Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 4.

Nyní se přesuneme asi kilometr vzdušnou čárou východněji, jako bychom pomyslně překonali dva menší hřebeny od „skalky“ nad potokem popsaném v minulém článku: https://www.turistika.cz/mista/zajimave-skalni-a-kamenne-utvary-na-sever-od-hrebenovky-sulov-mosty-u-jablunkova-dil-3-skalka-nedaleko-rozcestniku-pod-burkovym-vrchem/detail

 

Dá se říct, že ten minulý výlet byl pouhou předehrou před tím co uvidíme nyní. V mapě jsou na hřebeni označeny tři skalní útvary. Já jsem viděl dokonce čtyři skupiny. Jedna „rozehřívací“ je hned na začátku. Popisovaný hřeben se nachází přibližně v jedné třetině vzdálenosti mezi Burkovým a Muřinkovým vrchem s krásnou kamennou kapličkou a pramenem. Pomyslným i skutečným odpočinkovým místem před stoupáním na vrchol Velkého Polomu.

 

K hřebeni jsem se přiblížil po několika hodinách pochodu od konečné autobusu Morávka – Bebek, kolem Kozích hřbetů a dále přes les po významné „dálkové“ lesní cestě z Horní Lomné, Kyčmolu, okolo vrcholu Čerčok 800 m.n.m. a pod Muřinkový vrch. Dále pokračuje místy oddělujícími PR Velký Polom a Úplaz, nad Jestřábím vodopádem a vede buď do oblasti „Jestřabí“ (s krátkým „a“) u Dolní Lomné nebo naopak výš pod hřeben se skalní věží: https://www.turistika.cz/vylety/blizsi-pohled-na-jestrabi-vodopad-a-objeveni-pomnicku-davnych-tezkych-casu/detail. Pod ní postupuje podél modré turistické trasy do míst s krásnými otevřenými výhledy do okolí a nakonec cesta skončí v údolí, v Dolní Lomné.

 

V oblasti, kde se cesta ze západu přibližuje (klesá) k Velkému Burkovskému potoku zpozorním tam, kde se cesta prudce stáčí doleva a klesá. Naopak doprava nahoru vede již méně výrazná. Pokračuji dolů k další odbočce, kde zahnu doprava. Po chvíli přecházím můstek nad Velkým Burkovským potokem. Zde v nadmořské výšce přibližně 760 metrů, se snažím vymyslet kudy budu stoupat. Pohled na kopec již u poněkud unaveného poutníka působí úctyhodně. Taktéž i jeho svažitost. Po široké lesní cestě bych mohl sice pokračovat dále a stoupat po již snad méně strmém hřebenu, ale co kdyby mi právě na tomto západním svahu něco uniklo. Stačí jen pár desítek metrů, zatím mírně do kopce, zešikma od potoku a vidím, že by skutečně asi zbytečně pohledu unikly dva výraznější skalní výchozy. Ty bych asi shora neviděl. Později se mi tato hypotéza i potvrdila – většina z nich se skryje za terénní hranou.

 

Čeká mě vystoupání přibližně 70 až 80 výškových metrů než se na hřeben dostanu. Po přibližně deseti krocích se zastavuji, vydýchávám se a hledám vhodnou cestu dále. Hezkým předsevzetím je vždy dojít k nějakému stromu, který v tomto prudkém svahu představuje alespoň trochu jistější místo. Málokdy to jde dodržet. Každých pár výškových metrů je malým vítězstvím. Netrvá to tak dlouho a potok od kterého jsem začal stoupat mám hluboko pod sebou. Je to krásný pohled. Samotného mě udivuje, jak je tento svah strmý. Pořád to mám ke skalním útvarům daleko. Nakonec jsem již u toho více nalevo (severněji). Jedná se o jakousi malinkou šikmou skalní „plotničku“. Její „šikmost“ působivě kopíruje i svah v těchto místech. Odtud je krásný výhled i na protější a mnohem větší skalní výchoz – mrazový srub. Přemýšlím jestli obejdu „plotničku“ zleva nebo jestli budu pokračovat pomyslným traverzem mírně zešikma k horní části jižněji umístěné „skalky“. To, že tato vymyšlená cestička jde mírně zešikma neznamená že svah pod ní by strmý nebyl. Další nepříliš dobrá zpráva je, že půjdu poměrně dlouhý úsek beze stromů. To klidu nepřidává. Místo působí velice silně, skalky, strmý svah, potůček velmi hluboko v údolí a stále „hrající“ podprogram „opatrnost“ jsou nepopsatelné. Ve vrcholové části, skoro těsně hřebenem vidím v zemi i jakési dutiny, ale ty by mohl zkoumat snad je speleolog – skřítek. Asi ani jezevčík by se tady neprotáhl.

 

Konečně jsem na hřebenu. Dokonce na hřebenové cestě! Žádná cestička, ale cesta kterou i technika lesníků vyjede. Až žasnu nad tím, kam všude se tito silní chlapi dostanou a obdivuji jejich práci, která není lehká a ani bezpečná. Sám mám problém tady vylézt a oni musí být schopni bezpečně pokácet strom a pak i stáhnout dolů. Do míst, kam vede jen málo vyšlapaných cestiček. Pro mě výjimečná výzva, pro ně každodenní chleba! OBDIVUJI…

 

Jsem víc než rád, že jsem v bezpečí na hřebenu, ale stoupání a výraznější odpočinek pro kolena ještě nepřijde. Alespoň, že ta cesta je schůdnější. Netrvá dlouho a po levici mám další menší skalku. Jdu dále. Nechci ztrácet mnoho času, slunce prosvítá mezi stromy, je to krásné. Také je mi jasné, že jsem zde už dávno neměl být, protože cesta, kterou ještě bude třeba ujít do Bocanovic bude velmi dlouhá. To se později potvrdí, když na cestě v místech kde se stýkají PR Velký Polom a PR Úplaz už bylo hodně šero, nad cestičku pod Jestřabím vodopádem jsem se dostal už při hodně velkém šeru, skoro tmě.

 

Cesta možná někam odbočuje, to už si moc nepamatuji, protože se držím hřebene a navíc naproti sebe vidím další, sice malou, ale právě proto krásnou skalku. Chvíli zde setrvám a po pravici mezi stromy vidím slunce jen chvíli před západem. Ve směru hřebene zahlédnu stoupající skoro neznatelnou cestičku. Na jejím konci může být jen kopeček bez jakýchkoliv skalek. Nebo…

Do té dálky a šera moc nevidím. Ptám se sám sebe: „Chci pokračovat dále nahoru?“

 

„Ztratím minimálně deset, patnáct minut stoupáním, o něco něco méně si dávám na sestup.“ Tento čas by se mi hodil spíš při pokračování cesty k vlaku… Nakonec se odhodlávám dále stoupat. I proto, že z obou směrů, jak od zastávky „Morávka – Bebek“, tak i od Bocanovic z opačné strany je to přibližně stejně daleko. Asi by se mi už podobné štreky, navíc s tímto stoupáním, opakovat nechtělo. Postupuji výš a výš a za chvíli pochopím, že by to byla VELKÁ chyba. Ono, z dáli viděné „šero“, nebylo jen tak obyčejným šerem. Ve skutečnosti se jedná o dlouhý a mohutný mrazový srub, největší ze všech, které jsem za ty výlety do těchto míst zahlédl! Ne tak dlouhý a vysoký jako Vlčí skála, ne tak vysoký jako skalní věž Severka nad Dolní Lomnou, ale tak jako tak úchvatně krásný. Stejně tak to vypadá, že ji mají v oblibě i někteří noční savci. Teď jen mohu hádat, kteří... Vlci nebo rysi? V celku si dokáži představit jak z vrcholu některých skalních útvarů shlíží samotný zástupce ryzí svobody - VLK do údolí. Krásné místo, které je snímáno i fotopastí. Proto mu dopřávám klid, který si určitě zaslouží. Dělám několik fotek. Slunce ještě svítí, ale dlouho mu už to nebude trvat a zapadne.

 

Loučím se s tímto mohutným a tajemným skalním útvarem a otáčím se k sestupu. V těchto místech je hřeben poměrně široký a mám trochu problém najít tu správnou cestu. Musím se dostat k nižší skalce a pak už „jen“ po hřebenové lesní cestě, která ovšem v mapě není vůbec uvedena, sejít dolů. Kde se dá, tak se snažím i běžet, v poslední nejspodnější části se nechám vést jinou hodně kamenitou cestou. Zde už běžet nemohu, ale snažím se hodně rychle jít. Na druhou stranu se snažím nedělat žádné hlouposti, namožený kotník bych podruhé, po krátké době zažít nechtěl. Tehdy jsem musel ujít „jen“ pět kilometrů (ke konci už byly hodně pekelné). Odtud je to mnohem, mnohem dále. Konečně jsem na spodní cestě a pokračuji zajímavou, ale táhlou cestou až do Dolní Lomné (Jestřábský potok) a pak podél hlavní cesty z Horní Lomné do Bocanovic, která je i cyklostezkou číslo 6082. Snažím se jít jak nejrychleji to jde, ale běžet už nemohu. Vlak stíhám s rozumnou rezervou asi deset nebo 15 minut. Výlet, něhož zážitky se mi opět hluboce vryly do paměti. Obtížné místa, ale neskutečně krásné. Ještě teď, když si vzpomenu, tak mě bolí nohy… :-)))