Krásný jednopatrový stateček v údolí Sedlečského potoka, na jeho levém břehu, žije svým běžným životem. Právě oslavují konec sklizně a oslava dožínek je v plném proudu. Kdybychom zalistovali v kalendáři, četli bychom rok 1830. I když se slaví, ve velkém pokoji prvního patra je pod stropem lešení a malíř dokončuje své velké dílo. Poslední tah štětcem a je hotovo. Z pokoje mizí lešení a užaslý majitel poprvé nahlíží do Krásné romantické KRAJINY. Možná, že to bylo trochu jinak, třeba i kalendář oznamoval trochu jiné datum, ale nástropní malba byla na světě. Byla obdivovaná mnoho let. I soupis českých uměleckých památek ji ještě v roce 1978 uvádí. A tak i naše cesta do těchto končin měla ve svém programu tento strop spatřit. V nedalekých Miřenicích jsme rozbili náš výchozí tábor. A měli jsme i štěstí, že jsme potkali člověka, který o těchto místech věděl daleko více, než najdeme v knihách či na internetu. Skoro v hodinovém hovoru došla řeč i na Otěšín – Bahno. Mávnutí rukou bylo gestem zmaru. Ano, ještě rok před revolucí se na stropě mohla malba vidět. Tehdy byl objekt v majetku státních statků a hospodařilo se socialisticky. Přišla revoluce a řešení majetkových poměrů se týkalo i krásného místa nad potokem. A čas běžel a máme tu rok 2010 a my se pomalu blížíme ke zřícenině. Je jasné, že malbu neuvidíme, vlastně ani strop, na kterém se více jak 150 let skvěla. I když si prohlížíme jen zříceninu, přesto má tohle místo i po špatných časech, ve kterých malý český člověk kradl a ničil, své místo na turistické mapě. A ta má číslo 68 a název Pootaví.