OTTOVKA TEČE!

Ottovka v Luhačovicích teče i v předjaří!

Díky osvícenému maďarskému rodu Serényi (malá lekce z praktické maďarštiny - "s" se čte jako "š" a "ny" jako "ň"), který vlastnil Luhačovice od roku 1629 až do roku 1945 máme v našem kraji, hned za humny, světoznámé a přitom domácké Lázně Luhačovice. S osídlováním od slovanských dob byl problém, protože zdejší luhy (od toho Luhačovice) neskýtaly příliš mnoho příležitostí k obživě (snad jen dobytkářství a ovocnářství), za to jeho poloha v sevřeném údolí vyzývala lapky a loupežníky z širokého okolí, aby pobrali, co bylo vychováno i co se urodilo. Obrat nastal s příchodem Serényiů. Když v 18. století byly objeveny první probublávající prameny, poznali, že je to dar nebes. První pramen "Bublavý", pozdější "Amandka" byl upraven k použití již koncem 18. století. Jména dostávaly prameny podle příslušníků rodu Serényiů. Takže tzv. "Hlavní pramen" nedaleko Amandky byl roku 1860 pojmenován podle hraběte Vincenta Serényiho, nejznámější "Vincentka", moje oblíbená Ottovka podle hraběte Otty Serényiho, zakladatele akciové společnosti Lázně Luhačovice. Již v 19. století se sjížděli lázenští hosté, kteří měli k dispozici 10 domů i s kostelíkem, který zvonil při zahajovaní a ukončení lázeňských procedur.

Zásadní vliv na rozvoj lázní měl začátek 20. století. V roce 1902 byla Ottou Serényim založena akciová společnost Lázně Luhačovice. Od roku 1905 byla do lázni zavedena železnice a jezdily tam přímé rychlíky až z Prahy (dnes snad už jezdí jen jeden). Architektonickou tvář místu dodal známý slovenských architekt Dušan Samo Jurkovič, jehož stavby dodnes budí obdiv a úžas zahraničních návštěvníků. Jezdil sem Joža Úprka i Antonín Slavíček, na jejichž obrazech jsou zobrazeny luhy a háje, které na ně udělaly mimořádný dojem. Lidové písně zde sbíral Leoš Janáček a napsal při četných návštěvách Luhačovic svoji slavnou Glagolskou mši. V Luhačovicích strávila konec svého života i Betty Smetanová (1840 - 1908), druhá žena Bedřicha Smetany, která je na luhačovickém hřbitově i pochována a má i svou ulici i pamětní desku na vile Žofín v Pražské čtvrti. Manžel její mladší dcery Zdenky, lesmistr Antonín Hejdušek, byl nejdříve ve službách rodiny Sailern-Aspang v Lukově u Zlína, kde s nimi Betty bydlela v myslivně od roku 1895. Betty byla v rodině i ve vesnici velmi oblíbená, protože to byla vzdělaná žena, ovládala několik jazyků, kromě češtiny a němčiny mluvila i francouzsky, italsky a švédsky (žila jeden rok se Smetanou v Göteborgu), byla to výtečná klavíristka a malířka, jejíž potréty malované uhlem či olejomalby dodnes opatrují její potomci, která ráda poradila v záležitostech kulturních i denních starostí. Její dcera Zdenka organizovala v Lukově i ochotnická představení v češtině, o které měly zájem i hraběnka a komtesa Sailernovy. Chtěly však hrát v němčině a když je Zdenka odmítla, byl pan lesmistr z hraběcích služeb propuštěn. Asi chtěl mít pan hrabě od ženských doma klid. Nicméně jej doporučil příteli, hraběti Serényimu, takže od roku 1908 přijal Antonín Heydušek místo lesmistra v Luhačovicích. Betty s nimi odjela, ovšem ještě téhož roku 14. prosince v myslivně zemřela.

Za první republiky se zde natáčely i filmy. Za všechny jeden: "Poznej svou ženu" s Jaroslavem Marvanem, Janem Pivcem a Raoulem Schránilem. Bylo velkou módou, objevit se za sezónu v těchto útulných lázních. Od roku 1905 sem totiž po nové trati jezdily i přímé vlaky z Prahy!

Pramenů je zde 16, jednou jsem s místním nadšencem absolvovala malý okruh, po neznámých pramenech. Bylo to super!