Poleň u Klatov

Poleň je starobylé městečko rozkládající se na pahorku nad říčkou Poleňkou. Najdeme ho zhruba 9 km severozápadně od Klatov. Jeho jádro se rozprostírá na nejvyšším bodě pahorku. Tam stávala tvrz, po níž dnes není památky. Ale stojí tam dodnes dva kostely gotického založení. Větší, dříve kostel Matky Boží, dnes Všech svatých, stojí naproti faře. Za ním pak leží ruiny kostelíka či kaple sv. Markéty. Oba gotické kostely byly postaveny ve stejné době. Kostel Všech Svatých se připomíná roku 1352 a kostelík sv. Markéty roku 1357. Proč byly postaveny dva kostely ve stejné době a téměř na stejném místě? Jsou od sebe vzdáleny zhruba 10 metrů.

Jedním z důvodů bylo pravděpodobně středověké majetkové rozdělení Poleně. Už ve 13. století byla Poleň rozdělena na několik dílů. Další důvod není až tak hmotně patrný. Napovědět může pověst, která má toto znění : Okolo obou kostelů se rozprostíral hřbitov, ale ještě předtím někde na tomto místě pohanští předkové obětovali na dubovém pařezu, který byl po postavení kostela sv. Markéty zazděn do jeho oltáře. Naši dávní předkové věděli, co dělají. V energiích krajiny a míst uměli číst. Místo tedy svou energií muselo být vhodné pro rituální obřady, náboženskou praxi, uctívání nadpřirozených sil. Snad proto se tísní vedle sebe hned dva kostely, aby mohly čerpat z této energie.

Neví se přesně, kdy byla kaple (kostelík) sv. Markéty (dnes ruina) vystavěna. Ale v polovině 14. století měli nad ní patronátní právo domácí zemani, rodina Plichtova. Roku 1357 to tedy byla samostatná kaple, kam byl plebán* (viz.pozn.za článkem) dosazován Ivanem Plichtou se Sezemou a Ivanem, bratry starého Ivana z Poleně.

První zmínka o Poleni je z roku 1245. Z tohoto roku pochází listina, v níž královna Kunhuta prodává újezd Přeštický kladrubskému klášteru. Tam je zmíněn Blažej z Poleně, syn Budivojův ze Švihova. Ten patřil mezi svědky, kteří tento újezd tzv. „obcházeli“ a tím vymezovali jeho hranice. Tento rod pánů ze Švihova je z rodu Lažanských z Bukové a k nim patří i držitelé Poleně z rodiny Ivana Plichty z Poleně.

Dalo by se tedy říct, že kaple sv. Markéty byla soukromým počinem předků rodiny Plichtovy. Už dvě, tři století před postavením gotického kostelíka tady mohla stát svatyně dřevěná. Mohlo se tedy jednat o tzv. vlastnický kostel. Stavebníkem byl místní šlechtic, kterému také právně kostel zcela patřil. Vlastník tedy svévolně nakládal s majetkem kostela a ustanovoval kněze. Roku 1222 bylo vlastnické právo ke kostelům církví změněno na patronátní. Vlastník se změnil na patrona. Patron zajišťoval a financoval údržbu kostela a mohl navrhovat faráře, kterého potvrdil biskup. Kostel ale už nebyl šlechtickým majetkem. Kaple měla své kněze ještě ve století patnáctém. V 16.století již nebyla osazována a sloužila jako hřbitovní kaple. Císařem Josefem II. byla zrušena. Prodána byla poleňskému faráři a od té doby byla neudržována.

Půdorys měla kaple skoro čtvercový. Uprostřed stál pilíř, na něj byly sklenuty čtyři pole gotické klenby. Do dnešních dnů se dochovaly pouze obvodové zdi se zbytky gotických ostění oken. A na zbytcích zdí se dochovaly konzoly jednoduchého jehlancového tvaru, které dříve byly součástí klenby. Nad střechou presbytáře byla před zřícením zvonička se zvonkem, ke kterému se vztahuje pověst. Zvon začal vždy, když obci či okolí hrozilo nebezpečí, zvonit sám od sebe. Naposledy to prý bylo při vpádu z Horní Falce, kdy vyhořely Klatovy. Zvonil prý ale velmi smutným hlasem. Aby se lidé jeho zvonění zbytečně moc neděsili, byl prý ze zvoničky sundán.

Další pověst vztahující se ke kostelíku sv. Markéty a jeho okolí uvádím stručně v úvodu článku. Podle ní se na území bývalého hřbitova obětovalo na dubovém pařezu. Tato pověst je zaznamenána i v pamětech hraběte Eugena Černína st. z Chudenic. V ní se ale říká, že přímo na místě, kde byl později vystavěn kostelík sv. Markéty, stával v dobách pohanských posvátný dubový pařez, na němž naši pohanští předci přinášeli bohům oběti. Tento dubový pařez měl být pak zazděn do oltářního stolu v kostelíku sv. Markéty.

A jak to bylo s kostelem Všech Svatých? Roku 1260 byl dva kilometry severozápadně od Poleně založen hrad Pušperk. Kostel Všech Svatých, tehdy sv. Máří (Matky Boží), byl v polovině 14. století pod patronátem držitelů Pušperka. Od svého založení v době gotické byl tedy několikrát přestavován. Za císaře Josefa II. zrušen nebyl, byl užíván a mohl se pod stavební stránce vyvíjet dále. Upravován byl v 15. a 17. století. Větší oprava proběhla v roce 1739, kdy byl setřen původní ráz kostela. Kostel Všech svatých má pověst podobnou jako sousední kostelík sv. Markéty. Také tam jde o zvonek, který se sám od sebe rozezvučel. Nad sakristií byla původně zvonice a v ní visel zvonek, který se rozezvučel sám od sebe, když měl někdo z rodu Chlumčanských zemřít. Chlumčanští byli v 17.století držitelé Poleně. Když zemřel poslední z rodu, zvonek prý sám od sebe praskl.

Kostel Všech svatých celá staletí „opatroval“ zázračný obraz Madony s dítětem. Obraz byl přinesen v 17. století z Itálie vojákem, který se zotavoval z nemoci v Kobzově mlýně u vesnice Mlýnec (dnes čp.16). Mlýnec leží asi 1,5 km jižně od Poleně. Obraz byl prý při válečném tažení zachráněn z hořícího kostela. Ve mlýně se o vojáka starala mlynářka Kobzová a on jako poděkování za brzké uzdravení zanechal ve mlýně tento obraz. Mlynářka byla zbožná žena, ve snech mívala vidění, že se obraz na stěně houpe a Madona prosí, aby byl obraz odnesen do kostela. Tak mlynářka učinila a obraz odnesla na faru. Jedná se o olejovou malbu, mistrnou malbu po vzoru lombardské školy. Údajně obraz namaloval Lucas Cranach st. v roce 1520. Madony si ale v Poleni moc nevážili, údajně byla z počátku pouze opřena o oltář, později do něj zabudována a pak přemístěna na postranní tzv. Mariánský oltář. Originál vydržel v kostele až do roku 1967, kdy byl ukraden. Naštěstí byl však brzy vypátrán a originál byl pak dlouho v Národní galerii v Praze. Dnes je v Muzeu církevního umění v Plzni. V Poleni je pouze kopie obrazu.

Střed Poleně dnes působí ospalým a omšelým dojmem navzdory tomu, že se tady v minulosti děly nevšední věci. Stejně tak nezajímavě a ospale působí kostel Všech svatých, i když v minulosti uchovával zázračný obraz, který mu mohl dávat určitou duchovní sílu. Jinak je to u zříceniny kostelíka sv. Markéty. Tam lze pocítít, že stojí na energeticky silném místě, které nebylo vybráno jen tak náhodou. Zajímalo už pohanské předky, kteří tam podle pověsti měli přinášet oběti na dubovém pařezu. Mohlo tam tedy pro tehdejší lidi z okolí být náboženské centrum. Později tam byl postaven kostelík sv. Markéty. Zasvěcení sv. Markétě nebylo zvoleno náhodně. Byla za ním snaha překrýt pohanskou minulost „lepším“ křesťanstvím. Většina křesťanských svatyní stojí na místech, která byla duchovně využívána už předtím. Stejně tak sv. Markéta je brána jako vítěz nad pohanstvím. Pro víru v Krista zemřela mučednickou smrtí. Jako atribut má u nohou draka, symbol pohanství, symbol zla. Markéta se narodila v pohanské rodině. Měla však chůvu, tajnou křesťanku, která ji přivedla ke křesťanské víře. Dokonce odmítla stát se manželkou panovníka s tou námitkou, že si za chotě svého srdce zvolila Krista, který jí nabízí šťastný život ve věčném nebeském královstí. Proto byla i vícekrát mučena, nakonec sťata.

Energie ve zřícenině je jemná, ale i posilující. A je možné si jí tam takhle vychutnat. Zřícenina je sanována, nemusíme se bát, že na nás spadne nějaký kámen, okolí je upraveno, tráva posekána. Je možné tam pobýt libovolně dlouho. Na rozdíl od vedlejšího kostela Všech svatých, který je bohužel otevřen jen při mších, které se zde nekonají často.