Severní Makedonie (1): Autem po Severní Makedonii – Ochrid, Mavrovo, Kokino, Stobi a další místa

Severní Makedonie (1): Autem po Severní Makedonii – Ochrid/Mavrovo/Kokino/Stobi a další místa (07/2022)

Severní Makedonie je vnitrozemský stát na Balkánském poloostrově, který byl do roku 1991 součástí Jugoslávie a od roku 1991 je samostatným státem, nejdříve pod názvem Makedonie a od roku 2019 Severní Makedonie, celým názvem Republika Severní Makedonie. Změna názvu byla kompromisem v dlouholetém sporu se sousedním Řeckem, které si nárokovalo název "Makedonie" pro svá území na severu. Historické území Makedonie z dob Alexandra Velikého se totiž nekryje se současným územím státu Severní Makedonie, ale nacházelo se nejen na jeho území a na území dnešního Řecka, ale také na části Bulharska, Albánie a Srbska. Dnešní stát Severní Makedonie má cca 2 miliony obyvatel a hlavním městem je Skopje.

Úředním jazykem je makedonština (cca 60 %) a velkou skupinu obyvatel tvoří albánsky mluvící (cca 25 %), některá sídla jsou vysloveně albánská (typicky severozápad státu). Přibližně ve stejném poměru jsou v Makedonii zastoupeni vyznavači makedonské pravoslavné církve a muslimové. Makedonština se zapisuje upravenou cyrilicí, ale hlavní názvy jsou uváděny také latinkou (např. názvy obcí). Oficiální měnou je makedonský denár (MKD), vesměs ale všude berou také eura, a ceny jsou pro nás příjemně nižší.

Severní Makedonie má tři dálniční úseky, které jsou zpoplatněné: A1 (sever – jih), A2 Skopje – Gostivar (směrem na jihozápad) a A4 Skopje – směr jihovýchod. Mýtné se platí v mýtných bránách na výjezdu v hotovosti nebo platební kartou. Kvalita silnic je různá. Většina hlavních tahů je kvalitní, vedlejší silnice už méně a některé cesty v horách jsou sjízdné pouze velmi obtížně. Bohužel nás neminul ani kdysi na Balkáně běžný jev, a to setkání nás cizinců s místní dopravní policií, kdy příslušník požadoval poměrně vysokou částku za údajně vyšší rychlost takovým způsobem, aby u toho nebyli svědci, a s tím, že pokud nezaplatíme, půjdeme to řešit na stanici a "pokuta" bude ještě vyšší. Zaplatili jsme a jeli dál. Možná chyba, možná jediné schůdné řešení, nevíme.

Mapa hranic Severní Makedonie: Mapa Severní Makedonie

Jeli jsme do Severní Makedonie (dále také jen "Makedonie") především kvůli horám, ale také kvůli historickým památkám a Ochridskému jezeru. Byl to spíše tzv. "roadtrip", tedy cestování autem se zastávkami na zajímavých místech. Jedinou větší pěší túru jsme uskutečnili v pohoří Korab a to výstup na nejvyšší horu Makedonie Velký Korab/Golem Korab (samostatný článek – odkaz pod tímto článkem).

Liduprázdné antické památky odkryté na území Severní Makedonie nás naprosto nadchly a země jistě ukrývá ještě další poklady. A pak také nádherné staré pravoslavné kostelíky, v jejichž tmavém interiéru má člověk takový zvláštní pocit. Rovněž starobylé město Ochrid na břehu jezera je obdivuhodné, i když v této oblasti už hraje významnou roli turistický ruch.

Spali jsme v ubytováních aktuálně vyhledávaných na bookingu. Často na takových cestách spíme ve stanu, ale Makedonie přímo neoplývá množstvím civilizovaných kempů. Ubytování v soukromí bylo levné, ale v některých oblastech je ho poměrně málo, a tak jsme museli řešit delší přejezdy.

Mapa navštívených míst v Severní Makedonii tak, jak jsme postupně jeli: Severní Makedonie - mapa navštívených míst

Staro Nagoričane – v malé vesnici na severu země se nachází nepříliš navštěvovaný skvost - pravoslavný kostel sv. Jiří (Crkva Sv. Gjorgji) z 12. století (uvádí se rok 1312-13). Kostel nechal postavit srbský král Milutin. Mezi freskami v interiéru kostela je Milutin zobrazen společně s patronem sv. Jiřím.

Kostel je zčásti poničený, dnes je možné vidět jen část stavby, ale co udělá opravdu hluboký dojem, je nádherný starý interiér se středověkými freskami zatím bez zásahů restaurátorů. Pokud však tyto fresky nebudou včas zachráněny, časem ze zdí zmizí úplně. Co nás velmi překvapilo, kostel byl otevřený a nikdo tam nebyl, ani se nikdo z vesnice nezajímal o to, kdo se kolem kostela motá.

Kokino – je archeologické naleziště z mladší doby bronzové objevené až v roce 2001. Jeli jsme sem téměř liduprázdnou vyprahlou krajinou a byli jsme zde jediní návštěvníci ten den. Je pravda, že bylo dost vedro, ale spíš si myslím, že až sem zavítá málokdo, protože toto místo leží mimo hlavní turistické trasy. Ve stínu pod stromem seděl pán, který měl za úkol vybírat poplatek za vstup, tuším 1 Euro za osobu. Jinak lokalita není nijak hlídaná a je volně přístupná.

Kokino patří mezi nejstarší dochované výtvory člověka, vědci jej datují do období kolem roku 1 900 př. n. l. Čedičový suk ukrývající tento poklad a vyčnívající nad zdejší krajinou, není na první pohled nijak zvláštní, a zvláštně nevypadá ani na fotkách. Je však třeba znát odborný podtext a pak hledat v terénu. Pahorek je prokázanou nejstarší megalitickou observatoří na světě, zapsanou pro svoji unikátnost na seznam světového dědictví UNESCO.

Místa ve skále, která byla člověkem doby bronzové důmyslně upravená pro sledování přírodních jevů, nejsou hned vidět, ale při podrobnějším zkoumání si je oči najdou. V lokalitě je instalováno také několik naučných tabulí. Člověkem otesané a upravené plochy a zářezy ve skále umožňovaly sledování pohybu Slunce, Měsíce a planet, cyklů zatmění slunce a měsíce, doby slunovratu a rovnodennosti. Tyto údaje pak lidé využívali pro sestavení kalendáře. Na rozdíl od ostatních památek podobného charakteru zde lidé nepoužili opracované bloky kamene (jako např. ve Stonehenge), ale pro vybudování observatoře využili sloupcovité odlučnosti čedičové horniny a pouze si ji upravili. Archeologický výzkum v této oblasti také odkryl jedno z nejbohatších nalezišť doby bronzové na světě. Byly zde nalezeny zlomky keramických nádob a také například forma na odlévání bronzových sekerek.

Kokino je natolik zvláštní, magické, a navíc liduprázdné místo, že vynechat jej ze svého itineráře by byla obrovská škoda. Teda zatím… tato slova nemusí platit za pár let, kdy i tady vybudují nějaké atrakce a možná si sem najde cestu i masový turizmus.

Kuklica - Údolí panenek, nebo také Veselá svatba – je malé skalní město z bílé sopečné sedimentární horniny, které jsme navštívili po cestě do města Kratovo. Opět nikde ani živáčka. U vchodu do lokality proběhl pokus o vytvoření informačního centra (budova zavřena) a nebyl tu ani žádný výběrčí.

Stáří zvláštních věžiček v Údolí panenek ze světlé sedimentární horniny vytvarované vodní i větrnou erozí, možná připomínajících lidské postavy, se odhaduje na téměř 10 milionů let. Druhým názvem lokality je Veselá svatba, podle pověsti o zhrzené ženě, která uviděla svého vyvoleného ve svatebním průvodu s jinou, svatebčany zaklela a ti se proměnili v kámen. Po pár schodech je možné vyjít na výhledové místo a pokochat se pohledem na lokalitu více shora. Lidé, kteří mají rádi geologii, ale i negeologové, zde budou spokojeni a pořídí pěkné fotografie.

Město Kratovo bývá uváděno jako příklad typické středověké makedonské architektury, která je charakteristická úzkými a strmými uličkami, kamennými věžemi a obloukovými mosty. Staré budovy jsou postaveny z kombinace kamene, dřeva a hliněných cihel, mají výrazně vyšší horní části než spodní, a převislé verandy a balkony jsou téměř u všech domů. Město se nejvíce rozvíjelo v období těžby železných rud a obchodem se zlatem, stříbrem a mědí.

Zaparkovali jsme na parkovišti u řeky těsně před vjezdem do města a první, co člověka praští do očí, je hotel Kratis. Zajímavé je, že tato stavba, která se sem vlastně vůbec nehodí, je focena na propagačních materiálech města, jako něco pro Kratovo charakteristického. Kolem hotelu se pak projde do staré části města, která již není nijak narušena moderní balkánskou výstavbou. Město však vypadá ošuntěle, všude změť elektrických drátů, a zatím úplně nezapadá do naší představy historického skvostu. Kdyby leželo v některé jiné z nejmenovaných evropských zemí, určitě by jím ale bylo.

Po prohlídce centra města si v kavárně v letním horku dáme ledovou kávu. Po chvíli za námi přijde člověk, který se ptá, odkud jsme a následně nám vnutí své vizitky s ubytováním, abychom je u nás v ČR rozdali. Pokračujeme do Skopje, hlavního města státu.

Skopje – v hlavním městě Severní Makedonie spíme a vybrali jsme schválně hotel poblíž restaurace Makedonska kuka (čti: Makedonska kukja), která nám byla doporučena jako podnik s výbornou makedonskou kuchyní. Je to pravda a jídla byla opravdu výborná a nikde dál v Makedonii jsme si už takto nepochutnali. Makedonské národní jídlo ze zapékaných fazolí Tavče gravče od té doby dělám i doma, ale nikdy ho nemám tak dobré, jako bylo tady, přestože jsme si tam zakoupili od dědy na trhu i jejich keramické zapékací misky.

V roce 1963 bylo Skopje značně poničeno katastrofickým zemětřesením. Dnešní moderní architektura centra Skopje člověku vyrazí dech a přesně neví, co si má o ní myslet. První slova, která mě napadají jsou: megalomanská, přehnaná ve stylu "měli velké oči" a muselo to stát strašné peníze. Obrovské budovy různých institucí postavené v pseudoantickém slohu působí prázdným, neživým dojmem a uvnitř musí být ohromné nevyužité prostory. Venek budov vypadá neudržovaně, ale ono to snad ani udržovat moc nejde. Muzeum jako obří "antická" stavba s mohutnými betonovými "iónskými" sloupy. Všude přítomné obrovské sochy všech možných více či méně významných osob. A samozřejmě největší sochou je Válečník na koni bez uvedení jména osoby, ale každý vidí, že se jedná o Alexandra Velikého Makedonského, který se ovšem narodil na území dnešního Řecka. V korytě plytce tekoucí řeky Vardar tryskají vodotrysky a stojí naaranžované lodě coby restaurace. Vše se zdá takové mrtvé, opuštěné a úplně divné. V noci barevně osvětlené.

Naproti tomu stará turecká část Čaršija na druhé straně řeky Vardar je úplně jiného rázu a s novou částí ostře kontrastuje. Novou a starou část spojuje historický obloukový Kameni most přes řeku Vardar. Ve starých kamenných uličkách Čaršije si připadáte jako v historickém filmu. V této části najdete také prastarý kostel Svatého spasení (Sveti Spas) s klášterem. Za turecké nadvlády byl kostel přestavěn a částečně přesunut do podzemí tak, aby zvonice příliš nevyčnívala, nesměla být vyšší než věž mešity. Další zajímavou historickou stavbou je pevnost Kale, kterou jsme již nestihli navštívit, protože nás z prohlídky města vyhnala opravdová průtrž mračen a několik bouřek jdoucích za sebou.

Dojem ze Skopje máme všelijaký a každý ať si jej udělá sám. Těžko se popisuje či hodnotí z mého pohledu něco až tak absurdního.

Přehrada Matka – je nejstarší přehrada Makedonie, leží v Přírodní rezervaci Jasen v hlubokém kaňonu řeky Treska. Matka je oblíbeným víkendovým cílem obyvatel Skopje, protože leží v jeho blízkosti a jezdí sem z hlavního města autobusová doprava. My jsme sem původně ani nechtěli jet, tušíce komerčnost tohoto místa, ale nakonec jsme se tady aspoň zastavili ráno na skok po cestě ze Skopje na jih.

Pokud zde chcete strávit delší čas, je možné se po přehradě projet lodičkou nebo podniknout výšlap po stezce vytesané ve skále kolem vodní plochy nebo do kopce k pravoslavnému kostelíku sv. Nikoly, či při plavbě lodičkou navštívit jeskynní modlitebnu Vrelo. U příjezdové cesty k Matce se nachází pravoslavný kostel Sveta Bogorodica Matka a v blízkosti přehradní hráze kostel sv. Andreje.

Parkovat se dá na parkovišti přímo nad vodní elektrárnou, pokud je plné, pak na parkovišti cca 800 m před přehradou na konečné autobusu. Hluboký kaňon s odkrytými geologickými vrstvami svírající modrou vodu asi za vidění stojí, ale my hned jedeme dál.

Tetovo – je město položené pod pohořím Šar planina, ve kterém převažuje albánské obyvatelstvo. Ulice všedního dne ovládá chaos, ale nakonec někde zaparkujeme. Lákadlem je zde Malovaná mešita (Šarena Džamija), přísně střežená hlídači. Pouze nakukujeme kolem, žena bez zahalení a v šatech po kolena (je vedro) nesmí ani do zahrady. Mešita má na fasádě opravdu krásnou barevnou malbu, která připomíná zadní stranu hracích karet, jen se uprostřed rušného města dost špatně fotí. Naproti přes řeku se zde nachází stará budova tureckých lázní (Bey´s Hamam) ze začátku 16. století, dnes galerie.

Nedaleko mešity na chodníku u hlavní cesty pak vidím ležet na kusu špinavého hadru cca dvouletou postiženou holčičku se zeleným soplem u nosu a s kelímkem na peníze. Obrázek tohoto nechutného zneužití dítěte se mi vynoří z podvědomí vždy při vzpomínce na toto město.

Národní parkMavrovo – další tři noci spíme v chatě u břehu přehrady Mavrovo. Odtud podnikneme také výjezd k výstupu na Golem Korab, nikde blíž této hory ubytování nebylo k mání.

NP Mavrovo byl vyhlášen už v roce 1949. Jedná se o krajinářsky velmi pěknou oblast ležící ve vyšších nadmořských výškách, proto tu může být chladněji než v nížinách, odkud sem přijedete. Nejznámějšími místy parku jsou přehrada Mavrovo se zatopeným pravoslavným kostelem, Golem Korab, nejvyšší hora Severní Makedonie, a starodávné vesničky malebně položené na úbočí hor.

Plocha Národního parku Mavrovo zahrnuje části několika pohoří. Na západní straně národního parku se zvedá od řeky Radika masív Korab (nejvyšší hora Golem Korab, 2 764 m), na severovýchodě a severu je to část masívu Šar Planina (nejvyšší hora na území parku – Lera, 2 194 m) a v jihovýchodní části pohoří Bistra (nejvyšší hora na území parku – Medenica, 2 163 m).

Rozmanitá krajina nabízí přehradní jezero, hluboká údolí řek – nejvýznamnější je řeka Radika, horské louky a pastviny i hluboké lesy. Na území parku žije početná populace rysa ostrovida, medvěd hnědý, kamzík horský, chráněné druhy dravců a další. Důvodem k návštěvě mohou být také památky vytvořené člověkem – staré mosty, kláštery, kostelíky.

Přehrada Mavrovo (Mavrovsko ezero) leží v Národním parku Mavrovo v nadmořské výšce 1 220 m. Údolí řeky Radiky bylo zahrazeno sypanou hrází a zatopeno v roce 1953, včetně několika vesnic a pravoslavného kostelíka sv. Mikuláše/Nikoly (Crkva Sv. Nikole). Právě tento starý mavrovský kostel trčící z hladiny přehradní nádrže se stal nejvíce fotografovanou celebritou oblasti.

Kostel byl postaven v letech 1850 – 1857 z tesaného kamene a sloužil jako hlavní kostel v Mavrově. Před zatopením byly cenné věci a ikony zachráněny a přeneseny jinam. Střecha kostela byla za dobu, kdy kostel stál ve vodě, zcela zničena. Zachovaly se obvodové zdi, zvonice, zbytky sloupů a mramorový oltář. V roce 2006 byl na břehu přehrady kousek od starého kostela dokončen nový kostel sv. Nikoly, do kterého byly umístěny zachráněné cenné věci ze starého kostela.

Dnes, lačni po fotografiích zatopeného kostela, budete asi při své návštěvě místa zklamáni. Zdi kostela vyčnívaly z vody naposledy v roce 2018, nyní se kostel nachází na břehu a nadšenci se snaží o jeho záchranu. Místní pán, který nás viděl a přišel nám říct pár informací, tvrdil, že kostel už zatopen nikdy nebude, protože je a bude v přehradě málo vody. Nevím, zda jsme mu ale úplně rozuměli. Je fakt, že vápencové podloží není příliš vhodné k zadržení vody a voda mizí průrvami někde v podzemí. Stát se již několikrát v minulosti snažil tato místa ve dně přehrady "utěsnit" betonem. Dalším důvodem mohou být stále více horká a méně deštivá léta.

Nicméně okolí přehrady i samotná vodní plocha v hornaté krajině je velmi malebná. Přehrada slouží k rekreaci, ale zalidnění bude asi malé, neviděli jsme zde žádné hotelové komplexy, a v podstatě ani moc lidí. V zimě nad vesnicí Mavrovo funguje lyžařské středisko. Najdeme jednu otevřenou restauraci, sedneme si na venkovní zahrádku a dáme si jídlo. Neustále tady otravují toulaví psi a nejsou to žádní drobečkové, pravděpodobně kříženci ovčáckého šarplaninského psa. Číšník má ultrazvukovou plašičku, po jejímž použití psi na chvíli odejdou, aby se za chvíli zase vrátili.

Galičnik je asi nejznámější, a i nejstarší vesnicí v NP Mavrovo, malebně položený ve svahu nad hlubokým údolím. Zážitkem je i vlastní cesta k obci. Úzká asfaltka vede kvetoucími náhorními planinami pohoří Bistra s pěknými výhledy a stády pasoucích se koní.

Ve vesničce stojí opravený pravoslavný kostel, patrová budova s muzejní sbírkou a poměrně zachovalé tradiční domky Mijaců, etnických obyvatel oblasti. Nejpěknější pohled na vesnici je až ke konci asfaltové silnice za obcí, odkud je vidět celý svah s rozesetými domky, muzeem a kostelem. Ve vesnici jsme byli ve všední den na začátku července a vše bylo zavřené a vesnice vylidněná. Mnoho domů je již pravděpodobně prázdných, anebo obývaných jen rekreačně. Pokud sem ale dorazíte v určité dny, kdy se koná tradiční hromadná galičnická svatba vybraných párů z celé Makedonie, bude to tu vypadat pravděpodobně úplně jinak. Tato akce by se měla konat v červnu o víkendu kolem svátku sv. Petra.

Z Galičniku vede pěší stezka na vrchol nejvyšší hory v oblasti – Medenicu. Tento výšlap jsme bohužel nestihli, ale podařilo se nám v NP Mavrovo zdolat Velký Korab (Golem Korab), nejvyšší horu Severní Makedonie – tento výstup je popsán v samostatném příspěvku (odkaz dole pod tímto článkem).

Další noc spíme ve vesnici nad Ochridským jezerem s nádherným výhledem na západ slunce. Je tu nějaký problém s elektřinou, a tak večer sedíme při plamenu svíčky, ale jinak je ubytování pěkné. V zahradě u domu se pase osel. Toto zvíře už člověk taky málokde v Evropě vidí.

Ochrid (Ohrid) je asi nejznámější místo Severní Makedonie, slavná památková městská rezervace zapsána na seznam světového dědictví UNESCO na břehu překrásného Ochridského jezera a zarámována kulisou pohoří Galičica. Ochrid musí každý návštěvník Makedonie vidět, jde o významné historické město s mnoha památkami, které se zachovaly z různých historických období, a křivolakými uličkami starého města dlážděnými ošlapanými kameny. Je však třeba počítat s nejvyšší koncentrací turistů v celé Makedonii.

Zaparkovat se dá na parkovišti u Horní brány a jsme tak přímo u starého města, kde začneme prohlídku. Projdeme historickou bránou, dáme se vpravo a přijdete k Samuelově pevnosti na kopci, od které je krásný pohled na téměř celé město. Pokud máte čas a chuť, můžete si zaplatit vstup a pevnost navštívit, je otevřená každý den od 9 do 17 hod.

Od pevnosti se pak úzkým chodníkem dostanete k nejrozsáhlejší archeologické lokalitě v Ochridu – Plaošniku. Do archeologického naleziště se neplatí vstupné, ale u vstupu nabízejí své služby samozvaní průvodci. V lokalitě probíhá archeologický průzkum, takže některé pasáže jsou pro turisty nepřístupné. Centrem je pak kostel sv. Klimenta Ochridského z roku 893, jedna z nejstarších zachovalých staveb ve městě. Lokalita byla však osídlena již mnohem dříve. Kostel je zrestaurován tak, že vypadá jako nový.

Od Plaošniku sejdeme pěšinou k asi nejfotografovanějšímu objektu Ochridu. Je jím pravoslavný kostelík sv. Jana Evangelisty (Sv. Jovan Kaneo, St. John the Evangelist) umístěný až kýčovitě na ostrohu nad Ochridským jezerem. Od kostelíku pak jdeme směrem do starého města a nejprve k jedné z nejvýznamnějších památek Severní Makedonie – katedrále sv. Sofie (Crkva Sveta Sofija) z 11. století. V interiéru kostela se dochovaly vzácné fresky z 11., 12. a 13. století.

Od kostela pak procházíme uličky města až k Dolní bráně. Ve městě se schovávají další malé a hodně staré kostelíky. Stáčíme se zpět k severu a stoupáme ke kostelu Sv. Bogorodice Perivlepta z roku 1295 s renezančními freskami v interiéru. Vstup do tohoto svatostánku je zpoplatněn. Kousek pod kostelem je pěkná vyhlídka na vršek se Samuelovou pevností.

Okruh uzavíráme u antického amfiteátru postaveného 200 let př. n.l., který je dnes využíván pro pořádání koncertů a divadelních představení. U amfiteátru se zachovala pouze spodní část a není jasné, jak bylo divadlo původně vlastně velké. Až do 80. let 20. století bylo pohřbeno pod zemí, a tak je tato část velmi dobře zachovaná.

Ochridské jezero (Ochridsko Ezero) pojmenované po městě Ochrid a zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, je jedním z nejkrásnějších míst v Severní Makedonii a na celém Balkáně. Jezerem prochází státní hranice Severní Makedonie a Albánie. Nadmořská výška hladiny jezera je téměř 700 m n.m. a i přes tuto vyšší polohu si na jeho břehu člověk připadá skoro jako u moře, včetně vln, které zvedá vítr vanoucí od hor. Západy slunce z východního břehu a vesnic nad jezerem patří ke krásným zážitkům.

Propojený jezerní systém Ochridského a Prespanského jezera patří k nejstarším v Evropě. Obě jezera jsou vodou zaplněné pozůstatky bývalé pánve, která vznikla geotektonickou depresí. Jejich geologické stáří se odhaduje na 1,36 milionu let, tj. jedná se o nejstarší jezera v Evropě. Ochridské jezero napájí vodní toky, z nichž nejvýznamnější je Crn Drim (Černý Drim), a další prameny nacházející se podél východního a jižního pobřeží a také podzemní horké prameny. Propojením s Prespanským jezerem ubírá Ochridské jezero vodu také tomuto mělčímu a výše položenému jezeru. Průměrná hloubka Ochridského jezera je 151 m, nejvyšší 286 m. Teplota vody v hlubších vrstvách je cca 6 °C, na povrchu se může ohřát až na 24, u pobřeží až na 26 °C. Průhlednost vody je díky nízkému obsahu živin vysoká, uvádí se až 22 m.

Ochridské jezero je významným sladkovodním ekosystémem a domovem mnoha druhů živočichů, které se nikde jinde na světě nevyskytují nebo které jinde již dávno vymřely. Nejznámějšími endemity jsou Ochridský pstruh a Ochridský síh, kteří jsou však hojně loveni. V jezeře žije více než 200 druhů endemických organizmů a některé z nich se od třetihor nezměnily, např. reliktní druhy hub, plžů a řas. 

Břehy Ochridského jezera byly osídleny již od pravěku a jezero je skutečným archeologickým pokladem. Stále jsou objevovány další lokality, naposledy v roce 2023 u albánské obce Lin, kde byly ze dna jezera vyzvednuty artefakty s odhadovaným stářím 6 000 – 5 800 let př. n.l. Nejvýznamnější takovou archeologickou památkou na makedonském pobřeží jezera je naleziště v Zátoce kostí (Zaliv na Koskite, Bay of Bones) u poloostrova Gradiště. Neolitické sídliště nacházející se ve vodě na kůlech bylo zrekonstruováno a nyní jej můžete navštívit jako muzeum. Průzkumné práce probíhaly v lokalitě přerušovaně od roku 1977. V hloubce 3-5 metrů byly objeveny dřevěné kůly zaražené do dna jezera a artefakty z doby bronzové a železné. Osadu spojoval s břehem dřevěný most. Areál je oplocen a mimo provozní dobu od 9 do 16 hod. se dovnitř nedostanete. To se stalo i nám, když jsme bohužel přijeli na parkoviště po 16-té hodině.

Bohužel způsob balkánského fungování, černé stavby, nedostatečné nebo žádné čištění odpadních vod, neřízený lov ryb, značný turistický ruch a nečinnost politiků způsobují nenahraditelné škody na této unikátní přírodní lokalitě, jakou Ochridské jezero je. Ekologičtí dobrovolníci z Ochridu léta upozorňují na zhoršující se stav vody v jezeře, problém s odpadní vodou a odpady, ropnými látkami z plavidel, ničení biotopů a zanášení cizorodých organizmů a nepůvodních druhů ryb do jezera kvůli rybolovu, a úbytek ptáků kvůli vypalování rákosí kolem jezera pro získání nových ploch pro pláže apod. Severní Makedonie byla také v roce 2019 varována Výborem pro světové dědictví UNESCO, že zařadí Ochrid na seznam ohrožených památek, pokud nezastaví živelný rozvoj zástavby ve starém městě a na břehu jezera.

Klášter svatého Nauma (Manastir Sveti Naum) stojí na břehu Ochridského jezera u hranic s Albánií. Velké parkoviště a promenáda s prodejními stánky, po které ke klášteru přicházíte, je kýčovitý lunapark, který nezbývá než přežít. Místní restaurace pak mají na makedonské poměry dosti vyšší ceny. Na vyvěračce Černého Drimu si můžete půjčit lodičku. Míří sem zájezdy a také lodní výlety z Ochridu. Pokud sem přijedete v nejvyšší sezóně, o víkendu nebo v poutní dny, budou tady davy lidí, jde o poutní místo a vyhledávané výletní místo.

Klášter založil svatý Naum, žák Cyrila a Metoděje, koncem 9. století. Původní kostel, nacházející se v areálu kláštera, byl za osmanské nadvlády zničen a v 16. století byl na jeho místě vystavěn nový kostel s krásnou freskovou výzdobou z roku 1806 a ikonami ve zlacené řezbě z roku 1711. Uvnitř kostela se nachází hrob sv. Nauma. U vstupu vybírá kněz dobrovolné vstupné, za které dostanete svíčku. My jsme tady naštěstí zastihli poklidnou náladu s prázdnými restauracemi a s počasím, které nebylo na koupání. Tmavé staré interiéry v kostele uprostřed klášterního areálu, ve kterých jsme byli úplně sami, na nás zanechaly hluboký dojem.

Národní park Galičica (Nacionalen Park Galičica) se rozkládá ve stejnojmenném pohoří mezi Ochridským a Prespanským jezerem. Vjezd do parku se platí při nájezdu na silnici R2332 nad obcí Trpejca (3 Euro/osobu). Po této klikaté asfaltové silničce se dá přejet přes pohoří na druhou stranu k Prespanskému jezeru.

Počasí nám nedovolilo podniknout nenáročný výstup na Magaro, nejvyšší horu Galičnice, na kterou vede stezka ze sedla na zmíněné placené silnici. Opravdu hodně pršelo a silnici jsme pouze projeli. Výhledy ze silnice však nějaké byly a za pěkného počasí tu musí být nádherně. Pozor na toulavé psy ze strany od Prespanského jezera, sotva jsem stačila zabouchnout dveře od auta, když se proti mně rozběhli.

Heraclea Lyncestis je významné archeologické naleziště u města Bitola - vykopávky antického města, které založil makedonský král Filip II. ve 4 století př. n. l. jako obchodní centrum na stezce Via Egnatia spojující Albánii s Bosporem. Město bylo opuštěno v 6. století n.l. v důsledku zemětřesení a nájezdů Avarů a Slovanů. Archeologické práce stále probíhají a odkryta je jen malá část předpokládaného města. Je to především zrekonstruovaný amfiteátr a zachovalé podlahové mozaiky z malých barevných kamínků v sakrálních stavbách. U antických památek mám vždy pocit titěrnosti bytí, je to v měřítku jednoho lidského života tak strašně staré, a přitom tak dokonalé.

Déšť, který nás provázel v tyto dny neustával, a tak jsme po prohlídce Heraclea zamířili do Bitoly na kryté tržiště nakoupit si nějaké ovoce a zeleninu. Další noc spíme v Prilepu. Tady je také Makedonska kuka, národní restaurace, kterou jsme již navštívili ve Skopje, ale úroveň jídla i prostředí je horší. Vlastně to nebylo úplně špatné, ale na provozovnu ve Skopji prostě neměli. V Prilepu nás zaujala rozpadlá mešita, vlastně to nejprve vypadalo jako tovární komín trčící z ruin nějaké opuštěné fabriky, než jsme zjistili, že se jedná o minaret. Ruiny mešity, a ještě uprostřed města jako nějaký brownfield, jsme doposud nikde neviděli.

Stobi je nejvýznamnější makedonské archeologické naleziště, které se nachází poblíž městečka Gradsko přímo u dálnice A1 vedoucí napříč Severní Makedonií, která tuto archeologickou lokalitu kdysi přetnula. Návštěva místa nás naprosto nadchla, na kolika místech na Zemi může člověk vidět tak staré, a přitom tak zachovalé antické památky. Průzkum a odkrývání dalších staveb v lokalitě i nadále pokračuje, ale pravděpodobně dost pomalým tempem.

Kdy bylo město založeno, není známé, první písemná zmínka o existenci města Stobi pochází z 2. století př. n.l. Město bylo obehnáno hradbami a v 1. století př. n. l. dosahovalo své maximální rozlohy 27 hektarů uvnitř městských hradeb. Na východní straně byly hradby vzdáleny jen několik desítek metrů od koryta řeky Crna (Černá řeka), která se nedaleko vlévá do řeky Vardar. Město trpělo častými záplavami a městské hradby byly kvůli tomu v průběhu času posouvány a zvyšovány. Díky těmto záplavám a naplavené zemině, která ruiny města přikryla, se zachovaly do dnešních dnů.

Stobi se nacházelo na křižovatce cesty podél řeky Vardar a obchodní stezky, která spojovala Via Egnatia a Via Militaris, a bylo tak jedním z nejvýznamnějších měst v Makedonii, ve kterém si razili i vlastní mince. Archeologické vykopávky v oblasti probíhaly už od 19. století (pak nechápu to umístění dálnice i se sjezdy přímo do lokality) a odhalily několik významných staveb z tohoto období, jako je amfiteátr, obranná zeď, vodovod, synagoga, Casa Romana, Forum Romanum.

V areálu jsme nejprve úplně sami, až pak přijíždí slovenská rodina. Procházíme postupně trasu. Dobře zachovaný (až polovina hlediště) a zrekonstruovaný amfiteátr, odkryté ulice, budovy. Co nejvíce nadchne, jsou téměř zachovalé podlahové mozaiky v Biskupské bazilice (The Episcopal Basilica) postavené v první polovině 4. století n.l., což z ní činí nejstarší chrám v Severní Makedonii. Podlaha byla vyzdobena mozaikou s vyobrazením geometrických ornamentů, zvířat a světců. Mozaika páva se dostala jako vyobrazení i na makedonskou minci v hodnotě 10 denárů.

Na závěr cesty se zastavujeme ve městě Kumanovo, ale spíše proto, abychom si naposledy před cestou domů dali makedonské jídlo. Centrum města vypadá víc než příšerně a navíc jsou zde samé fastfoody. To ať si nechají. Hledám na mapě ikonu restaurace a nakonec vybírám restauraci Arcus. Restaurace se nachází v polorozpadlé průmyslové části města, kde byste nic takového opravdu nehledali, a když jsme přijížděli, nevěřili jsme, že by tam vůbec nějaká restaurace mohla být. Jedná se však o luxusní albánský podnik s krásnou zahradou, jako by sem spadl z nebe, až jsme se tu v "obyčejném" turistickém oblečení ani úplně necítili. Jídlo však bylo fantastické, škoda, že nevím, jak se jmenovalo. Masové kousky a zelenina v růžové omáčce. Pokud to někdo z fotky pozná, pošlete mi prosím recept, nebo aspoň název :-)

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Navazující článek ze Severní Makedonie:

• Severní Makedonie (2): Golem (Velký) Korab - výstup na nejvyšší horu Severní Makedonie

Naše články z cesty do Černé Hory:

• Černá Hora (1): Seznámení s Černou Horou, itinerář cesty
• Černá Hora (2): Kaňon řeky Mrtvice
• Černá Hora (3): Durmitor a kaňon řeky Tary
• Černá Hora (4): Skadarské jezero, Lovčen, Boka Kotorská

Naše články z cesty do Bosny a Hercegoviny:

• Bosna a Hercegovina (1): Mostar, Počitelj, Blagaj - vyvěračka řeky Buny
• Bosna a Hercegovina (2): Jajce, historické vodní mlýny Mlinčići

Naše články z cest do Chorvatska:

• Chorvatsko - pohoří Velebit (1): Veliki Zavižan
• Chorvatsko - pohoří Velebit (2): Velika Paklenica - Aniča kuk
• Chorvatsko - pohoří Velebit (3): Mali Alan - Tulove grede
• Chorvatsko: Dinara (Sinjal) - výstup na nejvyšší horu Chorvatska
• Chorvatsko: Národní park Krka a město Knin
• Chorvatsko: Národní park Plitvická jezera, mlýny Slunj - Raztoke
• Chorvatsko: ostrov Mljet
• Chorvatsko. ostrovy Lošinj, Cres, Susak
• Chorvatsko: Národní park Risnjak