Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 3. (skalka nedaleko rozcestníku "Pod Burkovým vrchem")

V tomto článku popíši další skalní výchoz nad jedním z mnoha pravostranných přítoků říčky Lomná. Na mapě je zde označen jeden jediný bod. Jedná se o jednu z několika lahůdek z hlediska obtížnosti přístupu. Místo, které většině lidí ukáže hranice jejich možností. Ale i tak krásné. Už tady na začátku uvedu, že jsem sám byl víc než rád, když jsem se později dostal do „jistějších“ míst. Únava po této „prémii“ byla solidní. Ať nejsou v mých článcích jen samá varování, tak uvedu, že se jedná o poměrně hodně strmé svahy s nejistým povrchem. Určitě doporučuji případným zájemcům o nahlédnutí, kterých asi příliš moc nebude, držet se zlatého pravidla a šestého smyslu a snažit se myslet o dost kroků dopředu. Pokud zde někdo udělá chybu, uklouzne, tak se v některých místech bude jen těžko zastavovat.

 

Nepředpokládám, že by zde běžní turisté jen tak šli, i když jsem zažil lidi, kteří (které) chtěli jít k k některým vodopádům jen tak v sandálcích! Veškeré rady a upozornění byly ale marné. U toho, kdo sem bude chtít zavítat předpokládám, že bude mít určité zkušenosti s obtížným svažitým a někde i suťovým terénem. Především také bude již umět i dobře odhadnout své schopnosti a sám si dokáže říct, že třeba „teď už ne“. Proto nebudu nosit dříví do lesa.

 

Kdo se tady bude chtít podívat, tak také bude muset umět dobře číst krajinu i mapu, aby se na popisované místo dostal nejbezpečnější cestou. Musí si uvědomit, že opustí značené cesty, později i pohodlné lesní cesty. Opustí jejich bezpečí a bude se muset smířit i s tím, že za chvíli bude na vše sám. Pokud se něco stane, tak nemůže počítat s něčí pomocí, protože asi nebude mnoho podobných „bláznů“, kteří zde „náhodou“ také půjdou. Kdo má horolezeckou přilbu a vybavení, tak to také nemusí být ke škodě. Při dodržení některých základních pravidel se dá relativně dobře sestoupit.

 

Přes to všechno se má tepová frekvence i „řízený stres“ značně zvýšil. Upřimně řečeno, klidně bych se toho i zřekl. Nejsem zastáncem adrenalinu a jedinou jeho výhodu beru v tom, že aktivuje v člověku skryté klady a schopnost se maximálně ovládat a soustředit na vyřešení problému. Nevýhodou je značná spotřeba energie a tedy nelze tímto způsobem postupovat příliš dlouho.

 

Pořád jsem ještě neuvedl, kde se toto místo pro milovníky skryté, tiché a divoké krajiny, na míle daleko od davového šílenství, nachází. Místo jehož krása je právě v jeho nepřístupnosti. Také jsem nevěděl, co mám na místě označeném skalním symbolem očekávat. Byla to pro mě detektivka jejíž řešení jsem nemohl znát. Jediné z čeho bych mohl hádat jak obtížný bude přístup, byl v mapě naznačený jeden potůček. Jak už to v Beskydech bývá, tak mnohé i malé potůčky jsou velmi často hluboce zařezané do terénu a jen výjimečně bývá přístup (především sestup) snadný.

 

Co jsem hádal, tak se také vyplnilo.

 

K místu se dostaneme nejprve sestoupením z červené turistické trasy někde v okolí rozcestníku „Pod Burkovým vrchem“ asi 150 metrů na souběžnou, nyní již jen lesní cestu. Pod ní se snažíme zahlédnout potůček a jen kousek na západ hledáme nejschůdnější místo. Nejprve se klesá poměrně pohodově, ale po zhruba 100 nebo 200 metrech se situace změní a je třeba „začít myslet“. :-) Najít si tu svou nejbezpečnější cestičku nebo se raději vrátit zpět.

 

Vystoupám na jednu terénní vlnu a rozhlédnu se. Pod sebou vidím krásné hluboké kamenné koryto v němž protéká méně vydatný potůček. V jednom místě jakoby jen tak pohozený pískovcový blok. Vedle něco jako skalka. Je po dešti, země je vlhká a na ní ještě popadané listí. Dá se čekat, že vše může neplánovaně a velmi rychle „podjet“. Skalky i velký pískovcový blok vidím. Místo jsem našel a ještě mě čeká dlouhá cesta buď do Bocanovic nebo do Mostů u Jablunkova. Rozum říká: „Máš splněno, vrať se nahoru na lesní cestu.“

 

Mezitím se zkouším dostat i na jiná místa abych měl lepší výhled a abych se k nim mohl dostat zase o trochu blíž. Během těchto pomalých a opatrných přesunů se snažím udělat zajímavější fotky. Mezitím se mi v hlavě rozeznívá další hlas.

 

„Kdo ví, kdy se sem ještě dostaneš?“

 

„Asi už podruhé nebudeš chtít tak krkolomně klesat.“

 

Rozum a obavy zase přesvědčují k opaku. „Dívej, jak je to dole ještě strmé!“

 

Zvědavost začíná být silnější, navíc pro rozumnou fotku jsem stále daleko a některé stromy mi „stíní ve výhledu“. Také si říkám, že pohled přímo od potoku bude nepochybně velice nevšední. Později se to i potvrzuje. Také se mi teď nechce stoupat do kopce a tak využívám všech svých zkušeností a velice, velice opatrně a malými krůčky sestupuji. Slyším jak mi buší srdce. Jediné na co se nyní soustředím je každý jednotlivý krok a snaha „vymyslet“ nejbezpečnější cestičku. Pokud se přiblížím k nějakému stromu, tak to mám takovou malou odměnu na vydýchání. Svým způsobem chci už být dole u potůčku, pak už nebudu muset klesat a trochu se uklidním. Skalka nebo přesněji menší mrazový srub na protějším břehu bývá čím dál tím mohutnější. Přes potok je poměrně vysoko padlý kmen starého stromu. Kdo má odvahu, tak by asi přešel přes něj.

 

Já ji tolik nemám a tak jdu jako normální turista přes potok pod kmenem. Je to zajímavý pocit, raději se přesouvám kousek nad něj. Přece jen bych nechtěl nést celou jeho váhu na ramenech, takový silák nejsem… :-)) Pohled do kamenného koryta potoku, jak nahoru, tak i dolů je nádherný. Ryzí kamenná divočina. Vychutnávám a ani se mi moc nechce pokračovat na druhou stranu, protože tuším….

 

Protože tuším, že stoupání nahoru nebude snadné. „Půdní kryt“ je poměrně nejistý. Jistota je, že se stoupá „po čtyřech“. V některých promočených místech je třeba postupovat hodně dynamicky a snažit se nemít nikdy na žádné ruce ani noze plnou váhu. Sem tam trochu uklouznu, ale vše je více méně pod kontrolou. Dostávám se do jednoho z mála jistých míst a mohu se vydýchat. A to po tomto zápřahu rozhodně potřebuji. Stále nejsem v úplném bezpečí, proto se snažím neotálet až se konečně dostanu ke skalce. Je větší než z dálky vypadala. :-)

 

Už jsem na „jistější zemi“, i tak to není pro focení úplně nejpohodlnější. Chvíli si prohlížím údolí potůčku, padlý kmen i velký pískovcový blok. Nemohu příliš moc ztrácet čas, ještě mě čeká dlouhá cesta k vlaku. Do GPS-ky si zapisuji souřadnice a pokračuji dále do svahu na lesní cestu. Kolenům a nohám se už moc stoupat nechce. Je vidět, že místo mi dalo poměrně hodně zabrat. Uznávám, že před ním už jsem měl za sebou cestu od autobusové zastávky Morávka – Bebek až sem a neméně obtížná cesta mě čeká, ale i tak.... Nakonec se, se zatnutím všech zubů přesvědčím „že skutečně chci jít dále“ :-) a dostávám se na původní lesní cestu od které jsem skalku i potůček začal „objevovat“. Vlastně objevoval – nikde jsem o ní žádný článek na internetu nenašel, tento je možná první. :-))))) V plánu je po této široké lesní cestě pokračovat na východ kolem dalších skalních hřebenů a podél hranic PR Velký Polom a Úplaz, dále kolem Jestřábího vodopádu (někdo by jej nazýval také „Jestřabským vodopádem“) a kamenného památníčku dávných evangelických setkání až do Bocanovic a vlakem do Ostravy. Vodopády jsem se pokusil popsat v těchto článcích:

 

https://www.turistika.cz/vylety/blizsi-pohled-na-jestrabi-vodopad-a-objeveni-pomnicku-davnych-tezkych-casu/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/jestrabi-vodopad/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail

 

 

V jednom místě jsem odbočil špatně až jsem se dostal na červenou trasu. Nevadí, sice budu muset jít přes vrchol Velký Polom (přitom bych už raději šel nějakou odpočinkovou cestu), ale alespoň již cestu vcelku dobře znám. Postup jsem již ve více článcích popsal a tak jen, že pod turistickou chatou Skalka a rozcestníkem „Kyčera pod Skalkou“ mě opět, již podruhé, „chytl „Jablunkovský trojúhelník““ - jako podoba toho bermudského. Až teprve důsledné sledování GPS-ky (což bych jindy bral jako naprostou prohru) mě z jeho „spárů“ zachránilo. A úspěšně jsem došel včas na vlakové nádraží. Nicméně pocit, že i u nás se dá za tmy tak lehce ztratit a to dokonce v místech, které jsem nešel poprvé v životě, nebyl rozhodně příjemný. Vždy je třeba počítat s nečekaným.