Udine - chrám sv. Mikuláše, kostnice ital. padlých (Tempio San Nicolo, ossario dei Caduti d'Italia)

Jednou z nejmonumentálnějších a současně nejmladších sakrálních památek stotisícového italského města Udine je chrám, běžně nazývaný Kostnicí italských padlých. Jedná se v podstatě o velký katolický kostel pod patronací sv. Mikuláše, který byl postaven v letech 1932 až 1940 (i když některé informační prameny uvádějí jako období výstavby léta 1926 až 1931). Podobu tohoto svatostánku, nacházejícího se na Náměstí 26. července (Piazza XXVI Luglio), navrhli římští architekti Alessandro Limongelli a Provino Valle. A jestliže náměstí připomíná válku za nezávislost Itálie a vstup italských vojsk do Udine v roce 1866, samotný votivní kostel je upomínkou první války světové.

Průčelí chrámu také zdobí čtyři impozantní sochy, zobrazující pěšáka, letce, alpského myslivce a vojáka námořnictva, které vytvořil místní sochař Silvio Olivo. Dominantou celého svatostánku, postaveného z neomítnutých cihel, je však zejména obrovská vrcholová kopule. Trojlodní interiér pak rozdělují pilíře z červené žuly (jiné zdroje ovšem uvádějí mramor). zajímavostí kostela je obrovská krypta, označovaná za největší v Itálii; Na zdech tohoto chrámu a jeho kaplí jsou vyryta jména téměř 25.000 italských vojáků, v kostele pohřbených. Jedná se o oběti I. světové války (doplňuje je ale prý 344 obětí světové války č. 2), jejichž ostatky sem byly sneseny z válečných hřbitovů v celé oblasti Furlánska (Friuli). Tyto základní informace si v následujících řádcích ještě rozšíříme.

Již v roce 1919 se snaží Msgr. Cossettini získat dostatek finančních prostředků na stavbu votivního chrámu, který by sloužil jako pohřebiště padlých. Po obdržení pozemku byla zahájena samotná výstavba. A dva roky poté - tedy v době, kdy už byly stavební práce v pokročilém stádiu – byly sem svezeny ostatky padlých z I. světové války, do té doby se nacházející na 200 hřbitovech, roztroušených po celém regionu. Už tehdy se počítalo s tím, že kostel musí pojmout více než 20.000 mrtvol. Jeho projekt byl schválen v roce 1932 a hned vzápětí hlavní architekt zemřel. Práce tak vedl sám Valle a stavbu dokončil v roce 1940. Rok nato pak zemřel i Msgr. Cossettini.

Chrám, sv. Mikuláše neboli Kostnice padlých je skutečně majestátní budovou s kopulí, zakončenou ve výšce 62 metrů (někdy se uvádí až 64 m) věžičkou se zlatým křížem (i když se jedná o památku takřka novodobou, tak i její vrcholová kopule byla poškozena při zemětřesení v roce 1976). Ctí podobu klasické křesťanské baziliky na půdorysu latinského kříže. Interiér dělí již zmíněné červené sloupy na trojlodí se 14 kaplemi. Za dominantu vnitřních prostor můžeme považovat umělecky hodnotnou bronzovou sochu Krista, dílo sochaře Aurelio Mistruzziho z roku 1939 a hlavní oltář – rovněž z červené žuly - s Mistruzziho postranními reliéfy. Po obvodu chrámu jsou umístěna zastavení cenné křížové cesty ze zlaceného bronzu, dílo milánského sochaře Gianni Castiglioniho z roku 1937. V centrální apsidě se pak nachází „zářící“ mozaika Vzkříšený Kristus. Její podobu navrhl v roce 1969 Fred Pittino a vzápětí ji zhotovila škola mozaiky Splimbergo. Pittinovy mozaiky zdobí také oba oltáře transeptu, a to oltář Nejsvětější svátosti (1958) a oltář Panny Marie z Providence 1961). Za prvním z nich se nachází „Znetvořený krucifix“, což je plastika poškozená v roce 1917 při dělostřeleckém útoku, za tím druhým Picciniho socha sv. Terezy.

Překvapivě však ani zde nechybí skutečné historické artefakty, pocházející ze starého kostele na Via Zanon (historie chrámu na tomto místě se píše minimálně od roku 1328) a renovované v roce 2000. Jedná se o Pannu Marii s dítětem a světci (autoři Jerome, Andrea a Francesco Jacopo Palma ml., vytvořeno v letech 1620 až 1628); Pannu Marii s dítětem, sv. Mikulášem a sv. Janem Křtitelem (Bassanova škola, 1608-1609) a Černou Madonu (pravděpodobně Antonio Balestra a II. polovina 17. století).

Chrám je v podstatě až chladně strohý a má symbolizovat utrpení lidstva. Ještě studeněji však působí - pod kostelem se nacházející - velká krypta. Ta je rovněž rozdělena do trojlodí, tentokrát ovšem dvěma řadami sloupů z travertinu. Je přístupná po černém mramorovém schodišti, umístěném po obou stranách presbytáře. To se spojuje u hrobu člověka, který měl na vzniku tohoto chrámu největší zásluhu, tedy Msgr. Cossettiniho. Během II. světové války sloužila krypta v kostele sv. Mikuláše (Chrámu kostnice) jako útočiště zdejších občanů před leteckými nálety spojenců.

Chrám je pro veřejnost otevřen vždy v neděli a o svátcích, ve všední dny je zpřístupněn pouze v čase od 8.00 do 14.00 hod.