Zajímavé kaskády na spodní části potoku Mazák (pod chatovou oblastí Muchovice).

Pokud někdo nechce jít v poslední době až příliš frekventovanou „červenou“ turistickou cestou z Ostravice na Butořanku a dále většinou až na Lysou horu, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd, může se na něj dostat i jinými směry a jinými značenými turistickými trasami. Buď můžete jít nejkrásnější, ale asi i nejtěžší cestou „žlutou“ od hráze nádrže Šance, která zásobuje celé Ostravsko pitnou vodou nebo třeba o něco dřív v místech kde „modrá“ turistická trasa odbočuje z hlavní cesty dále nahoru podél potoku Mazák (proti jeho proudu) k rozcestníku Butořanka. Pokud bychom se chtěli dostat ke „žluté“ nesměli bychom tady odbočit doleva, ale po asfaltové cestě pokračovat až k hrázi přehrady, kde se již připojíme na „žlutou“ - ta totiž „přichází“ z opačného svahu, ze svahu Malého Smrku.

 

Ale v tomto článku půjdu po „modré“ kolem potoku Mazák. Spousta lidí přejde kolem bez povšimnutí, ale já jsem si všiml. :-) Do těch nejzajímavějších částí se budu dostávat postupně zdola nahoru. Osobně si myslím, že nejkrásnější část je prakticky na úrovni (vzdáleností odtud, ne výškovou) menšího mrazového srubu o němž jsem již v jednom článku psal.

 

https://www.turistika.cz/mista/mrazovy-srub-na-vrcholu-hrebene-zar/detail

 

 

Koryto potoka je vytvořeno ve flyšovém pásmu vnější skupiny příkrovů slezské jednotky godulského vývoje lhoteckého souvrství. Tak praví „geomapa“. Doplňuje také, že se jedná o šedo až zelenošedé tmavě skvrnité jílovce, pískovce a někde i rohovce – svrchní část mikuszowické vrstvy. To tedy především pro ty, kteří mají v hlavě především staré geologické časy, geologické mapy a profily. Po nás běžné smrtelníky, kteří si toto zapamatujeme tak maximálně na dobu čtení článku a raději si do hlavy uložíme „atmosféru“ místa uvedu spíš toto:

 

lépe postupovat z údolí nahoru, zajímavost míst totiž bude se stoupající výškou taktéž stoupat. Než se nějak více rozepisovat o kamenitém korytu potoka, tak je určitě lepší se podívat na fotky, které zde řeknou nepochybně více než kdejaká turistická, reliéfová či geologická mapa. Jako zajímavost vedoucí paralelně (i když trochu více stoupající) je cestička po jakémsi hřebínku až k menšímu mrazovému srubu u vrcholu Žár. Doporučuji jej všemi deseti a výstup touto cestou je rozhodně snadnější než od horní partie (zhruba v místech kde přitéká do potoku Mazák nevýrazný levostranný přítok a je nutno k mrazovému srubu stoupat poměrně strmým a nejistým svahem) spodní oblasti potoku Mazák pod chatovou osadou Muchovice, kterou se snažím v tomto článku popsat.

 

V nejnižší části je zajímavý přepad a nad ním už začíná být potok přirozenější a divočejší. Oko fotografa si zde najde spoustu kouzelných zátiší, kde by mohl fotit a fotit a fotit – kdyby ho po chvíli z nepřirozeného postoje či posedu :-) nezačaly bolet kolena a všechny svaly. Ale co by člověk pro fotku neudělal? Zajímavé části „vymleté“ větší vodou, nad hodní hladinu, pochopitelně i pod touto hladinou, vycházející zajímavé mnohdy až drsně vyhlížející výchozy karpatského flyše až k horní části, které jsem se i „trochu“ bál, kde v relativně úzkém prostoru ve skalnatém podloží během dlouhé doby vytvořených „peřejí“ se nachází asi to nejkrásnější místo. Nepochybně budou existovat větší a divočejší potoky i řeky, ale ani toto není v měřítku potoku Mazák k zahození. Tato část se nachází jen kousek za úsekem toku (i asfaltové cesty) zajištěné kovovým zábradlím. Jak by ne. Určitě by zde nikdo nechtěl jen tak spadnout.

 

Místo které pod vlnami velmi dobře skrývá charakter koryta potoku, který zde už pěkně „divočí“. K síle místa přispívá i ne příliš teplé počasí, spíš počasí, které se připravuje na deštíček. Voda také není moc teplá, určitě netoužím po tom se namočit, navíc když mám v plánu dojít ještě na Bílý kříž a Vlčí skálu na slovenské hranici u hotelové oblasti Sulov.

 

Postupně se přibližuji k horní hranici vodopádků, které zde vidím možná tři. Chci se přiblížit ještě kousek dál a tak pomalu a opatrně přesouvám nohy na kameny ve vodě a později už spíš nad vodou a za chvíli už jsem relativně vysoko a posouvám se jen velmi pomalu traverzováním. Chtěl bych se dostat ještě kousek dál nad poslední (nejníž umístěný) stupeň, ale na to už jaksik nemám odvahu. Musím myslet na cestu zpátky. Nebo jakkoliv jinak bezpečně zpět na cestu. Určitě nechci sklouznout nebo třeba i rychleji „přistát“ do nejisté vody pod jejíž zčeřenou hladinu vůbec nevidím. Daří se mi na tomto místě trochu otočit a na chvíli si sednout. Při tom mohu udělat alespoň nějaké jakžtakž fotky. Teď už zbývá „jen“ se dostat nahoru na cestu. Ač to na první pohled z cesty nemusí vypadat nikterak obtížně, tak při tomto pokusu, hraničícím s rychlým, mrazivým a neplánovaným sestupem na kdo ví jaké kamenné výstupky a možná nakonec i přistání ve spodní „tůňce“ s průzračnou vodou jejíž hloubku mohu jen hádat – ale řekl bych, že může být možná nejhlubší v celé spodní části potoka, jsem tam určitě „zakotvit“ nechtěl. Určitě ani mému, po mnoha výletech notně pokoušenému :-) kotníku, by se to moc nelíbilo a tak se snažím nahoru vylézt jako kamzík, tak aby ani v jeden okamžik nebyla celá váha na jednom bodu. S tím kamzíkem to asi není moc rozumné přirovnání, můj pohyb i s tou váhou určitě nebyl tak ladný, ale co je podstatné vylezl jsem nahoru a suchý. :-) Zdá se mi, že se nějak ochladilo a tak si „za odměnu“ nasazuji mikinu a pokračuji již po cestě zpět dolů abych se připojil na asfaltku vedoucí ke hrázi nádrže Šance a dále až na slovenskou hranici k vysokým, nádherným i strach nahánějícím skalám na „Mrazovém srubu“ - tak je označen v mapách, ale známější název je Vlčí skála. Ten první je ovšem nepochybně z geologického hlediska přesnější.

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail