Poprava na Prženských pasekách
Tohle místo nikdo z vás hledat nebude. A není ani proč. Vzrostlý smrkový les, pár desítek metrů od žluté turistické značky z Lázů na Prženské paseky. Projdete Kateřinské paseky s jejich krásnými rozhledy směrem na jih, zavřete oči před novými domy, které zde vyrostly a vůbec se sem nehodí. Přejdete vrchol Chladné a pak se vnoříte do lesa. Takových lesů tu je. Prodírám se nepříliš upraveným podrostem a nohy mi svazují všudypřítomné šlahouny ostružin. Ani stopa po louce, kterou jsem ještě viděl na letecké mapě z roku 1953, ani stopa po dřevěné hájence, která tady ještě před 70 lety stála. Zkouším vytáhnout z paměti, co mi o ní vyprávěli prarodiče. Stála prý těsně u potoka, k němuž se scházelo po kamenných schůdcích. Strž s neznatelným potůčkem tu skutečně je. Tak přece tu musí být aspoň kámen z podezdívky, aspoň terénní vlna. Nebo zplanělý ovocný strom či v lese nepatřičná lípa, podle čehož taky poznávám dávno osídlená místa.
Nic. Hájenka byla opuštěná už před válkou, prázdná budova vyhořela někdy na podzim 1945 a spáleniště už si vzala valašská příroda zpět. A zřejmě beze stopy.
Před rokem umřel asi poslední člověk, který to místo ještě znal. Když jsem se starým pánem, který se v hájence narodil, mluvil, bylo mu 99 let a udivoval svojí čilostí. Dokonce slíbil, že se se mnou na paseky ještě osobně vydá. Tak to už jsem taky nestihl.
Co je vlastně na nenápadné, kdysi dřevěné a dnes už neexistující hájence tak zajímavého? Je to temný příběh, který se tu odehrál na Vánoce 1944 a po jehož stopě jsem chvilku šel. První ho zmínil děda, rád jsem s ním sedával u sklenky červeného vína a vyptával se na partyzánské příběhy z Kateřinic a okolí. Ty příběhy, které nikdo nikdy nezapíše a které navždy odejdou s jejich pamětníky. V té hájence byli zabiti tři mladí muži z Jablůnky a Pržna. Proč a kým, to už děda nevěděl. A tak jsem se vydal pátrat.
Příběh je to ponurý a podivný. V zimě 1944 partyzánské komando odvedlo přímo z jejich domovů tři mladíky ve věku 16-18 let. Přivedli je do staré dřevěné hájenky a zde bez soudu popravili. Ještě podivnější bylo moje pátrání. V Pržně a Jablůnce, odkud kluci byli jako by se po příběhu slehla zem. Ani jména na pomníku padlých, na hřbitově jen neoznačený hrob. Tři krátké položky v úmrtní matrice. Většina obyvatel vůbec netušila, na co to vlastně ptám. Ale pár pamětníků jsem našel. Bylo vidět, že vědí. Ale mluvit se jim nechtělo. Jen mezi řádky vyvstávaly obrysy příběhu. Dokonce občas padly i jména těch, co tehdy stříleli. A mnohdy to byli místní chlapi, co se dali k partyzánům. Po válce zůstali tady, v Jablůnce, v Pežně a o události na Prženských pasekách už nikdy nemluvili. Porovnával jsem výpovědi pamětníků, skládal kamínky mozaiky. Je docela možné, že jeden ze starých pánů, s nimiž jsem mluvil, tam tehdy v hájence byl osobně. Ale teď to popřel. Podivný pocit.
Vrcholem bylo setkání se sestrou jednoho z popravených mladíků. Povídali jsme si několik hodin u ní na zahradě. Vzpomínala, jak na Vánoce 1944 byl její bratr neobvykle zkroušený, jako by něco nepříjemného čekal. Když si pro něj přišli, ještě jej matka vybízela, aby utekl oknem. Neutekl, odešel a živý se už nevrátil. Paní dokonce našla i starou fotografii z vyšetřovacího spisu. Na ni mladý muž ve vatovaném kabátě, zhroucený u stěny. Ve spánku díra, pod ní proužek krve…
Projel jsem na kole z Kateřinských pasek na Prženské a sedl v proslulé hospůdce na Prženských pasekách. Mám to tu rád. Znají to tady všichni běžkaři a cyklisti, kteří si oblíbili tento hřeben Hostýnských vrchů. Z Trojáku na Lázy a pak přes Prženské paseky do Pržna.
Sedím na venkovní lavici, upíjím ze sklenice piva. Vždycky je mi tu dobře, mám pocit, že právě takové hospůdky na konci světa vyhledává ta sorta lidí, kterou mám rád. Rozhlížím se kolem. Ano, to je ten dům. Bývalý statek v těsném sousedství hospody. Právě odtud odvedli partyzáni kluka, který už nestihl utéct oknem a jehož posmrtnou fotku jsem viděl.
Je to příběh v čase ztracený a není proč jej vyhrabávat. Stejně tak jako není proč procházet smrkový les, pár desítek metrů od žluté turistické značky. Vždyť tam nezbyl už ani kámen z podezdívky...
Ale za ty rozhledy z Kateřinských a Prženských pasek výlet rozhodně stojí.