Výlet údolím Skalky.

Jeden z dalších zajímavých výletů. Z autobusové zastávky Ostrava – Dřevoprodej jsem vyrazil kolem půl sedmé ráno již důvěrně známým směrem Morávka – Bebek. Nyní jsem nejel až do této konečné zastávky, ale vystoupil o dvě zastávky dříve, u Uspolky. Odtud se vydávám přibližně jihovýchodním směrem po asfaltové cestě.

 

Asi někoho překvapí, proč jsem v nadpisu uvedl „Údolí Skalky“? Že by zde byl nějaký skalnatý kaňon? V Beskydech? Zvláštní… Přímější by řekli „Divné...“. „Údolí Skalky“? Protimluv….

 

Ve skutečnosti to až takový protimluv není! Název Skalka je zde ve dvou „formách“. Jednak jako v mnoha místech pojmenování vrcholu. Druhý význam tak běžný už není. „Skalka“ se nazývá i potok, který je pravostranným přítokem Morávky. Nevím o tom, že by se jednalo o nějaké maloplošné chráněné území, ani jsem si nevšiml žádné tabulky, která by pro tento tok určovala „ochranné pásmo vodního zdroje“. Na druhou stranu, jedná se o významný přítok řeky Morávky, která později ústí do nádrže – přehrady Morávka na pitnou vodu, která již rozhodně ochranné pásmo má. Podle toho co jsem před nedávnou dobou nastudoval, tak pokud se budeme držet v „boční“ vzdálenosti minimálně patnáct metrů od břehu potoku, tak by snad nemusel být z hlediska práva problém. Maloplošná chráněná území CHKO (přírodní rezervace, přírodní památky a jejich přísněji chránění „sourozenci“ - národní) i jejich ochranná pásma jsou v terénu označeny poměrně dobře a jasně, navíc často na nejfrekventovanějších místech jsou i informační tabule. Toto jsem bohužel u vodních toků příliš neviděl až v některých izolovaných místech cedulky, ovšem s nic neříkajícím varováním ZÁKAZ VSTUPU. Odkud a kam to platí se z nich a ani z map bohužel nedovím. :-(

 

Dobře je označeno například v okolí nádrže Šance – Řečice, tam není pochyb kam je vstup zakázán a kde je to již volnější.

 

Na internetových stránkách věnujících se vodopádům jsem se dokonce o nedalekých „Suchých vodopádech“ na severním svahu hřebenu hory Slavíč pod západním vrcholem s výškou 1007 m.n.m. dozvěděl, že by se zde vlastně vůbec nemělo vstoupit. Na nic se uvádí, cituji: „… v přísně chráněné oblasti CHKO Beskydy a přístup k nim není legální...“ Tato informace je na internetu dostupná zde:

 

http://www.vodopady.info/cz/beskydy/Beskydy.php?page=suchy

 

Kdyby celé území CHKO Beskydy bylo přísně chráněné a vstup do něj by byl nelegální, tak by do Beskyd nesměli ani houbaři – hříbky určitě neporostou přesně podél značených turistických tras. :-) Nevím o tom, že by se jednalo o jakoukoliv přírodní rezervaci nebo památku, natož národní. Kdo má v tomto ohledu jasno, tak budu víc než rád, když mě poučí, než bych náhodou vstoupil někam, kam bych raději neměl...

 

Chápu, že pokud je to jen trochu možné, tak je určitě vhodnější používat lesních nebo turistických cest. V naprosté většině případů je to i ta nejlepší varianta z pohledu náročnosti a zajímavostí v daném místě. Ne ke všem zajímavým objektům ovšem vede lesní cesta. V jednom straším článku o potoku Slavíč z roku 2005 jsem se dozvěděl, že zde byly zjištěny například vranky, vydry a ledňáčci. Jak se situace změnila za patnáct let netuším. Adresa zdroje je zde:

 

https://www.pod.cz/projekty/flora_a_fauna/VHPVDFM/DatrekyVDFM/slavic.html

 

Nyní zpět na opačnou stranu hory Slavíč do údolí Skalky. Má cesta byla k vrcholu Skalka s výškou 836 m.n.m. Od autobusové zastávky pokračuji nejprve po červené turistické trase vedoucí souběžně s naučnou stezkou „Wolfram – Morávka“. Wolfram označovalo šestičlennou vojenskou skupinu operující ke konci druhé světové války. Naučná stezka má více oddělených tras. Další se nachází například v Podolánkách. Členové této paraskupiny se jmenovali Řezníček, Svoboda, Černota, Matula, Otisk a Bierski a působili jakožto jediná skupina vyslaná londýnským odbojovým centrem. Seskok prý nedopadl dobře a němci byla zabavena i vysílačka radiotelegrafisty Svobody. Zajímavým místem nedaleko Podolánek, respektive vedle pseudokrasového území Samorostlý je i dřevěný srub 2. stanoviště štábu partyzánského oddílu Jana Žižky. Tolik tedy jako skromné doplňující informace a inspirace k výletu pro válečné a vojenské historiky.

 

Potok „Skalka“ je poměrně výrazný a oproti jiným v okolí i relativně vodnatým tokem. Přemýšlím odkud se vzalo jeho pojmenování. Často a rád chodím jen podle směrovek, turistických tras a jen podle toho co si zapamatuji z pohledu do mapy v počítači. Někdy se dokonce vybavím tak, že si i vytisknu černobílou mapu daného místa. Málokdy si vzpomenu, že bych si měl poznačit, jakou barvu ta která trasa má. Pak je to zajímavé, ale největší dobrodružství je na neznámou trasu vyrazit jen tak a postupovat podle citu a „číst“ si krajinu: GPSku s sebou nosím, ale spíš jen jako záznamník trasy a abych si mohl zapsat souřadnice zajímavých míst, která bych už později nemusel najít. Tyto body bývají často tím nejcennějším z celého výletu a pomáhají přidávat popis do míst, která by staří latiníci označili jako „hic sunt leones“ v překladu „zde jsou lvi“, neprobádané území, bílá plocha (na našem lesnatém území spíš světle zelená). Pohled na displej tohoto přístroje, když nevím, kde přesně jsem, ale považuji za prohru. Jít dlouhé a neznámé trasy bez tohoto výdobytku poslední doby by bylo ještě větším dobrodružstvím. Užitečnost těchto malých zařízení si člověk uvědomí v noci, po tmě a když už neví, kde přesně je a z čistajasna mu dojdou baterky. Pak nezbude nic jiného než vzpomínat a vzpomínat a začít volit ty nejjednodušší postupy. Například sestup dolů – když je tma, mlha, tak je to jediný směr, který člověka může zachránit od „marných kruhů“ nebo oblouků. Tolik citovaných ve slavných avšak často tragicky končících případech a to nejenom v děsivých výškách nebo nekonečných rovinách. Když není „opěrného bodu“, tak je problém. A právě svah může být tou jedinou záchranou. I na našich „malých“ kopečcích, jak jsem se už párkrát sám přesvědčil a nepochybně nebudu jediným.

 

Přicházím k prvnímu rozcestníku - „Hrachové“. Kdybych pokračoval rovně půjdu po zelené turistické trase i NS Wolfram – Morávka. Ale také zde je na rozcestníku šipka, která jakoby ukazovala špatným směrem. Je to směrovka červené turistické trasy a jakoby se vracela do kopce, ale nad cestu po které jsem přišel. Tedy stoupat budu, ale v pohledu světových stran se i vracet. Mapu nemám. Chvíli přemýšlím, kam bych se měl vydat. Přece jenom po této cestě stoupám, ale zkrátka se mi to nějak nezdá. Žádnou turistickou značku už delší dobu nevidím a tak se přece jen po nějakých 300 až 400 metrech vracím a sestupuji zpět k rozcestníku „Hrachové“. Mám totiž takový divný pocit, že bych se touto cestou dostal tam, kam nechci. Sice do místa, kde už jsem několikrát byl, ale tím by jednoznačně padl výstup na vrchol Skalka. Později doma jsem zjistil, že má úvaha byla správná a ve své podstatě bych obcházel vrchol Mituří s výškou 870 m.n.m. až bych se velkou oklikou dostal na vrchol Okrouhlice a později i k již známému stejnojmennému rozcestníku.

 

Nyní se vydávám rovně podél potoku Skalka. Ten je chvílemi na pravé, chvílemi na levé straně. V jednom místě mě zaujme nad řekou zajímavý skaní výchoz nebo spíš odkryv. V kontrastu s řekou vytváří neodolatelnou scenérii, která jakoby říkala „Pojď blíž, pojď se na mě podívat!“ Krásné místo a podobně divoce vypadá Skalka i dále. Z celého výletu si myslím, že asi toto scenérie mohla být důvodem pojmenování. Přicházím k soutoku několika menších potůčků – Nytrová, Kotelský potok a zde popisovaná Skalka. Zatímco oni jsou po mé levici, chata Horák se nachází napravo. Snažím se najít cestičku na vrcholový hřeben a jsem zvědav zda zde někde zahlédnu alespoň něco čímž by se jméno, pro změnu již vrcholu, mohlo opodstatnit. Nevím. Už teď řeknu, že na cestě tímto hřebenem i jeho svahy jsem nic, co by se mohlo byť jen v minimálním měřítku skalkou nazvat, nenašel.

 

No, upřimně řečeno, něco jsem našel. Po dlouhém stoupání, které je nejprudší právě nad chatou „Horák“, pak se zmírní, ale i tak je vcelku táhlé a únavné, se v některých místech otevírají nádherné výhledy na okolní kopce – například Slavíč 1055 m.n.m. a východněji umístěný Mizerov 965 m.n.m. a na opačné straně ve vrcholové části Skalky i výrazná táhlá propadlina, odborníci by řekli deprese. První pohled je velice úctyhodný. Opatrně se přibližuji ke stromům a ještě opatrněji nahlížím dolů. Svah je zde velice strmý. Zatím nevidím nic co by se skalkou, mrazovým srubem, výchozem, balvanem nebo jen nějakým malým „kamenivem“ dalo nazvat. Vlastně trochu ano. Když se mi konečně podaří najít nejschůdnější sestupovou cestu, tak dole ojediněle přecházím pár kamenů, které bych jindy asi ani neregistroval. Ve svahu vidím jeden malý výchoz, který snad nestojí ani za řeč. V údolí této deprese postupuji dále a dívám se kolem sebe, jestli mé oči „nezakopnou“ o něco zajímavého – bohužel nic. Všímám si jen toho, že neprocházím jedinou propadlinou, vidím i další. Ve snaze abych našel alespoň něco co by za tu řeč stálo se je snažím projít také. Sestupuji a to se mi až tak moc už nelíbí.

 

O co více sestoupím, o to více budu zase muset vylézt nahoru, abych se vrátil na hřeben vedoucí k rozcestí „Kozí Hřbety – Václavičky“. Nakonec přece jenom něco objevím. I tak je to jen velmi malý výchoz, o kterém bych se jindy ani moc nezmiňoval. Nyní je to to největší co jsem zde „objevil“. Nic co by bylo názvu „Skalka“ hodno. Jsem zklamaný, vcelku velmi hodně zklamaný. Ostatní skalní útvary, které jsem v bližším nebo i vzdálenějším okolí viděl nastavili laťku hodně vysoko. Nemusím chodit příliš daleko, kousek nad rozcestníkem „Kozí Hřbety – Václavičky“ se nachází vysoko na velmi prudkém svahu mrazový srub, který jsem popsal v následujícím článku:

 

https://www.turistika.cz/mista/kozi-hrbety-nejprve-trochu-s-posmeskem-a-pozdeji-s-velkym-respektem/detail

 

Nevím jestli onou skalkou nebylo myšleno spíš toto místo, ovšem vrchol Skalka je již od něj relativně dost daleko. Klidně je možné, že jsem si něčeho na jihozápadním svahu nevšiml. Také jsem jej neprošel celý. Opačný svah jsem také „nezkoumal“.

 

Dále jsem již pokračoval podél severního konce „Kozích Hřbetů“, po cyklostezce 6101 k rozcestníku „Kyčmol – rozc. Malý Polom“ a dále po modré turistické trase kolem říčky Lomná, menší orchidejové louky až ke kostelu „Povýšení sv. Kříže“ a zajímavé křížové cesty, kterou jsem také nemohl minout. Odtud se již pokračuje po asfaltce až do Bocanovic. V jednom místě se z dálky míjí i menší jeskyňka, kde se prý v zimě vytvářejí zajímavé ledové útvary. Je otázkou jestli je onen útvar až tak moc výtvorem přírody? Nedivil bych se, kdyby byl spíš dílem člověka a to malou štolou, podobně jako například „jeskyně“ v Natherově lomu nedaleko Slezské Harty. Ani v jednom ani v druhém případě z preventivních důvodů neuvedu jejich přesnější místa. Pokud by se jednalo o jeskyni, tedy pokud by byla uvedena v „JESO“ - Jednotné Evidenci Speleologických Objektů nebo i v případě pokud by se jednalo o „staré důlní dílo“, tak zde vstup není povolen. To jednak z právního hlediska, tak i hlediska bezpečnosti člověka samotného. V každém z těchto útvarů hrozí menší nebo větří riziko zhroucení, závalů a podobně. Jinde jsou například strmé vertikály a tam hrozí navíc i riziko zřícení osoby samotné. Tedy spousta důvodů nechat tato místa lidem, kteří tomu rozumí a mají na to „povolení“.

 

To jsem již hodně daleko od popisu vrcholu Skalka i stejnojmenného potoku, ale svým způsobem může být tento vrchol začátkem popisu druhého dílu „Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova – část 2.“