Vídeň – kostel sv. Kříže (Wien - Stiftskirche zum hl. Kreuz)

Jeden z méně známých, ale určitě ne zanedbatelných, vídeňských kostelů se nachází paradoxně na jedné z nejslavnějších ulic rakouské metropole, na Mariahilferstrasse. Jedná se o velmi pěkný kolegiátní kostel sv. Kříže, který byl postaven - alespoň podle některých odborníků - v pozdně barokním stylu v roce 1739. Všeobecně se však předpokládá, že tento kostel byl pravděpodobně vybudován podle plánů Josepha Emanuela Fischera z Erlachu a je už vynikajícím příkladem přechodu od vídeňského rokoka k neoklasicismu. Interiér chrámu je však už většinově čistě klasicistní.

Po roce 1775 došlo ke strukturálním změnám, kostel přestal být církevním majetkem a následně nějakou dobu dokonce sloužil jako vojenské skladiště (1785-1799). V roce 1799 a 1921 byl znovu vysvěcen jako kostel vojenské posádky. Posádkovým kostelem byl však již za dob císařovny Marie Terezie a jejího slavného polního maršála hraběte Leopolda von Daun, kdy byl v roce 1772 přestavěn a sloužil dál jako pastorační. Dnes je kostel s jižní věží již uznávanou kulturní památkou. Zmíněná současná věž s pozdně barokní helmicí však byla postavena Benediktem Henricim až při oné přestavbě v roce 1772.

Interiér nabízí celkem zajímavou kombinaci. Od oltářního obrazu „Bůh Otec v oblacích" od Huberta Maurera přes olejomalbu „Ježíš na kříži" od Johanna Michaela Hesse (a z roku 1799) k bočním oltářům s obrazy Vincenta Fischera. Ve vstupní části pro změnu najdete pamětní desky, patřící převážně rakouským vojákům, kteří zemřeli během zahraničních vojenských misích ve jménu EU, NATO nebo OSN, a těm, kteří byli popraveni nacisty. Varhany tohoto kolegiátního kostela pochází z II. poloviny 19. století a jsou dílem významného vídeňského varhanáře Franze Ullmanna.

Unikátem tohoto chrámu je křížová cesta. Její zkrácená verze je tvořena gigantickými výklenky, ve kterém se nachází klasicistní sochařské zobrazení příslušné scény. Jestli se skutečně jedná o bílý mramor nebo o jeho (pravděpodobnější) imitaci však autor článku nezkoumal. Jednoznačnou dominantou tohoto svatostánku je však pozoruhodná, výrazná a elegantní rokoková kostelní věž.

A přesto, že se vlastně jedná o vojenský prostor, je kostel běžně volně k dispozici také široké veřejnosti … jen tu nesmí zrovna probíhat bohoslužba nebo nějaká akce určená příslušnému militantnímu ministerstvu. Malý, ale velmi krásný kostel tak zve občany i návštěvníky Vídně k přerušení každodenního shonu rušné Mariahilferstraße a k chvíli ticha, odpočinku a pokory. Vždyť i jeho historie je charakterizována úzkým spojením chrámového oltáře s korunou Habsburků, tedy poutem mezi církví a státem.

Na závěr poznámka k jednomu jménu a jednomu cizímu výrazu, se kterými jste se v předchozím textu setkali. Jméno Fischer z Erlachu jistě mnozí již někde zaslechli. Joseph Emanuel neboli Fischer von Erlach mladší je synem zřejmě nejslavnějšího rakouského stavitele – minimálně své doby – Johanna Bernharda. Ale ani mladý Fischer nebyl žádné „ořezávátko“, vždyť jeho jméno najdete pod projekty takových významných staveb, jakými bezesporu jsou např. Michaeltrakt v Hofburgu, klášter Klosterneuburg, zámek Eckartsau, videňský kostel Karlskirche nebo zdejší paláce Schwarzenbergů či Lobkowitzů. A abychom nemuseli putovat do zahraničí, tak u nás doma má „na svědomí“ (alespoň částečně) např. zámky v Slavkově u Brna, Vranově nad Dyjí a Jaroslavicích nebo kostel s farou v Šatově. Výraz kolegiátní církevní stavba znamená, že např. významný kostel sám hmotně zaopatřuje své kanovníky z vlastních prostředků. Sbor duchovních při kolegiátním kostele pak bývá označován jako kolegiátní kapitula