Poštovní štola, cesta k podzemnímu jezírku.

    První díl povídání o Poštovní štole u Zlatých Hor poněkud nabobtnal a tak doufám, že jeho pokračování už bude mířit trochu přesněji na štolu samotnou. V první části jsem uvedl polymetalické a komplexní rudy. Nicméně většině lidí tento popis asi mnoho neřekne. Rudy, jsou takové horniny, které mají určitý „potenciál“ k získávání (těžbě) zajímavých prvků, tedy především kovů. Monometalické jsou určeny jen jedním kovem (prvkem), komplexní a polymetalické rudy jich obsahují více. Po právníky je více popsáno v „Horním zákonu“ 44/1988Sb. Podstatné také jsou pojmy jako nerosty vyhrazené a nevyhrazené. Důležité je, že vyhrazené jsou vždy ve vlastnictví státu, či-li jejich sběr nebo dokonce těžba „na vlastní pěst“ není, mírně řečeno, úplně košér. Jsou místa, o kterých se mluví, že se tam nachází nejrůznější vzácné nebo dokonce drahé kameny. Podle některých vzácných minerálů jsou dokonce pojmenovány i řeky nebo potoky (například „Safírový potok“). Příkladem dalšího zajímavého místa je vrchol Květnice nad Tišnovem. Pro jeskyňáře je to velice vděčné místo. Jednak se tam nachází slavná jeskyně pojmenovaná po objeviteli Demanovských jeskyní na Slovensku, nějaké menší štoly a také jedna úzká a hluboká propast. Vedle toho je Květnice vrcholem se zajímavým nerostným bohatstvím. Je otázkou co z toho, co bylo vidět na skalkách byly nějaké malé vyrostlice vzácných minerálů a nebo jen má přílišná fantazie. Bohužel po prolezení „Královy jeskyně“ jsem byl „poněkud“ unaven a tak jsem již na nějaké velké zkoumání skalek sílu neměl. Jak by ne? Těch pár minut, možná „čtvrthodinek“ bylo, světe div se, určitě mnohem více, než jsem si myslel. :-) Ale určitě jsem tam viděl zajímavé různobarevné (např. žluté, červené, atd.) „odlesky“. Také jsem tam, před těmi x-léty viděl i výsledky nepovolených kopáčských prací. Vedle toho jsem, už v té době, zahlédl varovné tabulky s možností pokuty až sto tisíc pro běžného člověka a miliónové částky pro právnické osoby pokud budou načapáni při této nepovolené činnosti.

 

      Právě rozdělení na vyhrazené a nevyhrazené určuje to, co by si mohl majitel pozemku vzít nebo ne. Ani seznam uvedený v první části v základním ustanovení není nejpřesnější a ne vždy si je člověk jistý co je „obyčejný šutr“ a co již je věc na kterou je lepší nesahat. Existuje nečekané množství prodejen minerálů, ale jak se k nim dostávají je otázka druhá. To může být věc jejich, ale v některých případech i věc kupujícího. Solidní firmy na to upozorní, že k nákupu je třeba mít to a to oprávnění. Ale záleží na té které firmě. Podobně jako radiostanice by se také neměly prodávat všem, ale jen těm, kteří mají „oprávnění“. Pochopitelné je, že doma těžko můžete mít oficiálně horniny radioaktivní. Ty jsou uvedeny jako první v seznamu vyhrazených. Jediné radioaktivní prvky, které snad ještě mohou v naprosto výjimečných případech být v domácnostech jsou uměle vytvořené izotopy americia v ionizačních požárních hlásičích, v nichž se používá v jedné komoře pro vznik jakéhosi „srovnávacího napětí mezi elektrodami“. Druhá komora je vytvořena tak aby jí mohl procházet vzduch. Pokud někde hoří, tak je vzduch více ionizován a pak se již jen operačním zesilovačem napětí porovnají a při dosažení určité úrovně vyhlásí „poplach“. To již starostlivá Evropská Únie zakázala používat, ikdyž intenzita záření už v několikacentimetrových vzdálenostech dosahuje úrovně jen o něco málo vyšší než je reálné pozadí běžného prostředí. To si může každý ověřit lehce GM-detektorem.

 

      Dalšími zajímavými vyhrazenými horninami jsou ty, které obsahují například magnezit, baryt (síran barnatý, „těživec“ - vedle jeho velké hustoty je zajímavostí, že pohlcuje radioaktivní záření, používá se v reaktorech, pro odstínění záření X nebo také jako kontrastní látka v lékařství). Podobným nerostem je beryl (sloučenina berylia, nejlehčího alkalického kovu – samotný je velice jedovatý, i jeho sloučeniny (soli) jsou značně jedovaté a vyžaduje zvláštní oprávnění pro nakládání s takovými chemickými prvky). Toto jsou nicméně nerosty vcelku exotické, ale zařazené mezi vyhrazené jsou i ty běžné (např.: křemeny, písky, křemence, znělce, vápence, čediče, dolomity a další a další). Spíš mám problém najít, který kámen bude nevyhrazený. Asi jen břidlice, to mi bylo potvrzeno při prohlídce Flascharova dolu u Oder. Asi je to pravda, protože před nějakou tou stovkou let zde na Severní Moravě vznikla spousta dolů na břidlici a prý skutečně záleželo jen na tom, zda majitel pozemku chtěl nebo nechtěl těžit.

 

     https://www.turistika.cz/mista/flascharuv-dul-u-mesta-odry/detail

 

     Podobně prý i pokud najdu v České republice meteorit, tak si jej mohu nechat a nikomu nemusím nic hlásit. Je to zvláštní, ale alespoň tohle mi bylo při návštěvě muzea meteoritů ve Frýdku – Místku tvrzeno. Na druhou stranu, na Slovensku již taková volnost prý není.

 

     https://www.turistika.cz/mista/muzeum-meteoritu/detail

 

     Takhle se dostávám k pyritu, který se v Poštovní štole a okolí těžil. Taktéž odváděním „kyselé vody“ - vitriolu se získávala kyselina sírová. Tu je možné vyrobit i z pyritu, chalkopyritu, atd. Vitriol je název, který vymysleli staří alchymisté a podle všeho mohou tomuto názvu odpovídat různé látky. Například „obyčejná“ kyselina sírová nebo i „dýmavá kyselina sírová“ - roztok kyseliny H2SO4 a oxidu sírového, též nazývaná jako „olej“ - „oleum“. Mnohem zajímavější bude modrý vitriol, známější pod názvem „modrá skalice“. Pokud nejsme chemiky, tak z hodin na základní nebo střední škole si toho mnoho nezapamatujeme, ale pojem „kyselina sírová“, „modrá skalice“ nebo „kyselina chlorovodíková“ jako jedny z nejdůležitějších chemických látek asi zůstane v paměti všem. Jen na výjimečných místech měli možnost uchovávat přísně chráněný a po všech stranách hlídaný kyanid. Existuje i minerál kyanit, který nemá s prudce jedovatým (podle všeho ztráta vědomí přijde do několika sekund) nic společného, nerost je pojmenován podle své modré barvy. Naopak modrá skalice, tento „ďábelský“ název může být i ve formě skutečně nádherného, nevšedního nerostu se sytě modrou barvou a většími či menšími krystalky. Jedná se o nerost s nevinným názvem „chalkantit“. Tedy pentahydrát síranu měďnatého, látky veskrze jedovaté. V názvu je další zajímavý lehký kov – měď. Dokonce i jedna nedaleká štola se jmenuje „Měděná“.

 

     V Zlatohorském revíru se těžily, vedle měděných rud a odvádění vitriolu i rudy měď-olovo-zinek (komplexní) a také olovo-zinek (polymetalické). Nerostné bohatství je zde velice pestré, objevuje se zde pyrit (disulfir železnatý), chalkopyrit (sulfid měďnato-železnatý nebo také kyz měděný), galenit (sulfid olovnatý PbS – leštěnec olověný, další nádherný lesklý nerost tmavě šedé barvy, na Severní Moravě by mělo být naleziště někde vedle obce Vendelín u řeky Moravice a známějších měst Radkov a Podhradí se zříceninou hradu Vikštejn. Ano, několikrát jsem se těmito místy pohyboval ať už na kole nebo pěšky, jednou dokonce i při dálkovém pochodu „Bezručova Moravice“, ale v tom tmavém lese, s tmavými skalkami i vcelku tmavými potůčky by mě ani v nejmenším nenapadlo, že se zde třeba při pozornějším pohledu objeví v nějakém kameni malé nebo větší krystalky tohoto minerálu. Tím by hodnota místa v mých očích opět značně stoupla. Ale nevím možná je to naleziště úplně jinde, třeba na opačné straně řeky.

 

     Dalšími nerosty u Zlatých Hor jsou sfalerit (sulfid zinečnatý), pyrhotin – kyz magnetový, cerusit - krásný krystal podobný aragonitu. Zapomenout nemohu i významné množství zlata. Alespoň tak tomu bylo kdysi.

 

     Štola je zajímavá „dřevěným vybavením“ - replikou vodotěžního stroje, dřevěným potrubím a dřevěnými žlábky. Toto úchvatné soustrojí, které bylo pro potěchu technicky založených lidí uvedeno do provozuschopného stavu, je podle mě asi tím největším lákadlem. Dalším lákadlem, spíše pro geology, chemiky či jen lidi, kteří mají více vyvinuté estetické vnímání, jsou nepochybně světle až sytě modré „náteky“ na stěnách chodeb. V závěru článku uvedu i lahůdku mající patrně hodně společného i s vitriolem. Ze sychravého venkovního počasí vstupujeme do štoly ve které není o mnoho tepleji. Procházíme kolem menší sošky svaté Barborky v jakési malé kapličce. Je třeba ji obcházet s úctou, věřící se nepochybně i pomodlí. Sice nesestoupíme stovky metrů pod zem, ale i tak je víc než dobré vědět, že máme nad sebou někoho, kdo nás bude před nástrahami podzemí chránit a třeba nás i z některých průšvihů vysvobodí. Na druhou stranu je třeba jí to i mírou vrchovatou vracet. To se krásně při odchodu povede menšímu dítěti se svou naprosto přirozenou otázkou, která odbourá i největší škarohlídy a vykouzlí jim úsměv na tváři. K tomu se dostanu až na konci krásného zážitku, který se dokáže velice hluboce zarýt pod kůži.

 

     Středně dlouhou chodbou (tunelem) se dostáváme do prostornějšího místa, kde vidíme „základku“. Jakousi, v dole umístěnou haldou, s již nepotřebným materiálem, který ovšem můžeme využít na nejrůznější menší či větší stavby. V jedné jeho části vidím i kovový žebřík i s ochrannou zádovou obručí, který vede někam nahoru. Kam asi? Bohužel „vnějších vlivů“ bylo spousta – nevěděl jsem, kam se dívat dřív. Má technická duše spíše zkoumala obrovské oběžné kolo, které mělo pohánět dřevěný mechanismus, vedoucí někam dolů, než abych úplně přesně poslouchal co průvodce říká. Bohužel vzhledem k tomu, že v jeden okamžik dokážeme („páni tvorstva“ … :-))) ) vnímat pouze jednu věc a to je ještě ta lepší varianta, tak už si veškeré informace nepamatuji. To je mi teď, při vytváření článku trochu líto a určitě je faktem, že bych měl pár dotazů na některá upřesnění. Také se jedná o poměrně rozlehlé prostory a tak i ozvěna, která se ve větší vzdálenosti (a já jsem se díky focení držel prakticky stále na chvostu skupiny, v některých okamžicích se mi skoro začala ztrácet a někdy jsem se připletl spíš ke skupině druhé – prováděli nás dva průvodci) skoro ztrácela.

 

     Po chvíli dojde k další věci se kterou jsem vůbec nepočítal. Rozsáhlé dřevěné soustrojí se uvede do pohybu. Kdysi byla hlavní pohonnou silou voda, nyní pomáhá elektromotor. Kdo by si myslel, že se budeme procházet zcela suchým prostředím, tak se bude hluboce mýlit. K sestupu do nižších pater máme kovové schůdky a později pohodové cestičky v tunelech, které ovšem vybetonované nejsou (naštěstí). Než se dostaneme níž, tak procházíme kolem informačního panelu u něhož je první umělé jezírko – umně skrytý barel s vodou a dvě postavičky u něj. Práce byla třísměnná a jedna šichta trvala sedm hodin. Mezi nimi byla jedna hodina pauzy. Kde nebyl povrch příliš tvrdý stačila motyka, jinde již následovaly základní nástroje horníka a také jejich symbol – mlátek a želízko. Kde nedostačovalo ani toto, musela nastoupit silnější technika nebo úplně jiné postupy. Jednou ze známých metod, ani ne tak těžby, jako spíš zajímavá podpůrná technika je „sázení ohněm“. Pomocí silného ohně se část zdí rozehřála, aby pak alespoň trochu „povolila“. Ne že by se sesypala, to určitě ne, ale k uvolnění nejsvrchnějších částí již mělo být třeba o trochu méně síly. To se ovšem týkalo jen relativně malé vrstvičky horniny. Někdy se na uvolňování v hůře dostupných místech používal sochor, což je jakési páčidlo. Spousta lidí by asi řekla, že méně zdravá byla práce ve „studených“ dolech s ledovou vodou než v těch poněkud sušších. Není to ovšem až tak úplně pravda. V těch suchých díky jemnému prachu často ne úplně „nejzdravějších“ hornin byly zdravotní následky možná ještě horší. Už tehdy se začalo mluvit o nemoci vysloveně „civilizační“ a to o astmatu. V dalších dolech (v jiných oblastech a těžbě jiných hornin) se k tomu přidávaly i látky radioaktivní nebo karcinogenní. V té době ovšem nikdo o rakovině neměl ani ponětí. Časté byly i běžné úrazy (mechanické), ale i utopení, když se pod někým zlomil žebřík nebo prkna po kterých se přecházelo dál.

 

     Věčným problémem jakýchkoliv hlubinných dolů (čím hlubší, tak byla tato problematika závažnější) je nadbytečná voda. Jak jsem již v předešlém dílu uvedl, k jejímu odvádění se používaly „dědičné štoly“. Nyní se nám může zdát, že jezírka na koncích štol jsou kouzelná, ale často jsou skutečnou pastí. I v současné době není jejich množství úplně malé, ale zpřístupněné nejsou. Kdo se tam dostane, tak si koleduje o malér. Vedle toho, že jsou často vytvářené vodou stékající po nebo přes nejrůznější horniny, které se v ní mohou rozpouštět, případně v jezírkách zase usazovat a PH vody zdaleka nebude odpovídat neutrální hodnotě. Mnoho živého v takové vodě nebude. Nebudu předbíhat, ale ke konci článku uvedu i takovou „lahůdku“. Pokud se jezírko vytvoří v hluboké vertikále na konci štoly, tak může být značným problémem, aby se nešťastník dostal svými vlastními silami zpět. Jedinou záchranou mu pak může být lano po kterém má určitou šanci se vyšplhat (pokud ovšem toto riziko nebude podceňovat a lano si někde bezpečně ukotví). Pokud si toto neuvědomí a poleze tam, kam nemá sám, tak to s největší pravděpodobností bude jeho poslední velké PŘEKVAPENÍ v životě.

 

     Po kovových schůdcích sestupuji podél dřevěného soustrojí zhruba do jeho poloviny a otočím se zpět. Zde mě zaujme jednak průhled do jakési kratší stoupající chodby, ale především před sebou vidím ve všeobjímající mlze z vodní páry a prachových částeček v dáli svislé dřevěné potrubí. Abych viděl to nejzajímavější, musím svůj pohled odklonit o něco málo doleva. Na stěně před sebou vidím krásný bílý povlak (poznámka pro jeskyňáře: sintr to není) v kombinaci s povlakem místy sytě modrým. Tato pastovitá hmota se jmenuje alofán a jedná se o amorfní (beztvaré, přesněji pevné látky bez krystalové struktury) silikáty. Abych se nezaplantal do chemického vzorce uvedu jen, že se jedná o hydratovanou sloučenina oxidu hlinitého a oxidu křemičitého. Mezi významné lokality s alofánem patří právě Zlaté Hory, lom Hromnice s jezírkem a vodou, která je spíš kyselinou, Borovec, Čížov a u nás Horní Benešov. Pod různou barvou svítilen vypadá trochu jinak. Zajímavé místo, ale nafotit jej není zcela snadné. V zápalu nadšení zjišťuji, že se skupina poněkud vzdálila a tak jdu jen podle hlasů, ale nakonec se opět s průvodcem setkávám a rozpovídáváme se o všem možném a nemožném. Za chvíli se dostávám do míst, kde shora vydatně kape voda, ale dělám, jako by se nic nedělo. Když se podívám nahoru, tak vidím jakousi úzkou šachtici a nahoře zavěšené kyblíky. Chodba se zde větví a já začínám pociťovat chlad. Upřimně řečeno je mi už solidní „kosa“. Že jsem si tu mikinu nevzal… Pocitově bych hádal, že je zde teplota na úrovni poctivé nuly. Reálně prý je kolem standardních sedmi stupňů nad nulou. Procházíme nejrůznějšími místy a v jednom je dokonce cítit příjemný teplý vzduch. Za chvíli se opět v tomto malém bludišti vydáváme do prostorů chladnějších. Už se mi až tak moc nechce, radši bych si udělal několik rychlejších „koleček“ abych se zahřál. To bych ovšem udělal zásadní chybu a byl bych ochuzen o jedno z nejkrásnějších míst celé štoly. Už jsem naznačoval v průběhu tohoto článku, že ke konci uvedu třešničku na dortu. A co jí bude?

 

     Bude to podzemní jezírko průzračně čisté vody. Radost pohledět a ještě větší radost si jej z nejrůznějších pohledů vyfotit. Vypadá tak čistá, že by se snad dala i pít. V tomto okamžiku přichází „korunka“. Jezírko je bez života. Nejedná se o vodu, ale o vodu, která je v menší nebo větší míře kyselá. Možná by se dalo říct, že se jedná i o kyselinu. Po těchto slovech jezírko raději obcházím v rozumné vzdálenosti. Nic to nemění na tom, že vypadá krásně.

 

     Poté už jsme se kolem oběžného kola vodotěžního stroje mířili na povrch. Vzhledem k tomu, že jsme se vrátili na povrch živí a zdraví, tak bylo na místě i poděkovat naši ochránkyni – svaté Barboře. Za nás všechny to udělalo svou přirozenou přímostí malé dítko. Zeptalo se totiž:

 

     „Proč je ta paní ve vězení?“ … protože soška svaté Barbory byla v jakési malé kapličce s mříží.

 

     Snad i největšímu morousovi musely tato slova vykouzlit úsměv na tváři a mě nemohlo napadnout nic chytřejšího než pokračovat ve stejném duchu poznámkou:

 

     „Aby ji nikdo neublížil...“

 

     Tím byla prohlídka ukončena a my jsme se vrátili zpět k boudám a přístřešku, kde většina lidí vrátila přilby a čelovky a pomalu jsme se ubírali ke svým domovům. Během cesty kolem další štoly využívané ke speleoterapii dětí, jsem přemýšlel kam bych se ještě mohl vydat. Pochopitelně počasí se umoudřilo a dokonce svítilo i slunce. Krásný kontrast k tomu, co se dělo ráno. Dostávám se k hlavní cestě a vidím, že je tam i autobusová zastávka. Jen tak ze srandy se podívám kdy má jet něco směrem k Ostravě. Mám štěstí. Zhruba za deset minut by měl jet spoj do Krnova. Dokonce po té procházce štolou nevypadají maskáče nějak špatně a tak nehrozí, že by mě do autobusu nepustili… :-)) Stále si vychutnávám tento silný zážitek, který mi v paměti zůstane na ještě hodně dlouhou dobu. To vše je v kontrastu s tím co se uvádí na dalším skvělém zdroji informací pro geology a to na stránkách (lokality.geology.cz), že prý je stav lokality špatný. (?)

    POZNÁMKY KE SNÍMKŮM:
    -------------------------------------

     Na úvodních snímcích jsou krystaly chalkantitu - ten sytě modrý, skoro nefotografovatelný, člověku se zdá, že vypadá úplně jinak než na snímcích a "za boha" se mi nedaří jej  vyfotit správně :-)) 

     Ten leskle zlatý, je "kočičí zlato", "bláznovo zlato"  - pyrit.

     Lahůdka je až na konci - "kyselé jezírko".