Tajemná ruka pod Hostýnem.

Turistické cíle • Památky a muzea • Pomník

Fotografie (6) • Foto: Vitold

Nejdříve dovolte malý historický exkurz.

Jan Adam z Víckova je pro Valachy něco jako Kozina pro Chody. Jen méně známý, Valaši totiž neměli svého Jiráska. Podrobnější srovnání však pokulhává. Kozina byl chodský sedlák, svůj mezi svými. Moc se mi nechce věřit, že by Jan Adam, lehkomyslný a bohatý šlechtický synek sedával v nuzných pastouškách valašských pastevců a jídal s nimi ze společného hrnce zkyslé mléko, jak nám ho pověsti idealizují.

Mám pocit, že hrdinou se Jan Adam stal tak nějak mimochodem. Odpor proti císaři patřil v první polovině 17. století k dobrému mravu české a moravské šlechty, no a Jan Adam byl zrovna majitelem valašských panství. Se samotnými Valachy to bylo jiné. Uvykli svobodnému životu, vlastnili zbraně k hlídání svých stád a uherské hranice, žili tak daleko v horách, že na ně feudální panstvo moc nemohlo. Ovšem tento příjemný životní styl se poslední dobou začal měnit k horšímu, poddanství se utužovalo, rekatolizace protestantskému lidu taky moc nevoněla. Navíc zuřila třicetiletá válka a Valaši přes kopce moc dobře viděli, jak to od zdivočelých žoldáků schytala Haná, jejíž obyvatelstvo se bránit neumělo. Valaši mysleli, že to umí. Vypuklo první valašské povstání.

Upřímně řečeno, úspěchy vzbouřenci sklízeli hlavně ve chvílích, kdy bylo císařské vojsko zaměstnáno někde jinde. Když hlavní fronta války polevila a císařští se vrhli na povstalce, bylo zle. Následovala porážka a slib, že už budou hodní. Slib vydržel do té doby, než vojsko odtáhlo. A tak to šlo pořád dál až do pověstného roku 1644, kdy císařský generál hrabě z Rottalu pojal nepříliš humánní, leč logickou myšlenku, že nezbude-li naživu nikdo, kdo by se bouřil, povstání jaksi samo od sebe pohasne. A tak se taky stalo. Naivní valašské vojsko bylo zašlapáno do země, z vesnic nezůstal kámen na kameni a těch pár prozíravých, kteří utekli do zasněžených hor ztratilo veškerou chuť na odboj.

Tehdy se psal srpen roku 1627. Jan Adam z Víckova zachmuřeně hleděl z lukovských hradeb na císařskou přesilu pod kopcem. Nedávno se vrátil z emigrace (zatímco valašští rebelové hořeli v štěpánovských stodolách, Jan Adam si užíval na dvoře německých protestantských knížat) a hned taková polízanice. Sinusoida této etapy povstání se blížila ke spodní amplitudě a Lukov byl poslední hrad, který Valachům zbyl. A ani to dlouho nevydrželo. Přes všechny pochybnosti je Janu Adamovi nutno přiznat alespoň řádnou odvahu. V beznadějném boji se bil jako lev, marně, střela z muškety mu přinesla smrt. Ještě umírajícího ho poslední jeho věrní vynesli do skal za hradem, na nosítkách z větví se ho snažili zachránit. Jan Adam zemřel při útěku a údajně byl pohřben ve skalách na Držkové. Kde přesně, to už nikdo nikdy nezjistí. Ty, kteří utekli s ním stejně nečekalo nic dobrého. Byli chyceni někde u Vsetína a popraveni se středověkou krutostí…

Jedním z nejkrásnějších a nejbájnějších kopců nejen Moravy je Hostýn. Upoutával příchozí už od nepaměti. První experimenty s železem zde prováděli lidé slezsko-platěnické kultury, Keltové tu měli největší moravské oppidum. Zalíbilo se tady i Slovanům, česká knížata zde ve 12. století budovala pohraniční opevnění. Nejslavnější historka se váže k tatarskému vpádu a obrazy a sochy, tuto legendární událost zobrazující, je možno dnes vidět v hostýnském chrámu Panny Marie.

Ve 13. století se pod Hostýnem zastavila tatarská vojska. Před pár měsíci porazila v Polsku výkvět evropského rytířstva a teď se zdálo, že jim nic nestojí v cestě snad až k Atlantiku. Ovšem na Hostýně zaúřadovala formou zázračné bouře a povodně vyšší moc, tatarské hordy byly obráceny na potupný útěk. O původci zázraku zpívají vypravěči písně podle toho, koho chleba právě jedí. Zbytky pohanů, přeživších mírumilovné křesťanské mise děkovaly Perunovi, katolíci nedají dopustit na Pannu Marii. Materialisté beze vší fantazie poukazují na možnost přívalového deště, bouřky z horka, zemětřesení, nebo písečné či sněžné bouře. Nihilisté, historici a jiní kazisvěti dokonce pochybují, že tu kdy k jaké bitvě vůbec došlo. Nechme je při tom.

Později na Hostýně vyrostl chrám Panny Marie (katolíci to nakonec vyhráli), klášter, kaple, křížové cesty. Vzniklo tady slavné poutní místo. Poutníci přilákali řadu prodejců, podél kamenného schodiště vyrostly stánky, pak i hotel. Na bývalé keltské akropoli se tyčí Rozhledna, před pár lety ji co do výšky předstihla větrná elektrárna.

Návštěva Hostýna stojí za to. Kdo tak již učinil, jistě potvrdí. A kdo předtím vzal do ruky turistického průvodce Hostýnské a vizovické vrchy z roku 1988 možná ho zaujala malá poznámka na okraji - někde v lese pod Rozhlednou má stát balvan s pseudohistorickými nápisy a rytinami. Čest a sláva tomu, kdo se jej kdy pokusil najít. Kdo se prodral mořem kopřiv na temeni Hostýna, pak seběhl prudký svah až dolů, pak se jím hnal zase zpátky. Tomu, kdo škrábal klackem mech z balvanů a rukou odhrnoval hlínu. A kdo to zkusil potřetí a počtvrté, měl možná stejné štěstí jako já.

Ale ještě před úspěšnou výpravou jsem navštívil ve vesnici pod kopcem místní historičku. Milá paní, ochotně přerušila zavařování rybízu a vyprávěla, co ví. Balvan kdysi dávno viděla, je na něm prý vyryt kalich, ruka a dnes už nečitelná slova. A pak přišlo překvapení. „Víte, já mám takovou teorii. Ten kámen označuje místo pohřbu Jana Adama z Víckova. Víte, kdo to byl?“ Ke znalosti vůdce valašských povstalců jsem se přiznal, ale ten pohřeb, ten mě šokoval. „Jaké pro to máte důkazy? Veškerá literatura mluví o držkovských skalách“, ptám se. „Jen vyprávění starých lidí, jinak žádné. Stejně tak žádné nejsou ani pro Držkovou“. To jsem musel ovšem uznat.

A teď stojím před balvanem. Udýchaný, dvakrát jsem vyběhl hostýnskou Stráň. Tak tentokrát mi štěstí přálo. Odhrnul jsem z kamene suché listí a jehličí. Vyvstala zřetelná, ač neumělá rytina kalicha, kolem další, smysl nedávající vrypy. Snad písmena. Na vertikální ploše rytina ruky. Vztyčený prst, někam ukazuje.

Vzal jsem tužku, papír a křídu a dal se do práce. Křídou zvýraznit rytiny a vrypy, pak plochu balvanu trochu zamazat hlínou, kontury tak vyvstanou zřetelněji. Překreslit je na papír, domyslet si ty čáry, které čas už vzal. A pak jen vykombinovat vzkaz, jež nám chtěl kdosi kdysi říct. Podíval jsem se na papír, plný čmáranic - a strnul překvapením. Ty největší písmena, vyryta přímo pod kalichem, dávají jednoznačné slovo - Lukov. Ten Lukov, odkud si tehdy v roce 1627 přinesl svoji smrt Jan Adam z Víckova. Napřažený ukazováček vyryté ruky směřuje někam do houští.

Kolik tajemství skrývá krajina kolem nás. Minulost se promítá do přítomnosti znaky, jejichž význam nám tak často uniká. Myšlenky, filtrované přes staletí se stávají pouhými symboly. A ty se pak větví v takové množství vyjádření, že jim konce nelze dohlédnout.

Tak i Hostýn má své tajemství. Kam asi ukazuje kamenná ruka? Na co směřuje její ukazováček?

Jen co na podzim spadne listí a les zprůhlední, vydám se tím směrem...

Poznámka na závěr. Dalo mi spoustu práce, než jsem vypátral asi jediný odborný článek, který o tomto kameni pojednával. Napsal ho v roce 1978 pan doktor Karel Ludikovský, významný brněnský archeolog. Taky úplně nevěděl, co s ním. Nakonec učinil závěr (podle typu užitého písma), že nápisy a rytiny vytvořil nějaký místní nadšenec v době romantismu (polovina 19. století). Ano, tvorba historických falz byla pro romantismus a národní obrození celkem typická, vzpomeňme třeba na slavné rukopisy. Ale přece jen bych takové tendence čekal v intelektuálském prostředí pražských kaváren a ne u venkovských sedláků, kteří mají jistě úplně jiné starosti než romantické vylepšování vlastní historie. A že by sem zavítal nějaký ten Václav Hanka? Asi bych si dokázal představit mnohem monumentálnější pseudohistorický výtvor než pár škrábanců do šutru uprostřed lesa...

Druhá poznámka na závěr: Snad toto místo ani nezkoušejte najít. Nenápadný kámen mezi tisící podobnými kameny. Nedovede vás k němu žádná pěšina, žádná turistická značka, žádný naučný chodník. A já sobecky doufám, že to tak i zůstane. Jen já vím, jaká neuvěřitelná a těžko opakovatelná náhoda mi pomohla. Dokážu si představit, že kámen nepoznáte, ani když budete stát na krok od něj. A pokud budete pročesávat hostýnskou Stráň, můžete tak činit celý dny a nakonec v tom svahu vyplivnete plíce.

Už za první republiky po tomto kameni pátral Tomáš Baťa. Nějak se o něm dozvěděl a chtěl jej vidět. Jistě na to mohl vynaložit nemalé prostředky a nemálo lidí na pomoc. Nenašel ho...

A nakonec – stojí nějaký fádní, poškrábaný šutr za tu námahu?

Máme přece tolik jiných, atraktivnějších památek. Pozlacené zámky, nedobytné hrady, vysokánské rozhledny…

Odpověď za mne – rozhodně stojí...

Poslední aktualizace: 3.9.2019

Nadmořská výška:

683 metrů nad mořem

Tajemná ruka pod Hostýnem. na mapě