Verona – radnice a soud v Paláci rozumu (Palazzo della Ragione, Palazzo del Comune)

Krásný a rozlehlý radniční i soudní palác Palazzo della Ragione, jehož název skutečně přeložíme nejlépe jako Palác rozumu, se nachází v samotném centru města a upoutá již tím, že se přímo nad ním tyčí slavná važ Lamberti, nejvyšší budova Verony. Historický majestátní palác s vnitřním čtvercovým nádvořím se nachází mezi dvojicí známých veronských náměstí Piazza delle Erbe a Piazza dei Signori, tedy na místě někdejšího římského fóra. Současný palác byl poprvé postaven již někdy na konci 12. století a dnes je – mimo jiné – sídlem galerie moderního umění Achille Forti. Palác ovšem vznikl původně jako soukromá budova, aby zde později sídlily různé politické i správní instituce. Odsud byla řízena fiskální politika země a sídlil zde i finanční ústav. Ve 12. století byl původní objekt zničen zemětřesením, aby následně na jeho místě vyrostla tzv. Městská hala (Palacium communis Verona), což byla jedna z prvních veřejných budov v Itálii, v jejichž sálech zasedala městská rada. Později sem byly umístěny sklady soli a hedvábí, a teprve za vlády rodu Scala, tedy v letech 1262 až 1387, se palác stal sídlem soudního stolce.

V II. polovině 14. století zde sídlili notáři a v roce 1387, kdy vládu nad městem převzali Viscontiové, ztratila budova svou prestiž a Verona vzápětí autonomii. Město se dostalo pod nadvládu Benátské republiky a právo soudů převzala Radnice. Svůj současný název nese někdejší Palazzo del Comune až od roku 1493, kdy se městská rada přestěhovala definitivně do lodžie na Piazza dei Signori a v paláci se usídlil hlavní městský soud. A tak vznikl Palazzo della Ragione. Na jeho nádvoří od počátku 16. století fungoval obilný trh. Roku 1541 Palazzo della Ragione částečně vyhořel a musel být rekonstruován. Tato obnova nakonec trvala téměř celé století. V době hladomoru a následné epidemie (r. 1576) je palác, nazývaný již Mercato Vecchio (tedy Stará tržnice), využíván jako sklad mouky pro chudé rodiny.

Další změny v podobě i využití paláce přinese jak konec nadvlády Benátské republiky (r. 1797), tak nástup Napoleona. Palác v té době patřil částečně státu a částečně byl v soukromých rukou. A tak zde vedle sebe fungovaly městské sklady soli a tabáku, řemeslnické dílny i státní věznice. V II. polovině 19. století je sem umístěna Akademie výtvarných umění a z nádvoří se stalo oblíbené městské korzo. Ve 20. století se do paláce vrátil „Okresní“ soud a na přelomu tisíciletí – konkrétně v letech 2000 (některé informační prameny uvádějí rok 2004) až 2007 – je celý komplex kompletně zrekonstruován. Následně se stává domovem již zmíněné galerie moderního umění Achille Forti.

Vraťme se však ke vzniku, výstavbě a podobě této pozoruhodné památky. Stavba Palazzo della Ragione byla zahájena v roce 1193 a už o tři roky později zde stála již zmíněná budova Palacium communis Veronae. Možná ještě nebyla zcela dokončena, ale stála. Jednalo se přitom o budovu jednoduchou až strohou a opevněnou. Její součástí byly čtyři nárožní věže zvané Possenti (zůstaly jen dvě u náměstí Erbe) i Torre dei Lamberti. Přízemní prostory a mezipatra byly přitom otevřeny směrem do nádvoří. Prvnímu patru vévodil velký sál pro zasedání městské rady. Po požáru v roce 1218 se Radnice i soud přestěhovaly do nedalekého Nova Domus a celý palác následně – za vlády rodu Scala – prošel úpravami vnitřních prostor i vnějšího podoby. V prvním patře byl vznikl velký tufový oblouk a ve čtvercové věžní místnosti kaple sv. Zena. Zmíněný oblouk, široký 13 metrů, brzy způsobil paláci statické problémy.

Na přelomu 14. a 15. století dochází ke zvyšování věže Lamberti, rozšiřování věznice i posilování obranyschopnosti paláce. O století později palác získává prvek zvaný Scala della Ragione, což je schodiště spojující nádvoří Staré tržnice s portálem v 1. patře paláce, vznikají dvě nové kaple a je opět navýšena Torre dei Lamberti. Další úpravy pak proběhly v letech 1523 (solné sklady) a 1541 (na popožárové rekonstrukci se významně podílel např. kameník Paolo Sanmicheli). V roce 1723 palác znovu vyhořel, tentokrát díky vězni v cele smrti, umístěné ve věži Masseria. Další změnu přinesl rok 1779, kdy byly na Torre dei Lamberti umístěny věžní hodiny.

Na počátku 19. století se na palác „vrhne“ veronský architekt Giuseppe Barbieri, kterému městská rada svěřila kompletní rekonstrukci fasády, otočené ve směru do náměstí Piazza delle Erbe. Tímto neoklasicistním zásahem ovšem, bohužel, dojde ke ztrátě některých cenných architektonických prvků původní stavby románské (zubořez pod římsou a dvě malá oblouková okna) i pozdější gotické (balkón a přízemní kaple ve věži). A tak ještě na konci tohoto století se městská rada usnese na dalším jménu. Architekt Camillo Boito následně přislíbí, že odstraní všechny nástavby a přístavby, které se na paláci objevily v předchozích čtyřech stoletích. Jeho práce zde pak probíhají v letech 1894 až 1897. Díky tomu se znovu objeví římsa s obloučkovými vlysy, románská sdružená okna i střídání řady cihel a světlého kamene. Unikátní originální části můžeme dnes vidět zejména na nároží ulice Via della Costa a náměstí Piazza delle Erbe nebo mezi oblouky arkád nádvoří.

Řada dalších úprav byla navržena v letech 1922 až 1927, ale většina z nich nakonec nebyla – zřejmě naštěstí – realizována. Architekt Francesco Banterle tedy příliš neuspěl, jeho následovník Pietro Gazzola již ano. Psal se rok 1942 a došlo k odstranění Barbieriho omítek a úprav v oblasti kaple, která se znovu oděla do (pseudo)středověkého hávu. A potom již přichází 20. století a výše uvedené změny, spojené s „dočasným pobytem“ regionálního soudu v období od poloviny minulého století do jeho 80. let. Začátek 21. století pak byl ve znamení rekonstrukce paláce, kterou vedl významný italský architekt a designér Tobia Scarpa se svou manželkou Afrou. V každém případě však můžeme palác stále označit za dobrý příklad románské civilní architektury se středověkými okny a stylovou korunou.

Za zmínku jistě stojí také tzv. velké „ďábelské“ velrybí žebro, spojující palác s budovou Domus Nova. Tady prý může návštěvník Starého trhu i dnes dýchat středověký vzduch. Zajímavé je také spojení několika architektonických slohů, protože část paláce je dodnes považována za klenot italské pozdní gotiky. Tím je určitě také tzv. Notářská kaple, pocházející z 15. století. Najdeme ji v 1. patře a jedná se v podstatě o čtyři propojené místnosti s gotickými klenbami a nástěnnými malbami od Alessandro Marchesiniho, Giambattista Bellottiho, Santi Prunatiho a francouzského malíře Louise Dorignyho. Malby pocházejí z 18. století a doplňují velmi cenné dřevěné obložení z 19. století.