Z celého světa do Prahy za židovskými památkami

Z celého světa do Prahy za židovskými památkami

Kdybychom si půdorys Prahy, především jejího centra promítli do plochy a představili si jej jako mraveniště, kde by na ní bylo po většinu roku nejvíce černo? Není pochyb – v místech, kde se soustřeďuje turistický ruch. Takovými lokalitami jsou zejména Pražský Hrad, Staroměstské náměstí, Václavské náměstí, ulice Celetná, Na Příkopě, Národní třída, Náměstí Republiky a ovšem také areál starého Židovského města pražského. Platí to přesto, že tato památka dnes sestává jen z nemnoha objektů, které odolaly náporu času a mnohdy velmi dramatické historie, ne vždy příznivé pro zdejší židovskou komunitu. Největší destrukce přišla rozhodnutím města koncem 19. století. Co se však zbořit a zničit nedá, je atmosféra, nesporný genius loci, kterým někdejší židovská čtvrť stále dýchá… Odkaz rabiho Löwa a jeho Golema stále inspiruje a pohání naši fantazii – a nejen naši, ale i desítek tisíc každoročních návštěvníků, kteří se sem sjíždějí bez nadsázky ze všech kontinentů.  

Z někdejšího půdorysu židovského města dnes najdeme dvě oddělené části. Jedna skupina budov se soustřeďuje kolem Španělské synagogy a druhá v sousedství Staronové synagogy v Maislově ulici. Nejstarší psaný záznam o židovské přítomnosti v českých zemích je z 10. století, kdy českým knížectvím cestoval kupec a diplomat Ibráhím ibn Jákúb. Ten sepsal text o své cestě Evropou (r. 965 nebo 966), obsahující i nejstarší známý popis Prahy. Dvě původní židovské osady v Podskalí pod Vyšehradem a na Újezdě časem zanikly a židovská čtvrť se přemístila na území dnešního Josefova. Toto místo bylo obchodně výhodné - poblíž brodu pres Vltavu a mezi tržišti Na rejdišti u dnešního Rudolfina. Osada se později rozšířila v Židovské město s vlastní samosprávou a soudnictvím, až do poloviny 17. stol. ve vztahu k panovníkovi a zemským úřadům zastupujícím všechny židovské obyvatele Čech. První privilegia vydal židům Václav I. a Přemysl Otakar II. Židé se tak dostali do zvláštního postavení služebníků královské komory, kdy se de facto stali královským majetkem a případný útok na ně byl považován za útok na majetek královské komory. Za královskou ochranu ale museli Židé platit daně a poskytovat panovníkovi finanční půjčky. Pražská židovská obec přesto prosperovala a přitahovala přistěhovalce, kteří učinili z Prahy svého času největší židovské sídliště v Evropě a středisko židovské ekonomiky a kultury. Postupem času ale museli i v Praze čelit Židé útisku a diskriminaci. Za panování krále Václava IV. se o Velikonocích roku 1389 stalo ghetto se zhruba třemi tisíci obyvatel cílem pogromu, kdy bylo vypáleno a většina obyvatel zavražděna. Jedním z mála, kdo přežil, byl lékař a pozdější rabín Avigdor Kara, který na paměť události složil žalozpěv, dodnes předčítaný při svátku Jom kippur. Náhrobek Avigdora Kary je nejstarším dochovaným na pražském Židovském hřbitově. Sem nepochybně zamíří také většina návštěvníků.

Pražský židovský hřbitov vznikl v roce 1439 mezi Pinkasovou a Klausovou synagogou. Řadí se mezi nejstarší v Evropě. Za více než čtyři sta let tu bylo pohřbeno na 200 000 osob.  Omezený prostor byl důvodem, proč hroby byly později kladeny na sebe, někde až do dvanácti vrstev. Nejznámější tumba patří rabimu Löwovi (1525–1609), jemuž je přisuzována pověst o stvoření Golema, umělého člověka z hlíny. Poslední pohřeb se tu konal roku 1787. Hřbitov se paradoxně dochoval zřejmě díky nařízení Hitlera, aby pražský hřbitov byl zachován jako součást muzea, poté, co budou všichni Židé zlikvidováni.

 

Za vlády Rudolfa II. při hospodářském a kulturním rozkvětu byla potvrzena židovská privilegia, vzrostl počet obyvatel a byly vystavěny synagogy Maiselova, Pinkasova a Vysoká, ale i židovská radnice atd. Rozvíjely se služby a řemesla, působily zde známé talmudistické školy, vznikala význačná literární a vědecká díla. S tímto obdobím je spjata řada proslulých osobností židovské kultury a vědy, jejichž hroby rovněž najdeme na Starém židovském hřbitově. Tehdy dosáhlo pražské ghetto svého vrcholu, po němž následoval postupný úpadek.  V 17. století bylo stiženo epidemií moru a vyhořelo. Bylo sice obnoveno, ale v 18. století je stihla politika státního antisemitismu. Za Marie Terezie byli ve 40. letech 18. století Židé vypovězení ze země. Po reformách Josefa II. a revolučním roce 1848 Židé získali politickou rovnoprávnost a mohli žít mimo ghetta. To však paradoxně přineslo postupný úpadek pro Židovské město v Praze. Zámožnější Židé se stěhovali do lepších čtvrtí a bývalé ghetto se proměnilo ve čtvrť chudiny. Židovská čtvrť byla roku 1850 začleněna mezi pražská města a na počest císaře Josefa II. byla nazvána Josefov. Začala však rychle chátrat a stala se útočištěm i kriminálních živlů. Pražský magistrát se proto koncem 19. století vzdor odporu odborné veřejnosti rozhodl téměř celé ghetto asanovat. Praha tak přišla o unikátní architektonický celek. Byly zbourány tři synagogy, řada soukromých domů a paláců. Ze starého židovského města se tak do současnosti dochovalo pouze šest synagog - Staronová, Klausová, Pinkasova, Maiselova, Španělská a Vysoká, Starý pražský hřbitov a barokní radnice. Nesporně však i tento zbytek patří k nejvzácnějším židovským památkám Evropy. V roce 1906 bylo ustaveno pražské Židovské muzeum, s úkolem zachránit historické a umělecké památky ze zbořených domů a synagog. Je vedle jeruzalémského nejvýznamnějším a co do sbírek největším světovým židovským muzeem. V Pinkasově synagoze je umístěn Památník obětí nacistické perzekuce a jeho základ představuje na všech stěnách ručně vypsaných 77 297 jmen českých a moravských Židů, kteří přišli o život vinou druhé světové války. Také proto je návštěva pražských židovských památek tak významným a respektovaným cílem návštěvníků jak z domova, tak z celého světa.

                                                                                                                     Miroslav Navara