Severní Osetie – dargavské Městečko mrtvých

V Dargavsu v severní části Kavkazu se nachází unikátní Městečko mrtvých. Postavené bylo na svahu Hory Raminirach nad horskou řekou Gizeldon. Důvod umístění hřbitova na větrném svahu byl prostý. Každý rovinatý kousek země bylo nutné využít k zemědělským účelům.

Městečko mrtvých sestává z přibližně 70 kamenných hrobek různých velikostí seskupených na pahorku. Městečko je perličkou pro historiky i archeology. Nemohou se shodnout na jeho stáří. Místní průvodce uvádí, že rodinné hrobky si zde obyvatelé stavěli již v 9. století a v tradici pokračovali až do počátku 19. století.

Se staletími se měnily i typy hrobek. Členit je můžeme na zapuštěné, polozapuštěné a nadzemní. Materiálem jsou kamenné kvádry pojené vápennou maltou. Půdorysná plocha hrobek je pravoúhlá, nejčastěji ve tvaru čtverce. Jejich stěny se postupně mírně zužují. Hrobku zakrývá pyramidově stavěná sedlová nebo stanová střecha zakončená obvykle zašpičatělým kamenem. V jedné ze stěn hrobky je otvor o rozměrech přibližně 50x50 cm, který sloužil jako vstup.

Zesnulí byli pohřbíváni v netradičních dřevěných rakvích, jakýchsi loďkách. To proto, aby podle mystického příběhu mohla jejich duše přeplout řeku, která dělí tento a onen svět. Do rakve se nebožtíkům vkládali jejich oblíbené osobní věci.

Zajímavé je vyprávění, podle kterého poslední člen příbuzenstva, kterého neměl kdo pohřbít, se těžce nemocný vydal do rodinné hrobky a vyčkal v ní na příchod svojí smrti.

Zvláštností jsou klimatické podmínky v okolí. Suchý vzduch potlačoval hnilobný proces těl. Ta zůstala dlouhou dobu relativně zachovalá. Ještě dnes jsou v hrobkách k vidění zbylé kosti.

Obyvatelé Kavkazu v minulosti věřili v moc mrtvých předků. V určené zádušní dny přicházeli k hrobkám, hovořili s mrtvými, radili se s nimi, prosili o pomoc a zanechávali jim různé předměty a na posilnění jídlo a pití. V hrobkách proto byly nalezeny nádoby, luky, šípy, dýky, sekery, tkaniny a další.

Městečko mrtvých již dvě stě let neslouží své původní funkci. V roce 1960 bylo vyhlášené národní památkou tehdejší RSFSR. Restaurátoři hrobky průběžně opravují a udržují, aby tento unikát zachovali dalším generacím.

Jedna ze starých legend praví, že kdo do městečka jednou vkročí, živý již neodejde. Není to úplně pravda. Jsem zpátky a zdráv. Už je to však pár let. Proto prosím omluvte sníženou kvalitu fotografií. Diapozitivy po čase ztratily na své kvalitě.