Vídeň – kostel sv. Františka z Assisi v Breitenfelderu (Breitenfelder Kirche)

Farní kostel někdejšího vídeňského předměstí Breitenfelder pro běžného turistu pravděpodobně až tak známou pamětihodností není. Kdo si chce tuto sakrální památku prohlédnout, musí opustit historické centrum hlavního města Rakouska a vydat se do vídeňského okrsku č. 8, tedy do Josefova města (Josefstadt). Jeho součástí je právě Bretenfeld, který je od roku 1851 nejmladším vídeňským předměstím a již od roku 1860 součástí Josefstadtu (tehdy zde prý v 96 domech žilo téměř 5.000 obyvatel)..

Monumentální římskokatolický kostel z konce 19. století se nachází na náměstí Uhlplatz a jeho dominantní dvojvěžové průčelí je natočeno do ulice Josefstädter Straße. Nejlépe se tedy k němu dostaneme metrem „hnědé“ linky U6, přičemž východní východ ze stejnojmenné stanice (Station Josefstädter Straße) nás zavede přímo k němu.

Stavba tohoto kostela se začala plánovat již v roce 1835 (velkým iniciátorem byl zejména starosta Karl Gaber, který také zajistil prostředky na stavbu kostela), ale – i díky krvavě potlačené revoluci roku 1848 – byla teprve v roce 1886 vyhlášena architektonická soutěž na projekt kostela (první návrhy přitom představil profesor Josef Ziegler již v letech 1926 a 1927). Breitenfeld už v té době dávno nebyl zemědělským předměstím, ale hustě zastavěnou částí okrsku Josefstadt. Právě prudký nárůst zdejší populace způsobil, že stavba nového kostela byla shlednána nezbytnou, a tak už o rok později císař František Josef vyhlásil za vítězný projekt Alexandera Wielemanse. Základní kámen byl položen 9. května roku 1894, tedy 9 let poté, co pro kostel bylo vybráno jeho současné místo. 18. června roku 1898 pak byl kostel - za přítomnosti císaře - slavnostně vysvěcen. Současně s kostelem zde vznikl i dopravní pás tzv. lehké železnice Stadtbahn, který využívali nejprve lehké parní lokomotivy.

Dnes má kostel sv. Františka Serafinského, který byl tak trošku stavěn jako pomník císaře Františka, již více než 120 let a jeho stav není zcela původní. V roce 1945 byl totiž vážně poškozen při bombardování města a v letech 1947 až 1958 musel být obnoven. Poslední celková rekonstrukce zde proběhla v letech 1989 až 1998 a dnes se tak kostel může „zúčastňovat“ oblíbených akcí typu (Dlouhá) Noc kostelů, díky níž v interiéru kostela najdeme celoročně poměrně podrobné informace snad ke všemu, co nás v kostele může zaujmout. Největší zájem je, pochopitelně, o výstup na věž a k varhanům.

Kostel byl postaven z cihel, terakoty a mramoru v historizujícím stylu lombardské rané renesance. Interiér je trojlodní a vejde se do něj více než 2.000 věřících. Vedle Wielemanse, který navrhl rovněž podobu oltáře a kazatelny, se na jeho vybavení podíleli mnozí další významní umělci té doby, např. Richard Kauffungen (reliéf Františka z Assisi nad portálem hlavního vstupu), Alfred Roller (Kristova mozaika), Othmar Schimkowitz (socha Nejsvětějšího srdce Ježíšova) nebo Rudolf Bacher (olejomalba Narození Krista). Sochy sv. Františka a sv. Antonína vytvořil Albin Moroder až po skončení II. světové války. Za pozornost stojí rovněž zajímavé - víceméně černobílé - okenní vitráže

Na závěr ještě pár zajímavostí, poznámek a doplňujících informací.

Původně se počítalo s tím, že nový kostel bude postaven ve stylu gotických katedrál. Vše začal architekt Hansen a poslední variantu připojil v roce 1884 známý vídeňský architekt Viktor Luntz. Kostel měl mít jednu, 69 m vysokou, věž a stejně jako všechny podobné návrhy byl zamítnut, protože stavby neogotických chrámů byly finančně příliš nákladné. A tak přišel ke slovu Luntzův spolužák z Akademie výtvarných umění – a pozdější švagr - Wielemans, který předtím získal první cenu v soutěži o vídeňský Justiční palác. I jeho plán ve stylu lombardské rané renesance byl v první fázi zamítnut s tím, že je také příliš nákladný. Wielemans proto kostel snížil a železnou střešní konstrukci nahradil dřevěnou, která kostel odlehčila. Tento projekt již prošel a předpokládal celkové náklady ve výši asi 440.000 zlatých, což odpovídá asi 6 milionům eur.

Položení základního kamene bylo velkou církevní oslavou, císařskou vlajkoslávou i lidovou veselicí. Pro tento akt byl také vytvořen 118 cm vysoký sádrový model budoucí stavby, který je dnes uložen ve vídeňském Městském muzeu. Kromě císaře byl nejvýznamnější postavou u položení základního kamene světící kardinál – princ - arcibiskup Dr. Ing. Grusch. Stavbu objektu, který měl být 60 m dlouhý a 32 m široký, následně vedl renomovaný architekt Josef Schmalzhofer. Věže kostela vyrostly do výšky 63 m a byly osazeny sedmi zvony s celkovou hmotností 6 tun.

Při stavbě kostela zahynuli dva lidé, paradoxně ale ani jeden z nich při zřícení klenby v dubnu roku 1896. Stavba postupovala rychleji, než se očekávalo, takže se začalo uvažovat o možnosti slavnostního otevření kostela v tzv. Jubilejním roce, tedy v rámci oslav 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. A byla to tehdy opět velká sláva. Vše probíhalo znovu za přítomnosti mocnáře, vídeňského starosty i kardinála – prince – arcibiskupa Antona Josefa Grusche.

Kostel je od počátku označován jako nádherná stavba na hranici staré a nové Vídně.