Vysoká Lípa - Zámecký vrch

Do Vysoké Lípy, odkud jsme měli naplánovány dva větší výšlapy, jsme přijeli v brzkém odpoledni. Potřeboval jsem se rychle občerstvit, i Pavlína měla žízeň, ale zároveň už chtěla na malý výlet. Prohlásil jsem, že do tří držím siestu (bylo k půl třetí). Měl jsem v úmyslu podívat se na Zámecký vrch, který jsme měli na dohled a potom zajít do oblíbené koliby U Jacka Sparrowa. Zjistil jsem si, že otevírají ve čtyři. Před odchodem na procházku jsme ještě zaplatili i ubytování. Bylo se slevou, prý za druhé patro, ale myslím, že spíš za druhou návštěvu rychle za sebou.

Na Zámecký vrch se kráčí samozřejmě do kopce. Přes kus vsi, potom přes louku a až nahoře je les. I když jsou tu značky ohlašující rezervaci, cesta je tu vyšlapaná. Pavlíně kdosi posledně nakukal, že ze zdejší vyhlídky je vidět i Pravčická brána. Vyhlídka tu sice je, pěkná, sice jsme neměli moc štěstí, byl opar, ale Pravčickou bránu bychom neviděli ani za nejlepšího světla. Je na opačné straně.

Zatím jsem neobjevil, jaký hrad, či zámek tu stál, ale zbytky sklepení tu zůstaly. Do koliby jsme došli později než na otvírací hodinu. Dost jsme se kochali a občas i nějaká květinka k pokusu o obrázek tu byla.

Povečeřeli jsme chutně, po nějaké chvíli jsem odevzdal Pavlíně klíče od pokoje s tím, že ona se jde ještě projít a já se zdržím. Z té procházky mnoho neměla. Bouřka se přihnala tak za tři čtvrti hodinky a byla opravdu parádní. Když jsme předtím vcházeli, vítal nás ze Zahrádky poněkud přerostlý, ale milý pejsek, boxer. Při prvním náznaku bouřky byl odveden do kamenné hospody, ale stačilo první vážné zahřmění, aby byl mezi lidmi v přístřešku, kde jsem stihl obsadit jediné místo, kam nepršelo. Šíleně se chudák bál bouřky a mě si, i když tam měl několik páníčků, vybral jako ochránce. Ani jsem neprotestoval, i když byl, než uběhl těch pět metrů od dveří pod stříšku, promočený jako mořská houba.

A tak jsem uklidňoval psa, chvílemi si četl, chvílemi obdivoval běsnění živlů a vlastně jsem ani nikam nemohl. Ke konci bouřky jsme tu i houkající hasiče slyšeli, jak nedaleko projíždějí. Když čina přešla a sluníčko už začalo svítit, ozval se mi telefon. To Pavlína se zajímala, jestli mě náhodou nezavalil ten strom, co spadl přes silnici a zrovna ho silná skupina hasičů odstraňuje. Ona to pozoruje z okna. Tlumočil jsem to přítomné společnosti a vzápětí se rozpoutala debata, jestli to byla „tamhleta“ lípa, nebo „tenhle“ dub, však už mají svá léta. Když jsem se po chvíli odebral, už bez deště, nahoru k hotelu, zjistil jsem, že to byla stará a skoro shnilá mirabelka (či jak se jmenuje ten strom, co na něm roste ovoce, kterému u nás říkáme špendlíky). Zbytek kmene v žalostném stavu tam i zůstal, však jsem to druhý den za světla zdokumentoval.