Vídeň – kostel Panny Marie Pomocné (Wien – Mariahilferkirche)

Na vídeňské Barnabitengasse najdete krásný kostel Panny Marie Pomocné, nazývaný prostě „Mariahülf" nebo také „Barnabite“. Kostel se pro vás pravděpodobně stane okamžitě „bližším“, když si uvědomíte, že jeho vysoké průčelí směřuje přímo na slavnou vídeňskou obchodní tepnu Mariahilferstrasse. A hned na úvod si prozradíme, že kostel byl postaven – jako hřbitovní - v letech 1656 až 1669 a že jeho druhé jméno – tedy Barnabite - odkazuje ke stejnojmennému řádu (Barbabité), který byl založen v italském Miláně v I. polovině 16. století. Samotný kostel současných rozměrů však vznikl až v letech 1686 – 1689 a dnešní podoba Mariahilferkirche pochází dokonce až z období přestavby v I. polovině 18. století. K dalším úpravám pak došlo i v roce 1792.

Důležitým datem se pro tento poutní kostel stane rok 1660, kdy mu člen řádu barnabitů Don Celestino Joanelli daroval slavný obraz zázračné Panny Marie Pomocné (Mariahilf), které byl následně dřevěný hřbitovní kostelík zasvěcen. K obrazu, který je vlastně kopií obrazu Lucase Cranacha z katedrály v německém Passau, začínají proudit davy poutníků, a proto je nutno přistoupit k přestavbě již nevyhovujícího svatostánku. Stará stavba je navíc zničena při druhém tureckém obléhání Vídně roku 1683. Zázračný obraz je však včas převezen do bezpečí za městské hradby.

Proto dochází ve zmíněných letech 1686 až 1689 ke stavbě nového chrámu. Jedná se o dílo architekta Sebastiana Carloneho a tato novostavba je vysvěcena – po návratu zázračného obrazu Madony - 14.srpna 1689 biskupem Leopoldem Karlem von Kollonitsch. A již v roce 1711 je zahájena velká rekonstrukce kostela. Vede ji známý architekt a stavitel Franziskus Jänckl: Kostel dostává postupně současnou podobu; roku 1714 je přestavěn chór a loď, o rok později byly dostavěny věže západního průčelí, směřujícího na dnešní Mariahilferstrasse. Tato část stavebních úprav byla definitivně dokončena v období let 1721 až 1726. Věžní zakončení bylo pokryto mědí a západní průčelí ozdobily sochy a reliéfy. Podobu nového oltáře později navrhl Sebastian Haupt (vysvěcen byl v roce 1758) a varhany dodal Johann Hencke (1763). Ty byly v roce 1894 doplněny dvojicí nástrojů firmy Kauffmann.

V rámci úprav na konci 19. století zde dochází rovněž k instalaci jedenácti velkých vitrážových oken v novobarokním slohu. Zobrazují např. Narození Páně (cca 1897), Krista Spasitele a sv. Karla Boromejského (1893), Útěk do Egypta (1898), sv. Josefa s dítětem (1894), sv. Annu s Pannou Marií, sv. Terezou a sv. Ignáce (1893), sv. Ludvíka se sv. Barborou (cca 1894); sv. Augustýna (kolem 1894), sv. Leopolda (1956) a Nejsvětější Trojici (1899). Vitráže většinou zaplatili různí donátoři a všechny pocházejí ze slavné vídeňské sklářské dílny Carl Geyling Erben.

Za zmínku stojí také určitě tři sochy v nikách na západním průčelí a vrcholová socha sv. Pavla s mečem a knihou. Ve zmíněných výklencích pak můžete vidět Pannu Marii, stojící na obláčku s anděly (střední výklenek pod sv. Pavlem), sv. Karla Boromejského (vlevo dole) a sv. Augustýna (vpravo dole). Autorem všech skulptur je rakouský sochař Ignatius Gunst.

Poutní kostel, který byl postaven ve třech etapách na bývalé vinici, se může pochlubit nádhernými interiéry, vyzdobenými renomovanými umělci, i druhým největším vídeňským zvonem v levé věži. Hlavní oltář např. vytvořil Jacob Mösl a sochy na něm Johann Georg Dorfmeister. Ten je také autorem oltáře sv. Kříže i několika dalších sousoší a skulptur. Kazatelna je dílem Michaela Ignaze Günsta. A pokud jsem počítal správně, tak v kostele najdete osm bočních oltářů a pětici kaplí. V chrámové kryptě bylo na konci roku 1986 zřízeno denní centrum pro lidi bez domova.

V kostele, z jehož podoby již opravdu celkem silně dýchá nastupující rokoko, se dá zakoupit tradiční publikace (přibližně rozměru A6) o tomto poutním chrámu (samozřejmě v němčině a za nějaká 3 až 4 eura), jejíž součástí je i podrobný plánek interiéru kostela a popis toho nejzajímavějšího, co najdete na venkovním průčelí. Návštěva tohoto poutního chrámu, nacházejícího se v 6. vídeňském okresku, určitě stojí za to.