Podkova z turského pole. Tursko, střední Čechy.

„Tak vstávej, sladká lásko, vstávej, už je čas,

Už dávno nemám náskok, a jen zdáli cizí hlas.

Volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.“

 

Ten obraz mě fascinoval, ten obraz před sebou pořád vidím. Už od chvíle, kdy jsem prvně toto vydání Jiráskových Starých pověstí českých četl. Nebyl to praotec Čech. Nebyla to kněžna Libuše ani Bivoj s kancem na zádech. Byla to bitva na Tursku.

Apokalyptická obloha. Mezi černými mraky do sebe zatínají spáry orli, jestřábi, krkavci, havrani. Rozervané peří sněží na změť koní, rytířů, mečů a kopí. Zosobněná zuřivost v postavách válečníků. Mezi nohama koní se proplétají vlci a psi a rvou si vzájemně hrdla. A to vše je jenom rámec. Hlavní boj vedou čarodějnice, kouzelnice a vědmy. Ani čtvereční centimetr soucitu…

Češi a Lučané. Bitva na Turském poli.

 

„Z té války s  kmenem Čechů já před léty tě bral,

To já spálil tvoji střechu a rozdrásal tvůj žal.

Teď tvoji bratři zas budou chtít zpátky krev moji“

 

 

Vyšli jsme ze zastávky v Žalově. Krásná procházka přes Levý Hradec a Řivnáč, plná příběhů a pověstí. Konečně jsem dcerce ukázal místa, o nichž jsem zatím jen vyprávěl. Ale to hlavní, to hlavní nás teprve čeká. Turské pole. Kolik jsem toho o něm četl, snil, přemýšlel i psal. A teď na něm poprvé budu stát.

Už Kosmas píše podivný dvojí příběh. A po něm Dalimil. A další a další. Hájek z Libočan. Palacký. Jirásek. Každý si něco přimyslel, něco přidal, něco vynechal. Něco změnil.

 

Jedna linie příběhu popisuje boj mezi znepřátelenými kmeny Čechů a Lučanů, brutalitu luckého knížete Vladislava a zbabělost Neklana, knížete Čechů. Za něj dokonce musí velet českým sborům na Tursku udatný Tyr, který, oblečen v knížecí zbroji zahyne hrdinskou smrtí. Předtím však vlastní odvahou přivedl české vojsko k vítězství. Mezi tím se však podivně proplétá linie příběhu luckého muže Straby, který jako jediný z Lučanů bitvu přežil. A to díky radě své macechy…

 

„Ale až přiblíží se řady a padnou na zem šípy,

dbej prvního, ať srazíš ranou mojí dýky.

A pak možná vrátíš se zpět z bitvy na Tursku.

A tělo necháš vlkům, jen odřezáš mu uši.

Tou ránou na bílém krku snad zachráníš si duši,

a pak možná vrátíš se zpět z té zítřejší bitvy.“

 

Tenhle motiv mi vždy připadal tak tajemný a strašidelný, že mi z něj dodnes chodí mráz po zádech. Vždyť samotná fyzická bitva už byla jen bezvýznamným doplňkem. Zbytečným dodatkem. Vše bylo totiž rozhodnuto dopředu. Hlavní boj už byl sveden. Mystická bitva nadpřirozených sil, kouzelnic, čarodějnic, bosorek, strig, vědem, kněžek, věštkyň…  A právě zde byly lucké síly poraženy…

 

„My prohráli tu válku, slabá jsou má kouzla.

Šíp nepřeletí dálku, když nenese jej touha.

Když z plamenů zbývá jen dým, nad ohništěm stojí.“

 

Tak macecha byla lucká čarodějnice. A znala už tragický výsledek. Zachránila aspoň svého Strabu. Ten v bitvě zabil prvního Čecha, uřízl mu uši a bez váhání prchl z bitvy domů do luckého kraje. Na neodvratný masakr luckých bojovníků už nečekal. Šokující pointa příběhu přichází jako rána kladivem. Straba po návratu domů spatřil na lůžku mrtvé tělo své manželky, původem z Čech. A když se k ní sklonil, uviděl, že ji chybí uši…

 

„V kalném jitřním světle ho doma vítá smutek.

Na zkrvaveném plátně je nesvázaný útek,

a pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.

A jak rytíř zvedá závoj, tak rozpoznává děj,

ten řetěz snů a náhod má náhle pevný směr.

Sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe.

I já byl tvoje láska a teď jsem jen tvůj žal,

když na půlnoční straně tvých bolestí jsem stál,

když každý z nás ujížděl sám pod lesklou zbrojí.“

 

Plochá krajina mezi Roztoky a Kralupami. Vltava je blízko. Ještě dopoledne to vypadalo na slunečný den. Nenastal. Ochlazuje se. Turské pole se začíná halit do mlhy. Cítím, že je to tak správně.

Pod nohama měkká, zoraná hlína, zemědělci se o zdejší Lány starají dobře. Předivo polních cest, občas remízky, šípkové keře a plané trnky. Terén velmi pomalu stoupá. Erská mohyla se blíží…

Ers. Podivný je název tohoto pahorku, výškou sice nepatrného, ale i to ve zdejší rovinaté krajině stačí, aby nápadně vyčníval nad terén. Zalesněný kopec, občas balvan či malý skalní výchoz. Opuštěný vojenský objekt. V zemi zbytky jam, snad po vojenské technice. Barevným listím se brodíme skoro až po kolena…

Už Kosmas lokalizoval bitvu mezi dva pahorky. Jedním z nich měl být právě Ers, druhý asi nedaleký Krliš. A nejenom hranice bitevního pole. Vítězní Čechové prý svého hrdinu Tyra pohřbili do útrob jedné z těchto hor. Kopec se stal mohylou… 

Všelicí historikové zkoušeli legendu o lucké válce analyzovat. Zepředu, zezadu, zleva, zprava. Kdyby se chtěl čtenář těchto řádků pohroužit do změti hypotéz, výkladů, paralel a důkazů, budiž mu přáno. V tom případě doporučuju knihu od Václava Karbusického „Nejstarší pověsti české“ a „Báje, mýty, legendy“. Já si i nadále raději ponechám svůj snový obraz, vypnu analytický mozek matematika a historika a poddám se géniu loci, co mi jen moje (někdy tak proklínaná) racionalita dovolí.

Působí zvláštně tohle místo. Jakoby bezútěšně. Do daleka jen mírně zvlněná pole. Člověka nevidět. Poslední říjnový den, soumrak se blíží. Jsem pouhých 15 kilometrů od Prahy a pomalu se propadám do děje starobylého mýtu. V hlavě mi zní slova písničky Oldřicha Janoty…

 

„Tak lásko, proč teď mlčíš, už neznáš moji řeč

a hladíš kůži vlčí a otevíráš klec.

A žlutý pták nad černý les vzlétá a zpívá.“

 

„Tati, tati, tati, podívej, honem, tatííí…“. Eliška si dřepla a něco rýpe v hlíně. Sklonil jsem se k ní. Kousek rezavého železa. A za několik desítek vteřin jsme vydobyli ze země zprohýbanou podkovu.

 

A najednou… Najednou kolem nás jakoby klapot kopyt. Je to udatný Tyr? Nebo prchající Straba, na mošně dvě krvavé skvrny? Narovnal jsem se. Od Ersu zafoukal studený vítr. Eliška to taky ucítila a přitiskla se ke mně…

Vždyť přece stojíme přesně uprostřed Turského pole…

 

„Tak vstávej, sladká lásko, vstávej, už je čas,

už dávno nemám náskok, a jen zdáli cizí hlas.

Volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.

Volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.“

 

Citované sloky jsem si vypůjčil z písně „Bitva na Tursku“ od Oldřicha Janoty, nejkrásnější milostné balady, kterou znám…