Perla šumavské přírody - Jezerní slať

Perla šumavské přírody – Jezerní slať

Máloco je pro Šumavu tak typické, jako zdejší slatě. Místa svým zjevem, faunou i flórou připomínající tundru nebo lesotundru patří k tomu nejzajímavějšímu, co může tato oblast nabídnout. Nepropustné a dostatečně kyselé podloží , spolu s dostatkem vodních srážek během celého roku zde vytváří krajinu, na kterou jsme spíše zvyklí ze Skandinávie nebo ze severních oblastí Ruska.

Stojíme v lese mezi Kvildou a Horskou Kvildou a smrkový porost před námi skrývá jednu z perel šumavské přírody. Jezerní slať je svou rozlohou čtvrtá největší na Šumavě a rozkládá se v nadmořské výšce 1058 – 1075 m.n.m. Dostatek vodních srážek je základním předpokladem vzniku rašeliniště. A těch se Jezerní slati dostává v míře hojné, což spolu s nízkou průměrnou roční teplotou (1-2 stupně Celsia) nejen vytváří ideální podmínky pro rostliny i živočichy typické pro slatě, ale zároveň z něj činí nejchladnější místo Jižních Čech. Čidla zdejší meteorologické stanice Perla tu nezřídka zaznamenávají i více jak 30 stupňové mrazy.

2,5 km od centra známého šumavského střediska Kvildy, na rozvodí mezi Otavou a Vltavou, tu na rozloze 103,5 ha vyrůstá typický porost borovice blatky a dalších vzácných rašelinných rostlinstev. Namátkou jmenujme alespoň břízu zakrslou,která svou výškou nepřesahuje 50 cm. Nechybí ani kleč horská, keříčkovitý porost klikvy žoraviny, brusnice vlochyně nebo borůvky černé. Plochy zdejší slatě oživují svou přítomností vzácní rejsek a myšivka horští, tetřívek, četné druhy nočních motýlů, vzácní pavouci a proti proudu Kvildského potoka sem občas zabloudí i rys ostrovid. V minulosti se na vzhledu zdejšího rašeliniště výrazně podepsala těžba rašeliny. Na konci 19. století se zde začaly objevovat první odvodňovací kanály, a s nimi se začala rozebíhat těžba suroviny, používané v domácnostech jako stelivo pro hospodářská zvířata a zároveň i jako topivo. Teprve v roce 1933, v souvislosti se vznikem přírodní rezervace, byla těžba zastavena. Neodsuzujme však místní obyvatele za devastaci přírody. Uvědomme si, že život na Šumavě na přelomu 19. a 20. století nebyl vůbec lehký, a její obyvatelé byli vděčni za každý zdroj obživy.

Dnes náleží 208 hektarů slatě a jejího nejbližšího okolí do nepřísněji chráněných území národního parku Šumava. Slať je zpřístupněna cca 200 m dlouhým povalkovým chodníkem, na nichž 2 informační tabule seznamují návštěvníky se zajímavostmi tohoto místa. Ze sedmi metrové vyhlídkové věže zbudované v roce 1997 přehlédnete nejen celou slať, ale z nadhledu dobře rozeznáte místa bez klečového porostu, na kterých byla v dřívějších dobách prováděna již zmiňovaná těžba rašeliny. Ta dnes dosahuje na většině plochy mocnosti 2 - 3 metrů, ale na nevytěžených místech se setkáme s vrstvou rašeliny o hloubce až 7 metrů. Za oběť extrémní nasákavosti rašeliníků, které jsou dominnatním porostem slatě, padlo i zdejší jezírko, které dalo slati dnešní jméno. ale dnes po něm již není ani památky.

Až tudy budete někdy projíždět nebo procházet na svých toulkách Šumavou, zastavte se tu na chvíli. Místo na úpatí zalesněného hřebene s dominantní siluetou vrchu Sokola, určitě stojí za to.