Peklo nebo Pohádka?

    Název článku může vyvolávat nejrůznější představy. Dokonce ani teď, v klidu domova nevím úplně přesně a jak nejvhodněji místo pojmenovat. Jediné co mohu na začátku uvést je to, že dokáže vyvolat celou škálu nejrůznějších pocitů. Od pocitů svírajících či úzkostných až po jakýsi pocit zvláštní slasti i úcty a úžasu zároveň. To vše v místech, kde bych to vůbec nečekal a opět mě první přímý pohled uchvátil, ohromil a možná trochu i ochromil. Jednoduše i ty nejsmělejší představy skutečnost překonala o mnoho řádů… Nejprve, ale na začátek. Výlet měl být „jen“ takovým malým doplňkem cesty z práce. Dokonce jsem stihl i vlak a měl k jeho odjezdu krásné tři minuty k dobru. Z Opavy jsem nejel rychlíkem až do Ostravy - Svinova, ale běžným spěšným vlakem linky S1 číslo 3425. Milovníci železniční dopravy na Severní Moravě jsou okamžitě „v obraze“, protože ví, že se jedná o linku jedoucí z Opavy – východ až do Českého Těšína. V nejexponovanějších časech jsou zde nasazeny „dvoupatrové“ soupravy, lidově označované „Elefant“, ale jejich přesné označení se „CityElefant“. V mých očích se jedná o pohodlné a tiché elektrické jednotky. Někdo, ale třeba nemusí být tak spokojen jako já. Sympatické je i to, že se jedná o český výrobek o celkové délce necelých 80 metrů s pohonnou elektrickou jednotkou na „nízkovoltový stejnosměrný rozvod“ 3kV. Pohonná jednotka je označena číslem 471, dále vozem řady 071 a řídící jednotkou 941. Ve většině případů se dnes používají třívozové soupravy, v začátcích dvouvozové. Výroba ukončena v roce 2013 a od té doby se prováděly už jen některé modernizace a změny z důvodu bezpečnosti. Poslední vyrobený vůz má číslo 471 083. Přesněji je to 94 54 1 471 083. Spodní patro je druhá třída a horní patra jsou první. První jednotka vyrobená v Ostravě – Vítkovicích měla pořadové číslo sedm.

 

    Další lidsky sympatickou „drobností“ je i skutečně lidské pojmenování ženskými jmény, i když prý existovaly i jména Ostrava a Opava, ale já jsem viděl jen ty ženské pojmenování. Kdybych měl to štěstí a na tento spoj byl „Elefant“ nasazen, mohl bych se svést například s Markétkou, Kristýnkou, Karolínkou a podobně. Někteří „mašinfírové“ dokonce prý tvrdí, že se jim jezdí s Elefantem („Ešusem“, „Ledovcem“ - tak se ovšem označovaly jen nejranější kusy, „Hliníkem“ nebo „Novým patrem“) lépe než s Pendolinem. Myslím, že i v dnešní době mohou soupravy zaujmout pohled člověka jako třeba lokomotiva s možná největším množstvím přezdívek a to „třistaosmdesátka“ jež dostala oficiální (obchodní) označení „Emil Zátopek“. Lidé ji také označují jako „Zázrak“, „Vana“, „Porše“, „Svářečka“, „Messerschmitt“, atd.

 

      Proč jsem se o vlaku tolik rozepsal, když nakonec jsem neměl to štěstí s ním právě tento spoj jet a musel jsem se spokojit pouze s „Tornádem“ neboli „Čtyřistašedesátkou“? Protože místa která budu chtít poznat mají s místní tratí, dlouhou dobu nejmodernější v celé republice, mnoho společného. Protože se v délce necelých třiceti kilometrů (z Ostravy – Svinova do Opava) jedná o jednokolejnou trať, tak je maximální míra zabezpečení zcela na místě. Trať v době svého vzniku byla součástí Severní dráhy císaře Ferdinanda a stavba byla zahájena v létě roku 1853 a jako první vlak slavnostně do Opavy dorazila parní lokomotiva Neptun 27. října 1855. Trať o normálním rozchodu a elektrickém napájení stejnosměrným proudem o napětí 3kV, maximálním sklonem 5 promile s minimálním poloměrem přes půl kilometru. V letech 2005 až 2006 probíhala významná modernizace trati. Provoz na „nové“ trati byl zahájen opět o Vánocích 2006. Poslední asi měsíc trvající rekonstrukce právě v Jilešovicích proběhla před několika měsíci. Doplněna byla zabezpečovacími zařízeními doplňkové bezpečnosti – dané parametry sledují dva nezávislé systémy dálkově řízené a sledované z Ostravy a jako pravdivá je informace považovaná pouze a jen pokud se odpovědi obou systémů shodují. Některé systémy zabezpečení mohou používat i „metodu dva ze tří“, kdy v případě selhání (poruchy) jednoho z nich se vyhodnocují jen výsledky zbývajících dvou funkčních. Nejprve kolejové obvody používaly stejnosměrný proud, ale později z důvodu významné elektrifikace a z toho důvodu vyplývajícího zvýšeného rušení zpětnými nebo bludnými proudy či jiného rušení, ke zdrojům se střídavým proudem. Základní princip se dá v jednoduchosti popsat tak, že určitá sekce ovládaná „autoblokem“ pomocí kolejového obvodu zjistí stav (zda je určitá část trati vlakem obsazena nebo ne) a automaticky přepne světelná návěstidla v následujících „sekcích“. „Spínač“ obou kolejí je tvořen nápravou jednotlivých vozů. Tento spoj bude patrně za dobrého počasí velice spolehlivý, za námrazy, případně „pískování“ kolejí by snad nemusel být také problém. Na to ovšem lépe odpoví skuteční „machři od kolejí“. „Paralelní“ varianta zajistí jednoduše bezpečnou variantu „červená – stůj“ i pokud například bude obvod někde přerušen, nefunkční zdroj napětí a podobně.

 

      V dubnu 2013 bylo ukončeno zabezpečení trati systémem GSM-R (výrazně upravená technologie GSM pro použití na železnicích, oproti té všem lidem známe sítě mobilních telefonů se odlišuje například nepoužíváním „kmitočtového skákání“). Umožňuje hlasovou komunikaci i řízení. Je vhodným doplňkem starších analogových sítí TRS v pásmu 150 (někde je označovaná i jako síť 160 MHz) nebo 450 MHz. Ale nejskvělejší vlastností sítě GSM-R je dálkové řízení samotného vlaku, například jeho zastavení. Totéž je možné i v systému GSM-P, kde je možné soupravu zastavit například pomocí SMS. To ovšem až bude zavedeno do většiny vlaků ETCS – technologie, která právě toto ovládání samotné umožňuje a sítě GSM-R jsou jen jakousi „základnou“. Možná není můj popis nejpřesnější, ale snad bude pro běžného smrtelníka alespoň trochu pochopitelný a člověk bude moci s o dost větším klidem cestovat vlakem.

 

       Mezi další zajímavosti vlaku řady 471 patří jakýsi vlakový „autopilot“ AVV (Automatické Vedení Vlaku) bez zabezpečovače, který je rozšířením ARR (Automatický Regulátor Rychlosti). Na trati jsou nejrůznější Místní Informační Body (MIB) podle nichž je určena kolej, směr jízdy a vlak může díky nim zastavit s přesností pod jeden metr. V každé stanici dokáže díky AVV automaticky zastavit. Na stanicích, kromě Opavy a Ostravy nejsou výpravčí a tak se „povolení k odjezdu“ vydává pomocí rádiových sítí – například když dojde k čekání na zpožděný „protisměrný“ vlak. Při tomto neplánovaném zpoždění je zde i funkce OJV (Optimalizátor Jízdy Vlaku), který se pokusí změnit rychlost mezi stanicemi, tak aby v nich byl „na čas“.

 

      Ale nyní již konečně k místu, které chci alespoň trochu prozkoumat. Podle některých informací se zde (mezi Jilešovicemi a Děhylovem) má nacházet kolem sedmi historických lomů, z nichž byl získáván materiál pro stavbu železnice mezi Ostravou a Opavou. Při mé procházce jsem sedm lomů rozhodně nenašel, řekl bych, že pouze jeden, pokud bych lomem bral každou lomovou stěnu, tak tři. Protože na sebe více méně navazují, tak je mi toto rozdělení trochu proti srsti. Na druhou stranu, jak už to tak bývá, plán byl velký i pocit, že mám spoustu času, když jsem z Opavy po práci vyjížděl kolem třičtvrtě na pět odpoledne, nakonec až tak nebyl. :-)

 

      Pochopitelně také tomu „náhoda“ chtěla, že se přímá cesta poněkud změnila na cestičku v mapách neznačenou. Z vlaku jsem vystoupil v Jilešovicích a od něj jsem se vydal trochu jižním směrem k odbočce k cyklostezce. No, správně není tato část v mapách jako cyklostezka označena, ale velmi často je takto používána, protože je spojnicí s jinými „dálkovými“ cyklotrasami „Radegast – Slezsko“ - vytvářející menší okruh přes Velké Albrechtice → Studénku → Jistebník → Klimkovice → Svinov → Třebovice → Martinov → Pustkovec → Plesnou → Dobroslavice → Jilešovice → Háj ve Slezsku → kolem potoku Kremlice, významné historické vojenské oblasti Padařov, památníku 2. sv. války na Ostré hůrce a také krásné oblasti Čertova Mlýnu → Velkou Polom → Dolní a Horní Lhotu do Zátiší → Kyjovice → Čavisov → Zbyslavice a Mezihoří → Mexiko před Klimkovicemi → Klimkovice →Olbramice → Lubojaty → Bílovce až do míst, kde jsem popis okruhu začal, do Velkých Albrechtic.

 

      Tento okruh spojují ulice „Podhůří“ a „Na Rybárně“ s dalšími cyklostezkami číslo 5 a 6200. Částí Jilešovic pojmenovanou „Podhůří“ podcházím železnici a podél ní a řeky Opavy se postupně přiblížím k prvnímu přejezdu. Zde se vydávám kousek podél bezejmenného potoku jež přecházím menším můstkem v němž vidím dírami dolů. To je zajímavým zpestřením cesty a po chvíli vidím informační tabuli o sestřeleném letadle Douglas A-20B Boston. Vydal jsem se tedy podle modré šipky zešikma doprava a prudce do kopce po lesní cestě. Zahlédl jsem kamenný výchoz a bylo rozhodnuto, že jej musím nutně (teď a ne jindy) trochu prozkoumat. Dostávám se do prudšího svahu, které mám tak rád. Ač není výchoz nikterak velký ani výrazný pod sebou má malou depresi (propadlinu). Jedná se o nestabilní a drolící se „břidlicovitý pískovec“. Horninou této oblasti jsou droby, prachovce a jílovité břidlice, tedy veskrze nejistý materiál. Zde je to jen určitá předehra, později ji uvidím i v mnohem větším měřítku. Přesnější určení je Český masív, krystalinikum a prevariské paleozoikum moravské oblasti, moravskoslezského paleozoika a jesenického kulmu. Taktéž se dá místo označit jako spodní karbon hradecko-kyjovického souvrství. Oblast si pro svůj tok „vybral“ i bezejmenný potůček v zajímavém reliéfu, který by určitě stál někdy příště za bližší prozkoumání. Po chvíli se po relativně prudkém svahu dostávám k památníku letecké havárie na konci druhé světové války během třetí fáze Ostravské operace při osvobozování Opavy a Hrabyně. Tato fáze probíhala od 15. do 25. dubna 1945. Ač Rudá armáda měla nemalé množství vojenské techniky, tak pevná obrana německých vojsk způsobila nemalé ztráty. 22.dubna 1945 byla osvobozena Opava, ale za vysokou cenu. Padlo přibližně 2 tisíce vojáků a Opavsko se stalo jedním z nejvíce poškozených míst. Kdo se projede vlakem z Ostravy do Opavy, tak si také na mnoha místech může severně od dráhy všimnout mnoha menších i větších pevností.

 

       Letoun Douglas A-20B Boston 321. bombardovací divize,13. bombardovacího pluku zde byl sestřelen 21.4.1945. Kapitánem byl Ivan Nikitovič Bělobrov, letoun se po chvíli dostal do „vývrtky smrti“ a ve vzduchu z něj vyskočil velitel, major Ivan Petrovič Ganža a střelec Poběrežnyj. Letoun se po nárazu částečně zaryl do prudkého svahu a zadní část prý několik set metrů přeletěla celý kopec jižním směrem. Ganža byl němci zastřelen a Poběrežnému se podařilo ze zajetí uniknout. Konec války přežil v lesích a k jednotce se vrátil v květnu 1945. Tak alespoň hovoří některé zdroje. Na připomínku této události je v lese „ukryt“ malý pomníček se jmény a fotografiemi. Na jeho vrcholu je symbolicky umístěná vrtule, nyní již značně podléhající korozi. I těmto lidem vděčíme za to, že nyní žijeme v míru. Od památníčku jsem sestoupil prudce klesající lesní cestou zpět k železničnímu přejezdu, který jsem ovšem nepřecházel, ale po nevýrazné lesní cestě na jih od trati pokračoval východně do míst, kde jsem očekával odbočku k lomu jehož název je ukryt i v názvu tohoto článku. Cesta se stala bahnitější a bahnitější (kolem železnice se po dlouhé délce vytváří nevšední mokřadní biotop) a já chtěl po výletu jít ještě něco nakoupit, což znamenalo jít „čistou cestou“. Ve své podstatě jsem si jen tímto potvrdil „nutnost“ změny směru pod záminkou, že z kopce uvidím lépe. Vydal jsem se tedy náročnější, prudší, ale o to delší cestou. :-)))

 

        Také jsem si chtěl po jakési velmi divné viróze po mnoha týdnech kurýrování se doma vyzkoušet v jaké jsem skutečné formě (dělání pomalých kliků a vybíhání po schodech místo výtahu není úplně objektivní test v jaké jsem formě). Tím je teprve skutečný reálný terén. Možná stoupám pomaleji, možná normálně, ale i za to jsem víc než rád. Po chvíli je nenápadná lesní cestička v údolí i jednokolejná trať hluboce pode mnou. Mezi stromy vidím severním směrem rozlehlou vodní plochu „Hlučínské štěrkovny“. K vrcholu kopce (hřebeni) mám stále ještě poměrně daleko. Musím jít opatrně, mám ještě v plánu jít do obchodu. Většinou jdu „po dvou“, ale místy se musím jistit i rukama. Někdy mi prokluzují nohy, ale vždy to uřídím. Občas se otočím za sebe. Jsem už skutečně vysoko. Nebýt stromů, tak mám neskutečně krásný výhled široko daleko. Přicházím k výraznější lesní cestě, která je pro mě zaslouženým odpočinkem. Ta již ani není moc prudká. Dostávám se do míst, kde už cesta nestoupá (už nemůže). Naopak se větví. Před sebou (východním směrem) vidím něco jako hezké údolíčko, ani ne hluboké ani ne úplně nevýrazné. Později poznám jak hluboce jsem se mýlil, když jsem si myslel, že jde o místo vcelku nevýrazné. Pohled odtud je takový, že by někde níž klidně lom být mohl, ale také vůbec být nemusel. Spíš tomu dávám jen malou šanci, spíš si myslím, že může být buď někde nalevo nebo dále napravo, ale ne přibližně sto, maximálně 200 metrů přede mnou. „Šestý smysl“ mi říká vydej se doleva (severním směrem). Obcházím jakýsi remízek a během chvíle vidím rozestavěný přístřešek, jen stačí přikrýt plachtou. Příjemné zpestření. Zvědavost mi nedá a tak pokračuji ještě více na sever abych se podíval co je „pod hranou“ kam, ač se více a více přibližuji, nevidím.

 

       Až nakonec vidím. Málem se mi zatočí hlava. Co málem? Skutečně se mi pěkně zatočila! Že bych přece jenom ještě nebyl v takové formě v jaké bych chtěl? Ani bych neřekl, cítím se dobře. Asi to bude fakt tím, že mám pod sebou jeden z nejprudších svahů, které jsem na Ostravsku kdy viděl. Začínám si uvědomovat poznámku, že se nejedná jen o Ostravsko, ale také o nejsevernější část Vítkovské vrchoviny a také Nízkého Jeseníku. Skoro bych zapomenul, že tato velmi sympaticky zvlněná krajina je pověstná břidlicí a taktéž určitě není chudá na nejrůznější skalní útvary. Sice jsem zatím bohužel nikdy nebyl v Čechách blízko „skutečných“ skalních velikánů a snad až do nebe se tyčících skalních krásek, věží na něž mě patrně nikdy zkušenosti, ale hlavně nic menšího než je „prachobyčejný“ strach nepustí. Nenapadlo by mě, že za chvíli zažiji všechny možné pocity od těch úzkostných až po ty slastné. Nenapadlo by mě, že za chvíli uvidím další místo, do kterého se v mžiku zamiluji. :-)

 

      Vracím se zpátky na rozcestí na jednom z pomyslných vrcholků. Říkám si, že bych měl pokračovat spíše rovně a až dál bych mohl něco jako lom snad vidět. Podle jistých informací by se mělo jednat až o desetimetrové stěny. Něco mi říká, že bych se měl pokusit, dokud tady jsem (abych se nemusel vracet), podívat i na svah zatím jen mírně klesající do údolíčka. Jdu pomaleji a opatrněji, protože podle popisu v jednom inspirujícím článku očekávám, pokud jsem na správném místě, že by zde mohl být sráz, před kterým by bylo vhodné včas přibrzdit. Už si nemyslím, že mám tolik času k dobru, byl bych rád, kdyby bylo Slunce trochu výš a hlavně o hodně více svítilo. V lese je poměrně šero. V jednom okamžiku, jako by mě zastavila neviditelná ruka. Vidím něco, co mi skutečně vyrazilo dech! Radši se chytnu blízkého kmínku nějakého listnáče, nemusel bych, ale pro takový ten psychický pocit pohody. Několik metrů, maximálně deset, před sebou vidím sráz. Možná ani zatím nevidím, spíš ho jen tuším. Zato stoprocentně, hluboko pod sebou, vidím střechy chatek. Vím, že jsem konečně na správném místě. Místo mě ohromilo, možná i trochu ochromilo. To slovo „trochu“ zde píši jen abych vypadal jako drsňák, který po skalách poskakuje každý den…. :-))))

 

      Jsem uchvácen, žasnu, chvílemi mi běhá mráz po zádech. Krásu i děs místa kazí snad jen spousta náletových dřevin, přes které není možno příliš moc dobře vidět, natož vyfotit, či snad natáčet. Cítím se jako bych byl někde v Moravském krasu na vysoké skalní stěně a díval se dolů. V „krasu“ by asi vstup do takových míst nebyl příliš „košér“ - často se jedná o NPR s velmi přísnou ochranou. Zde snad jít mohu. O možná deset výškových a možná 200 metrů vzdálenosti vidím nad lomovou stěnou cyklisty. Možná ani v nejmenším netuší nad čím se pohybují. Na, v tomto okamžiku pravé, nejjižnější stěně vidím dvě velké tmavé skvrny vypadající jako portály nějakých tajemných jeskyní, či snad dokonce obydlí tajemných draků. Slyším výrazný zvuk dopadající vody, žádný vodopád zatím nevidím, ale tuším, kde asi bude. Mezi jižní stěnou a tou nad kterou právě stojím, vidím kamenné koryto potoku. Zatím hledám odvahu, abych se o dalších pár metrů přiblížil k hraně svahu na němž stojím. Abych viděl zač je toho loket. Zjišťuji, že ten loket nahání strach. Radši se od srázu zase vrátím o x metrů zpět, do bezpečí. Přemýšlím jak se dostat k potoku, pohled z blízkosti hrany lomové stěny z níž hluboce spadá vodopád by byl určitě úchvatný…. Spíš DĚSIVÝ!

 

     Velice mě tato myšlenka provokuje, pohrává si s mou zvědavostí i strachem. Strach, zvědavost i úcta mě naplňuje stejnou mírou ve stejný okamžik. Pocit, kdy ROZUM říká běž honem pryč odtud, nebo si koleduješ o malér. Zvědavost, ale nechce své pole vyklidit tak rychle. Nakonec rozhodne to, že jsem v relativně civilním a sestup by s největší pravděpodobností skončil tak, že bych už moc „civilizovaně“ nevypadal. Maskáče, které by chybičky při sestupu skryly, nemám. Je velmi pravděpodobné, že bych po chvíli pokračoval po zadku. :-)) Opět se mohu vymluvit na nákup, abych zde vypadal jako borec…

 

„Určitě bych to dokázal sejít a přiblížit se k místu kde ze skály padá voda do děsivých hlubin.“

 

„Určitě se nebojím, určitě ne.“

 

To, že nemám žádné jištění?

 

„Nevadí, nahradím jej mnohaletými zkušenostmi!“

 

To, že jsem si zatím ani stěnu nepohlédl zdola a nevím co mě čeká?

 

„Nevadí, klid...“

 

A tak dále a tak dále a mohlo by to patřit k dalším „Slovům běžného smrtelníka“.

 

 

     Sám vím, že jen přiblížení k hraně by nebylo rozumné a vůbec ne bezpečné. Případná větší chyba by skončila jasně a já mám v plánu ještě poznat spoustu míst. STRACH není nepřítel, ale KAMARÁD!

 

 

     O pár desítek metrů výš je padlý kmen. Dokonce nemá ani mnoho větví, které by překážely pohybu. Byla by to hezká výzva i trénink. Ale co kdybych „zhučel“? Asi bych už nejčistěji nevypadal. :-)) Naštěstí stačí vyjít ještě o několik desítek metrů výše a potůček snadno obcházím. Dostávám se k lesní cestě a chvíli po ní jdu, ale ještě se mi nechce úplně vzdát, přece jen bych se chtěl k místu odkud padá voda dostat a vidět vodopádek shora. Ani z protější strany není přístup snadnější, musím si nechat zajít chuť. Zato se přede mnou otevírá pohled nejdelší a možná nejvýraznější část lomu - „Západní stěnu“. „El Capitan“ v miniaturním vydání. To miniaturní ovšem znamená minimálně deset výškových metrů kolmé stěny. Horolezci asi jen mávnou rukou, ale mě se tento pohled líbí. Ještě nějakou dobu bude trvat než se mi podaří alespoň trochu nahlédnout na temný pruh vytvářený proudem vody. V článku se psalo, že z potoku odebírají chataři vodu a že vodopád není moc výrazný. Podle toho jakou jsem slyšel „sílu dopadající vody“ nemám obavy, že by byl vodopádek nevýrazný. Snažím se přiblížit ke skalnímu srázu a je to nemalý boj s vlastním strachem. Opatrně obcházím v dostatečné vzdálenosti (zhruba jeden metr) hranu. Po chvíli se dostávám do míst, kde se nevýrazná pěšinka k hraně srázu přibližuje ani ne na dvacet čísel. Krevní tlak na maximu, nervozita taktéž, maximální soustředěnost a patrně i maximálně rozšířené zorničky sledují sebemenší pohyb všeho, snad i toho nejmenšího kamínku či lístku na větvi. Lhal bych, kdybych tvrdil, že necítím žádný strach. Míra rizika je na maximu toho co jsem ochoten akceptovat! Už ať jsem odtud. Dostávám se o trochu dál od svahu, ale za to se přede mnou objeví další solidní překážka. Tím je poctivě rostlý a jedovatý trnovník akát, jehož „obranné nástroje“ skutečně nahání hrůzu. No nic, je menším problémem než pád do hlubin a tak „vytváření“ škrábanců ve tváři ani moc nevnímám. V tomto stavu by asi ani krev netekla. :-)))

 

      Jak se v pohádkách říká, že není moc dobré loupat Ježibabě perníček z chaloupky, tak není moc dobré pokoušet pevnost svahu, který klidně nemusí mít pod sebou vždy pevný a jistý „podklad“, což jsem si po chvíli připomenul při pohledu na půdu jež byla splavena vodou. Odborník by řekl, že zde zapůsobily fluviální procesy, zkušený „horal“ naopak to nejpodstatnější, že přílišné přiblížení k takové hraně rozhodně není příliš rozumné. Až doma jsem si vzpomenul na jedno „bezpečné“ obcházení balvanu a kmenu stromu, kdy jsem se v mžiku propadl o celou svou výšku a s jakou láskou jsem ve stejném mžiku začal balvan objímat. Tam to skončilo jen tvrdým dopadem na jednu nohu, která ještě pár následujících dní bolela. Zde by to, ale mohlo dopadnou mnohem hůř.

 

     Je vtipné, že podél podobně nejistého svahu jsem se pohyboval už za pár dní u jiného vršku a to dokonce „Hladového“ a se západem Slunce. :-)))

 

    Jsem rozhodnut, že již více pokoušet ďábla nebudu a spořádaně se dostanu do údolí. Ale jak? Na to jsem myslel celou dobu co jsem lom obcházel, ale nakonec jsem se chytl cestičky, která mě dovedla níž. Přece jenom jsem si chtěl udělat nějaké další zajímavější fotky a netrvalo dlouho a zase jsem vyšlapanou cestičku opustil. Dostal jsem se na jiný svah a z něj již na asfaltovou cestu, která mě už do Pohádky dovede.

 

     Zatím to byly spíš pohledy do děsivých hlubin pekelných, ale teď mě čeká odměna a tou je skutečná POHÁDKA. Lom se sice oficiálně jmenuje „Trhůvka“, ale nikdo z místních mu neřekne jinak než „Pohádka“. A jak by ne, chaloupky jako by z oka vypadly těm vysloveně filmovým, pohádkovým. Závěr je korunován krásným vodopádem z něhož určitě nejsem zklamán. Není nereálná představa, že někde zde sídlí draci, není nereálná představa, že v jedné chaloupce (jestli poznáte ve které) může být i baba Jaga… Kdo ví, kdo ví…

 

      Určitě bych doporučoval se všem o místě vyjadřovat jen uctivě… Není radno si rozhodit ani ty kladné pohádkové postavy, natož ty „záporné“. Vlastně, co to píši, těm záporným nemůžeme říkat záporné! Ještě by si nás uvařily ve velkém „guláškotli“. Někteří lidé by měli být na pozoru, místo by pro ně mohlo být hodně strašidelné. Asi ani já nebudu úplný andílek, co bych měl svědomí úplně čisté, jedna chaloupka totiž na mě působila hodně strašidelně. Na fotkách ji mám také. A u jezírka pod vodopádkem může sedět i vodník! Kdo ví, na kolik dušiček má připravené hrníčky?

 

     Inu zkrátka a jednoduše, o všech radši s úctou!

 

       Stmívá se. Ač nerad musím se vydat k domovu. Při sestupu ze svahu jsem si všiml ještě jedné o trochu menší „stěny“, kterou si ještě misím prohlédnout. Je to ta jediná část, která je vidět i při jízdě z vlaku. Přecházím železniční přejezd a kolem Poštovního rybníku a zároveň přírodní památky „Jilešovice – Děhylov“. Toto maloplošné chráněné území asi o polovinu přesahuje délku rybníka a chráněny je především lužní naplaveniny s odpovídajícím specifickým biotopem. Zajímavý je výskyt rostliny krvavce totenu nebo případně motýl modrásek bahenní, jehož potravu tvoří další místní malý živočich – mravenec rodu myrmica. Modrásek má velice zajímavou životní pouť. Nejprve v létě nakladou samičky vajíčka do květů krvavce totenu dvě až tři vajíčka. Pokud by jich snad bylo více, tak „zapůsobí“ další zajímavý „kontrolní mechanismus“ a tím je „vnitrodruhový“ kanibalizmus. Za přibližně týden se vylíhnou housenky jež „hodují“ především na semenících krvavce. Během dalších tří týdnů dojde třikrát ke svlékání. Poté spadnou na zem a zvolí „zákeřnou“ metodu na mravence myrmica. Dělají jakoby nic, kromě jedné věci. Tím je vytváření jakési náhrady mravenčích feromonů. Mravenci rodu myrmica se od mraveniště nevzdalují o více než několik metrů. Pokud se k housence budoucího motýla mravenci nedostanou, tak housenka hyne. Pokud ji čistě náhodou zaregistrují mravenci myrmica rubra (mravenec žahavý) – pouze tito, tak zatím ani netuší jakého trojského koníčka si dotáhli domů. Mravenci nejenom housenku modráska bahenního vykrmují, ale také si housenka sama „sem tam“ nějako larvu mravence sežere. Kdyby je touto lstí neomámila, tak mravenci jako, vedle pavouků, jedni z největších hmyzích válečníků udělají s takovým narušitelem „krátký proces“. Jenže díky tomuto podvodu ji berou za svou, za svého „bratra ve zbroji“. :-( Housenka často přezimovává v mraveništi i několik let. V létě se housenky modráska bahenního v mraveništi zakuklí a do tří týdnů urychleně mraveniště již jako denní motýl (není to můra) mraveniště opustí. Jak už to tak v přírodě v naprosté většině případů bývá, tak i samotný drsňák modrásek bahenní má své nepřátele, například parazitické lumky neotypus pusillus.

 

      I když to tak u nás nevypadá, z pohledu Evropského kontinentu jsou populace modráska bahenního je od roku 1979 veden jako přísně chráněný druh živočichů.

 

      Slunce již dávno zapadlo a od Poštovního rybníku se přibližuji k hlavní cestě vedoucí z Hlučína do Poruby. Krásně mě míjí autobus linky 75, ale nepokouším se dobíhat, k zastávce to mám ještě zhruba 200 metrů a to bych nedal. No nic, buď pojede vlak nebo snad za půl hodiny další autobus. Nástupiště k vlaku není na straně kde jsem to čekal a tak se musím vrátit. Jsem schopen kdejakých ptákovin, ale koleje přeskakovat určitě nebudu, i když je zde velký výhled. Ač se mi ve vlaku často zdá, že se šíleně loudá, tak opak je pravdou a i na rychlostní cestě mu málokdy auta stačí. Jak si to vlaky sviští je krásně vidět právě pod kopečkem mezi Jilešovicemi a Děhylovem, kde jsem před několika hodinami byl. No nic, na opačnou stranu vlakové zastávky se vracet nebudu, zato se vydám pěkně do kopce směr Ostrava – Poruba. Vím, že při jízdě na kole je „kopeček“ skutečnou vrcholovou prémií, lahůdkou která „prověří“. Pěšky se mi šlo víc než dobře, navíc jsem využil zkratku. Pod křižovatkou Poruba – Dobroslavice a Děhylov ovšem čekala nečekaná „skorobojovka“. Nachází se zde totiž hranice Ostravy (obce i okresu) a tak jsem se choval velice nenápadně, policajtů jsem si ani nevšímal a oni na oplátku ani mě. Asi viděli „spořádaného občana“ :-))))) , který měl dokonce i „držkokrytku“ - neubude mě, i když si o nich mohu myslet své, dokonce jsem na druhou stranu (byla tam „záminka“ - autobusová zastávka) přešel po přechodu. Za chvíli ale hned zpět na levou stranu, kde je chodník až ke křižovatce s cestou do Plesné. Zkrátka a jednoduše, za chvíli jsem byl pod cedulí OSTRAVA a už mi nikdo nic nemohl… :-)

 

     Vlastně co, když ostatní posedávají po hospodách, které by měly být zavřené, popíjejí pivečko a pak sednou na kolo a upřimně řečeno, kdo z výletníků na kolech jede od Jilešovic do Hlučína a kolik jich pojede opačným směrem na Ostravu? Asi jich bude nepoměr. Navíc papír z práce mám vždy s sebou, takže by asi neměl být problém. To by museli být extrémní hnidopichové, ale ti jsou především na ministerstvech, když omezeními chtějí „ovládnout počasí“ - to dokázali pouze Rusi. Ať tak či onak, byl jsem rád, když už jsem byl pod cedulí Ostravy a k další zastávce mi zbývalo do pěti minut odpočinkové chůze. Na ní mi zbývala asi minuta a po chvíli již vidím i na kopci autobus.


    https://www.youtube.com/watch?v=plCRUbJQ6TU

    https://www.youtube.com/watch?v=sYQeZQlhW9c

    https://www.youtube.com/watch?v=TIxTq_umLmU

    https://www.youtube.com/watch?v=DIPovmFPQoM

    https://www.youtube.com/watch?v=vbhUmMt7HXI

    https://www.youtube.com/watch?v=O2lHGXMgUTk