Volterra – historie města památek a alabastru aneb méně známá perla Toskánska

Název tohoto článku v žádném případě nepřehání. Jedenáctitisícová, a nepříliš známá, Volterra, o které můžeme klidně prohlásit, že je vzdálenostně blízká Pise a vzhledově Florencii, je opravdovým skvostem, který nabízí takové množství pamětihodností, že to dokáže překvapit i člověka Itálii - a Toskánsko zvláště – milujícího a dobře znajícího (autor tohoto článku se řadí, bohužel, pouze do první skupiny). Kdybychom však měli potencionálnímu návštěvníkovi sdělit, co ho zde čaká, tak bychom mu museli slíbit opevněný starověk i středověk a téměř vše ohraničené Etrusky a Římany na straně jedné a renesancí a raným barokem na straně druhé. A to vše v nejvyšší kvalitě. Bonusem navíc je všechno – představitelné i nepředstavitelné – co se dá vyrobit z alabastru, který se všude v okolí těží. Historicky se přitom vlastně jedná o „shluk“ asi dvanácti – v kopcovitém terénu „vysoko“ umístěných - etruských osad, které byly ve 4. století př. n. l. opevněny. Postupně se pak Volterra stala např. římským městem Volaterrae, sídlem biskupa, středověkou republikou i majetkem florentské rodiny Medici nebo součástí Toskánského velkovévodství.

Co se týče pamětihodností, je Volterra opravdu velkou galerií, muzeem i lapidáriem. Většinou se uvádí samotné město s úzkými křivolakými uličkami, monumentální medicejská pevnost, sloužící později jako věznice a pocházející původně z 16. století, zbytky římského divadla z 1. století př. n. l., městské hradby s etruskou i středověkými branami, katedrála Nanebevzetí Panny Marie, postavená v období let 1120 až 1493, a baptisterium sv. Jana z přelomu 12. a 13. století. K tomu některé informační prameny přidávají alespoň dva objekty výstavní. Ten první představuje bohaté sbírky etruských uměleckých předmětů a pohřebních uren (jedná se o Museo Guarnacci), ten druhý italské malířství 14. až 17. století (galerie v paláci Minucci-Solaini). Přitom těch památek je tady na jedenáctitisícové městečko (v našich podmínkách tedy srovnatelné např. s Boskovicemi, Uničovem, Domažlicemi nebo Moravskou Třebovou – a že to jsou hodně krásná historická města) podstatně více, možná až neskutečně více. Celkem zde a v přidružených obcích návštěvník Toskánska najde patnáct kostelů (k tomu dva bývalé, dnes s jiným využitím), asi desítku klášterů a farností, stejný počet kaplí a modliteben, sedm významných paláců (dva jsou dnes muzeem a jeden městskou radnicí), městské opevnění, doplněné devítkou bran a jednou pevností nebo čtyři divadla (a k tomu jedno vykopané, antické). Někdejší významné etruské město, známé již tři tisíciletí těžbou a zpracováním alabastru, nabízí ještě fragmenty dalších starověkých památek. No a muzeí zde můžeme navštívit minimálně šest.

Kopec, na kterém se město rozkládá, byl osídlen již na počátku doby železné, což dokládají ​​velké nekropole, umístěné západně a severně od Volterry. Etruský Velathri byl již jeden z dvanácti hlavních etruských měst II. poloviny 6. století př.n.l. Tehdy také vzniká zdejší Akropole. Svého vrcholu pak dosáhne Velathri o dvě století později, kdy město, nepřístupné a chráněné mohutnými hradbami, vlastnilo okolní měděné i stříbrné doly. Stejně jako na minerálech bohatla oblast Volterry na pastvinách, lesech a zemědělské činnosti. Řeka Cecina a její údolí byla navíc přirozenou cestou směrem k moři. Společenský a politický život byl ovládán místní aristokracií, v čele s rodinou Ceicna, která byla schopna zajistit občanům města dobré životní podmínky a také určitou nezávislost. Částečná nezávislost byla zachována i v době, kdy byla Velathri, jako poslední z etruských měst, nucena uznat svrchovanost Říma.

Během nadvlády Říma prožije Volterra různá období, ale v „lepších časech“ zde vznikne např. antické divadlo nebo rezidenční čtvrť. Po začátku našeho letopočtu zasáhne město hospodářská krize … a najednou dějinné informace končí. Dozvíme se až to, že v období raného křesťanství – tedy v 5. století – zde vznikne nejen sídlo diecéze, ale také chrám Santa Maria, první zdejší katedrála. A poté se zde „u vesla“ postupně střídají Langobardi, Frankové, biskupové i místní feudálové. A najednou zde máme 13. století, které přineslo velký stavební boom. Hned v roce 1208 byla zahájena stavba Palazzo dei Priori, tedy městské radnice, hradeb i mnoha šlechtických věžových domů. Na přelomu 13. a 14. století ovlivňuje život v regionu hlavně „válka“ guelfů a ghibellinů, tedy stoupenců papežů a císařů. Projevilo se totiž, že město Volterra bylo obklopeno mocnými sousedy, tedy Florencií, Sienou a Pisou. Ještě v roce 1361 byl jeden ze zdejších vládců na schodech Palazzo dei Priori sťat. A potom začne období nadvlády Florencie, při které jsou v roce 1472 strženy téměř všechny rodové věže. Postavena byla naaopak věž zvaná il Mastio, která měla být symbolem florentské moci. Pokračují také všemožné boje a rabování … a najednou je zde Toskánské velkovévodství.

V 17. a 18. století město postupně zdecimují hospodářské krize, morové epidemie (1630 a 1656) a katastrofální sucho (1732). Obrat nastal v polovině 18. století, kdy zdejší ekonomika roste díky zpracování a novým odbytištím alabastru. Problémy vznikají naopak kvůli opakovanému obsazení města francouzskými vojsky v letech 1796 až 1814. Díky nim a Napoleoonovi bylo z Volterry ukradeno mnoho velmi cenných uměleckých děl. Vláda vévodství Lotrinského ovšem nikomu nevadila. A po zmíněném roce 1814 přichází opět období hospodářského i populačního růstu. Hlavní slovo má zpracování soli a alabastru i počínající industrializace. Postaveny jsou také terasy, ze kterých se nabízí nádherné výhledy do okolní KRAJINY. A roku 1860 si místní obyvatelé odhlasovali připojení k italskému království.

A na závěr si ještě jednou připomeňme hlavní zdejší památky: katedrála z 12. až 13. století (interiér ve stylu pozdní renesance byl obnoven v 19. století, zvonice pochází z 15. století), římské divadlo z 1. století př.n.l. (opuštěno ve 3. století), Etruská brána, brána sv. Františka, klášter San Girolamo, farnost Pieve di San Giovanni Battista, kostel svatého Petra a Leopolda, kostel sv. Archanděla Michaela, radnice neboli Palazzo dei Priori z roku 1246 (v podobě úprav z 19. století), rodový palác Palazzo Minucci-Solaini z přelomu 15. a 16. století (dnes městská obrazárna a Muzeum alabastru), osmiboké baptisterium San Giovanni z II. poloviny 13. století, městské hradby a Medicejská - tzv Nová – pevnost s impozantní věží, vedle níž se nachází etruská brána Porta Selci v podobě z 15. století.

Ve městě probíhá také mnoho tradičních atrakcí, např. soutěž ve střelbě z kuše, středověký turnaj, divadelní i jazzový festival nebo kutálení sýra ve středověkých kostýmech. Z muzeí bývají nejvíce doporučovány Etruské muzeum, Diecézní muzeum sakrálního umění a Muzeum alabastru.