Pardubické krematorium

Rondokubistický „chrám smrti“ v Pardubicích

„Já živ jsem i vy budete….“ Prorocky promlouvaly ke smutečním hostům slova v průčelí obřadní síně pardubického krematoria a naplněna vírou v nesmrtelnost dobrých činů přikazují: žij spravedlivě, čiň dobré, abys, až dávno již tvého těla nebude, mohl v myslích svých následovníků dlouho žíti. Tato slova převzatá z časopisu z roku 1935 minulého století k nám pravdivě hovoří i dnes, v době, kdy si připomínáme 86 let od založení pozoruhodné kubistické stavby pardubického krematoria.

Vstoupí–li návštěvník na městský hřbitov v Pardubicích, upoutá ho budova krematoria, obklopená rozsáhlým urnovým hájem. Jenom zasvěcení vědí, že tento chrám žehu slouží svému poslání už 86 let. Provoz byl slavnostně zahájen dne 28. září 1923, první kremace zesnulé občanky paní Marie Řezáčové se uskutečnila další den odpoledne. O vznik pardubického krematoria, které bylo vybudováno nákladem 1 300 000 Kčs, se významně zasloužilo vedení města i místní odbor Spolku „Krematorium“.

Dnes památkově chráněný objekt vznikl dle návrhu architekta Pavla Janáka z Prahy. Výtvarná úprava velké obřadní síně je dílem prof. Františka Kysely. Rozloučení probíhá v síni široké 15 m, dlouhé 10 m, vysoké 8,5 m, s malbou profesora J. Kysely, vstupní schodiště je pak šestimetrové. Stavební firma Kohout – Krupař dokázala vše postavit za necelý rok. Od ledna 1925 byl vstup na schodiště doplněn sochami dvou světlonošů – navrhoval je a realizoval v dílně pražských sochařů prof. K. Linhart.

Pardubické krematorium bylo v průběhu let modernizováno. Technologický proces přeměny těl v žárovišti řídí počítačový program. Za celé období bylo v tomto významném zařízení zpopelněno do konce I. pololetí r. 2008 celkem 285 874 zemřelých občanů. V České republice nyní je v provozu 27 krematorií, pohřby žehem tvoří už řadu let 76 % z konaných pohřbů. Vysokým podílem se Česká republika zařazuje dle statistiky Mezinárodní kremační federace na 3. místo ve světě, před námi je Japonsko a Hongkong. Služby města Pardubic vybudovaly v krematoriu i menší obřadní síň. Uložení zpopelněných ostatků je možno zajistit rozptylem či vsypem, nebo uložením uren v kolumbariu, případně v urnových hrobech.

Krematorium v Pardubicích je jednou z nejdiskutovanějších staveb v české architektuře 20. století. Jistě ne náhodou si ji v roce 1968 vybral do svého filmu Spalovač mrtvol (podle novely Ladislava Fuchse) režisér Juraj Herz, ačkoli se příběh původně odehrává v Praze. Z počátku obdivovanou, posléze představiteli internacionálního slohu zatracovanou stavbu vzala na milost až postmoderní kritika. Názory na tuto architekturu se lišily. V dobových periodikách, propagujících spalování mrtvých, je stavba hodnocena pozitivně. Odborný časopis Krematorium na ni reagoval kladně: „Vyřešení stavby věnoval autor, architekt Pavel Janák, největší péči a jest to po této stránce stavba vzorná. Svérázná, v ryze slovanském duchu nesená architektura působí mohutně na každého, jest to opravdový chrám, ve kterém vznešená idea – spalování mrtvých – dojde důstojného uplatnění“.