. Podruhé postupuji tak, že na nohy nepůsobím celou vahou, ale nadzvedávám se rukami. Jedná se o obtížný bod, kde na předešlém lezci bylo vidět jak moc se bojí. Pomáháme si navzájem podáváním například batohů. Já v něm mám i tenčí lano, ale asi situace není stále tak těžká, abych kus lana vytahoval a vymýšlel nějaké smyčky. Stále tedy lezeme či „jdeme“ volně se všemi možnými následky. V tomto okamžiku závidím předešlému lezci, že už stojí na „pevné zemi“. Mě to teprve čeká. Jsem mu vděčný za rady kam je nejlepší dát nohy a ruce – zdola je to vždy lépe vidět. Skály se držím, ale po chvíli nacházím odvahu a asi dvoumetrový schod bezpečně a řízeně překonávám. Také už stojím na pevné zemi. Pokud by se to nepovedlo, tak bych asi zahučel na opačnou stranu, ale nebyly by to desítky metrů ale asi jen jedna. :-) Na druhou stranu určitě dost na to, abych se dobře pomlátil.

     Zatím netušíme kolik a jak těžkých překážek nás ještě čeká, ale postupujeme. Dostávám se k většímu balvanu. Místa na nohy nacházím dobře, ale je vcelku úzké. Jsem mírně v záklonu a tak se snažím v něčem, co vypadá jako obtloustlý balvan, najít nějaké chyty. Moc je tu nenacházím, jen něco jako svislé a hodně plytké důlky – tedy nic, co by mě bylo schopno dobře udržet. Pro psychiku je to alespoň nějaký bod na který se mohu upnout. Chvíli přemýšlím, ale zase se odhodlávám a spíš jako bych se jen kolem kamene vlnil postupuji traverzem dále. Tam již je cestička a v mlze nevýrazné siluety lidí. Konečně slyším i lidský hlas. Stále se mi nechce uvěřit, že jsem již tuto zkoušku Vysokých Tater překonal a že stále žiji. Teprve teď si uvědomuji, že prší, fouká vítr a dokonce i sněží – JSEM ŠŤASTNÝ! A děkuji horám, že nám naši chybu odpustily. Vůbec jsem nečekal, že tuhle cestu celý a ve zdraví překonám – NEJKRÁSNĚJŠÍ OKAMŽIK.

     NA ZAČÁTKU JSEM SI SKUTEČNĚ MYSLEL, ŽE JIŽ VELICE SVIŽNÉ SEZNAMOVÁNÍ SE S TATRAMI NABRALO TAKOVÝCH OTÁČEK, ŽE ZDE JIŽ TO ŠTĚSTÍ CHYBĚT BUDE A KDYŽ TO PŘEŽIJI, TAK TO BUDE SKUTEČNÝ ZÁZRAK...

     SKUTEČNĚ JSEM SE BÁL ASI JAKO NIKDE JINDE… (Co jsem zjistil později, tak následky chyby mohly být konečné...)

 

     Dával jsem si jen malou šanci, že tento problém zvládnu. Nějaké stíhání vlajku šlo v ten okamžik zcela stranou. V tu chvíli mi skutečně šlo jen o to, abych přežil a nezřítil se někam dolů. Na sto procent jsem si říkal, že když to přežiji, tak se určitě někde pěkně pomlátím. Opět ně někdo asi držel na neviditelných lanech – DĚKUJI MOC. Stejně tak zde musím poděkovat i bezejmenným spolulezcům, kteří minimálně v ohledu, kdy „morál“ byl již skoro na nule, dodali tu potřebnou „trochu“ optimismu pro relativně „jistý“ postup dále.

     Toto je i pravý okamžik na závěr dílu o nejdobrodružnější části výletu a následující už bude jen dokončením výstupu na „hraniční“ vrchol a rozborem chyby, kterou jsme při výstupu udělali.

DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:

-------------------------------------------------------------

S BATOHEM PO SLOVENSKU – VYSOKÉ TATRY … Ján Lacika

TEŽKA – první číslo prvního ročníku půlročníku Železniční společnosti Slovensko, které jsem „zabavil“ na nádraží ve Štrbě.

PODROBNÝ TURISTICKÝ ATLAS 1:25 000 TATRY, 2.vydání, VKU Harmanec, které jsem pro změnu „zabavil“ v porubské knihobudce. Jeden z nejlepších atlasů Tater, které mám i se spoustou zajímavých rad na cesty.

TATRY – PŘÍRODA … výborná, ale velmi tlustá a těžká kniha.

https://www.i60.cz/clanek/detail/20594/maturita-tatranskeho-nosice-vynest-na-horskou-chatu-sud-s-pivem

https://www.chatapodrysmi.com/

https://radiozurnal.rozhlas.cz/nejvyse-polozena-tatranska-chata-po-rekonstrukci-kadibudka-zustala-7190882

https://ehn.cz/jak-pracuji-horsti-nosici-vstavaji-rano-ve-ctyri/

https://youtu.be/hLX9A-TsMfE

https://youtu.be/fQeTyvQLhtY

https://youtu.be/iF7jttnkTZc

https://youtu.be/5ajCUFldeKU

https://youtu.be/uNrDQlvq1PE

https://youtu.be/KTPQTS5SPxM

https://www.horydoly.cz/horolezci/puskasov-pilier-na-galerii-ganku.html

http://www.tatry.nfo.sk/stena.php?kod=01561020:Gal%E9ria-Ganku:2250

https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-tatransti-nosici-posledni-serpove-v-evrope-16424