Ořechov - diskuse

Přilákáni pohledem do mapy, kde se choulí v malém údolí vesnička poblíž Chřibů se rozhodujeme touto obcí projít při svém putování. Není však snadné se k ní dostat po turistické značce, která se v terénu různě dvojí a občas mizí docela. Volíme proto k orientaci asfaltku lemovanou odpadky a šlapeme po ní vedle projíždějících aut. Některá z nich prosviští i po této malé okrsce rychlostí kolem 90 km/h. Myslíme si, že asi prchají před policií, ale žádná za nimi nejede. Po chvíli nás průjezd dalších závodníků na motorkách ujistil, že zde má asi víc lidí tachometr jen k dekoraci. S těmito úvahami přicházíme k obci. Hned za cedulí s jejím názvem nás však nevítá stejnojmenný strom, ale stoka s bílošedou tekutinou, která je místo vody v jejím řečišti. Začíná se stmívat a tak přidáváme do kroku, abychom unikli zápachu a najedli se v místní hospodě. Ta má ve Zlínském informačním portálu vynikající spotřebitelské hodnocení a tak se těšíme na nějakou baštu. Asi uprostřed obce ještě trochu zmatkujem při hledání, kam zmizel náhle končící chodník. Přitom se na nás vyvalí z dolní ulice spěchající Avie. Ale stihnem uskočit a tak pokračujem v cestě za hlasem svých žaludků. Nacházíme zakouřený lokál s interiérem připomínající nádražní bufety na Ukrajině. Sedáme si a tiše se dohadujem jestli budou mít kromě běžných jídel i nějakou zvěřinu. Dali by jsme si. Ale nikdo se nás na to neptá a až po chvíli nám dojde, že tady vlastně nikdo nic nejí. Ten za pípou mžourá jako by vestoje spal. Nakonec se spíše posunky domlouváme na pivu a když ho donese, chceme si něco vybrat z jídelního lístku. Je to zbytečné - nic nemají a mít nebudou. Můžem si koupit tatranky, brambůrky nebo předraženou čokoládu. Nechceme. Za pichlavých pohledů místních vyklopíme podmírové pivo a jdeme na čerstvý vzduch. Tohle jsme nečekali. Co zámek, ptáme se na ulici. Nic. Není přístupný a nebude. Ubytování? Není. Přírodní zajímavosti? Paní se odmlčí a podívá se na nás jako bychom řekli sprosté slovo. Tak ten sklípek s posezením. No, to by jste se tu museli s někým znát. Jinak nic. Ostatně málokdo tady vůbec vinaří. S pocitem, že jsme zabloudili se pokoušíme odjet na vlak. Je teprve půl šesté, ale žádný autobus už odsud nejede. Prostě nic. Jsme unavení, ale zdá se, že bude teplá noc. Odcházíme proto za vesnici k lesu a jdeme kolem vinohradu najít si místo k noclehu. Nakonec zalehnem až za tmy pod lipami u malého křížku. Druhý den ráno zjistíme, že je celý obitý a posprejovaný. Rychle balíme spacáky a mizíme ať to nevypadá, že za to můžeme. Jdeme kolem Újezdce do Medlovic, kde si v první hospodě vybíráme už dopoledne z nabídky asi dvaceti jídel... Pak odjíždíme na vlak. Ještě nevíme, kam nás nohy zanesou u příštího výletu, ale už víme, kam nás nikdo nedostane.