Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 6.
Turistické cíle • Skalní útvar
Prozatím to vypadá tak, že tento článek bude dokončením povídání o jedné z nejzajímavějších oblastí Moravskoslezských Beskyd. S tím bonusem, že zatím ještě není natolik turisticky známá (naštěstí) jako místa jiná, kde už se bohužel o turistice moc mluvit nedá. A jako každé správné ukončení výletů je spíš jen dalším odrazovým můstkem k jiným cestám do míst „neprobádaných“. :-) Jen pouhou inspirací k dalším ještě tajemnějším, delším, náročnějším a krásnějším výletům. Každý si zde může najít co je mu blízké. Lehké krátké procházky i ty nejnáročnější výzvy. To vše je v „našich malých“ Beskydech možné. Čím více chodím a čím více toho poznávám, tak tím více si té možnosti vážím. Ne každý si může zajít skoro kamkoliv se mu zlíbí… Kdo se chce dívat kolem sebe a obětovat jen to málo, jako je vynaložená energie a nějaký čas, o kterém alespoň já určitě neřeknu „ztracený“ - naopak, tak se mu vše stokrát v dobrém vrátí. Po všech těch výletech pořád ještě vím, že mám s některými skalkami „nevyřízené účty“, tedy další inspiraci, kam vyrazit… Čím víc chodím, tím víc vidím kolik toho ještě nemám poznaného. Pokud mě snad někdy už nenapadne kam v Beskydech jít, tak zbývají ještě třeba Jeseníky a to jak ty „Nízké“, tak i ty „velké“. :-) Další místa, která jsou v určitém ohledu úplně jiná, ale přece jenom ve spoustě věcí stejná.
Nyní jdu jednak za posledními skalními body naznačenými v mapě, ale také za mým dávným skoro pozapomenutým příběhem, v současnosti takovou menší detektivkou. Nebude se zde jednat o vyřešení žádného špatného činu, ale jen o odpověď na „jednoduchou“ otázku. Kdysi, před mnoha desítkami let jsme byli na dovolené v Lomné. Na pár věcí si vzpomínám, ale jen velmi a velmi matně. Tak nějak tuším, že jsme chodili do pěkného kopce, který se snad jmenoval „Skalka“. Bohužel míst s podobným názvem je zde spousta. Skoro bych mohl začít s další sérií článků na toto téma a myslím, že na dlouhou dobu bych měl o zábavu postaráno. Ač jsem se snažil alespoň něco na cestě z dávných časů poznat, tak výsledek je nula… Inu, snad někdy příště a asi i jiným směrem. „Detektivka“ je stále otevřena, indicie nejasné, případ skoro „promlčený“ nebo spíš už asi skoro úplně pozapomenutý…
To ovšem neplatí o krásné procházce, výhledech a klidných zákoutích, které říkají: „Vyfoť si mě“. Z Ostravy jsem vyjel vlakem a vystoupil na předposlední zastávce, v Bocanovicích. Zde jsem nešel podél hlavní cesty vedoucí do Horní Lomné, ale z vlakové zastávky jsem se pro změnu vydal opačným směrem po žluté turistické trase. Do tohoto okamžiku jsem se vždy ze zastávky několik desítek metrů vracel k přejezdu se závorami a od nich přibližně souběžně pokračoval dolů podél silnice až pod viadukt a dále do Lomné. Obě cesty jsou přibližně stejně dlouhé, ale ta po „žluté“ je určitě hezčí a hlavně klidnější. Vede totiž lesem. V některých místech je třeba se pozorněji dívat po značkách. Po pár stech metrech kvalitnější cestička z vlakové zastávky skončí a pokračujeme již jen vyšlapanou cestičkou lesem podél malého potůčku. Po možná ani ne stech metrech cesta končí. Zde je třeba odbočit doleva a dobrých padesát metrů jsem žlutou značku nezahlédl. Až později na kopci se mi to podařilo a po chvíli jsem se dostal na kvalitnější lesní cestu a k turistickému rozcestníku „Bocanovice – les“. Od něj zase odbočím doleva a klesám k viaduktu. Je zde opět možná poněkud nepřesně naznačený směr. Neodbočuje se pod stále užívaný kamenný železniční most, nepochybně fotogenickou perlu Bocanovic, ale jen pár metrů doprava po novém mostu přes řeku Lomnou na opačný břeh (pravý) a zde jdu dalších asi sto metrů k rozcestníku „Dolní Lomná – viadukt“.
Stoupám doprava po cyklostezce 6081 k přejezdu. Jen kousek za ním žlutá turistická trasa mizí vlevo v lese a začíná stoupat ještě více. Po chvíli projdu les a pomalu se mi začnou otevírat výhledy na okolní kopce. Při stoupání na jeden z mnoha kopečků najednou napravo od lesní cesty zahlédnu něco co z dálky vypadalo jako menší skalky, výchozy či jen balvany. Neodolám a za chvíli se k nim vydám. Nejprve se ale podívám na opačnou stranu dolů na východní svah, zda se zde nenachází něco podobného, protože se již asi nebudu tímto směrem vracet. Přibližuji se k pomyslné hraně pod kterou jsem neviděl. Dostávám se až do míst, kde „pod ni“ vidím a bohužel výsledkem je jen to, jak už to v 99 procentech bývá, že svah dále mírně klesá, ale žádné skalky nevidím. Otočím se, překročím značenou cestu a vydám se k menším kamenným výchozům. Nejedná se o nic velkého. I tak zde nějakou dobu strávím. Pohybuji se po východní hraně jakéhosi nevýrazného hřebínku. Stojím u skupinky několika menších mini-skalek. Během několika výletů taktéž „rozcházím“ nové pohory, které již při prvním výletu dostali lekci ledu, sněhu, „Dulfera“ (nejjednodušší metoda „slanění“ prudšího svahu pomocí „Dulferova sedu“) k menšímu potůčku i jeho přechod a opětovné vystoupání pomocí lana nahoru. Tím vším boty prošly bez úhony a člověka podržely. Když vidím zajímavé „bouldery“ (balvany) a ač se v zimě a po vlhkém pískovci lézt nemá, tak jsem neodolal a podrobil boty dalšímu testu. Ať vím co si k nim mohu v případě kritické situace dovolit. Nepochybně by bylo jednodušší „minivýchozy“ obejít. Proč ale jít tou snadnou cestou, ta tak zábavná nebude. Chvíli přemýšlím, jestli ptákoviny dělat nebo ne? Na odpověď nečekám moc dlouho. Odlehčuji si, sundávám batoh a už přemýšlím kam umístím nohu a pak ruce. Přemýšlím kde povede druhý i třetí „krok“. První malý balvan si mohu odškrtnout, jsem nahoře. Chyty nahoře ve sněhu zdaleka nebyly tak jisté a prsty během okamžiku poznaly, že pískovec je v tom mrazu na ruce nějak trošku drsnější. :-)) Pokud bych byl na něčem výrazně vyšším tak bych si postup promyslel lépe. Vrátím se pro batoh a pokračuji několik desítek metrů jižním směrem k dalším kamenům. Ty už jsou o něco vyšší. Vidím krásný převis pod nimž je sucho. Nikdy člověk neví co se může na výletech stát. O kus vedle jsou nějaké větve na které ovšem může sněžit nebo pršet a když je najednou z nějakých důvodů zle a člověk v zimě nebo chladu nemůže pokračovat dále, tak je vděčný za každou možnost se alespoň trochu zahřát. Tím nikoho nenabádám k ohníčkům v lese (není to úplně nejbezpečnější a hlavně se to nesmí), ale pokud jde někomu o to aby neumrzl, tak jsou najednou hodnoty úplně jiné. Doufám, že nikdy nebudu muset já ani nikdo jiný tento problém v kritických podmínkách řešit. Určitě je dobré sebou nosit křesadlo a to vždy! Miliónkrát ho člověk v přírodě použít nebude muset, ale co když v tom milióntém prvém ano. Je to alespoň obrovská psychická podpora když víš, že jsi i v poměrně nedobrých podmínkách schopen zajistit to minimum pro přežití.
Vzpomínám na jeden výlet v zimě ve sněhu, když jsem sestupoval od rozcestníku pod Babím vrchem (nedaleko Slavíče a Ropice) do údolí Kamenitého a bylo velice nevlídně, zima, sníh, hodně šero (za chvíli i tma) a nikdy jsem tímto směrem nešel. Netušil jsem co všechno mě ještě může čekat. Fyzicky jsem na tom byl relativně dobře, ale psychicky se z hloubi mysli prodíraly na povrch ne úplně příjemné myšlenky… Ztratit se, pochroumat si kotník (což je u mě asi nejčastější následek únavy nebo „spěchu“ a snížené pozornosti). Reálná představa, že jsem v této situaci proti rozmarům počasí zcela bezbranný (náhradní suché oblečení nebude suché věčně a už dávno má teplotu stejnou jako okolí, tedy mrazivou). Velmi dobře jsem v těchto okamžicích chápal, že nemám absolutní šanci pokud bych si nedokázal rozdělat oheň. Suché dřevo bych jen velmi těžce hledal a navíc ho neměl čím rozdělat. Tyto černé myšlenky mě nutily dávat si pozor a hlavně se nikde na moc dlouho nezastavovat. Myšlenka, že by zde někdo čistě náhodou šel, byla mizivá.
Naštěstí jsem vše zvládl a výlet se zařadil k jednomu z nejzajímavějších a nejsilnějších. Získal jsem spoustu zkušeností a myšlenek, které jsem pak použil ke zlepšení toho co s sebou na výlety brát a co již tak nutné není. Pochopil jsem, že křesadlo je podobně důležitá věc jako mít dostatek vody. Podrobněji jsem tento výlet popsal zde:
Nyní již zpět k převislému „minivýchozu“ nacházejícím se na hřebínku, jehož západní svah je pojmenován „Skalka“. Převislost využívám k další zkoušce. Musím uznat, že mě výsledek mile překvapil. Zkusil jsem jak bude podrážka a „špička“ boty držet, když se rukama zavěsím nahoře o hranu a nohy budou skoro vodorovně. Spousta bot by už dávno sklouzla, ale tyto držely. Navíc jsou to relativně „mohutné“ pohory, takže jsem toto určitě nečekal. No nic, další ptákoviny dělat nebudu, ale možná se sem někdy v létě vrátím. Bylo by určitě zajímavé si převis vylézt. Nyní chci vidět i další místa a tak se nemohu „zaseknout“ na prvním kameni, který vidím. Vydávám se po hřebeni s myšlenkou, že snad uvidím ještě nějaké další zajímavější skalky. Nic takového zde nespatřím a po chvíli se přiblížím ke křižovatce lesních cest a taktéž zpět na žlutou. Vede krásně zvlněnou krajinou se zajímavými scenériemi. V jednom úseku začnu stoupat ještě více, ale to již jsem prakticky pod „Velkou loukou“ a vrcholem Malá Skalka. Tu jsem popsal v následujícím článku:
https://www.turistika.cz/mista/mala-skalka/detail
Od rozcestníku „Velká louka“ pokračuji k bezejmennému vrcholu s výškou 832 m.n.m. Ani ne tak k jeho vrcholu, jako spíš ke skalkám na jeho severovýchodním svahu. Od nich už jen větším stoupáním k již známé cestě kolem vrcholu „Skalka“. Na rozcestníku „Skalka – turistická chata KČT“ odbočuji doprava a po Cyrilometodějské stezce kolem Kostelek (nad stanicí horské služby) dojdu až ke Kamenné chatě a rozhledně Tetřev. Ta je nyní otevřená a tak poprvé vstupuji dovnitř – příležitost vylézt na rozhlednu neodmítám. :-)
Nemohu se kochat příliš dlouho. Čas již poměrně pokročil. Na mobil se raději nedívám, ale podle toho, že už se šeří, tak mnoho času už asi mít nebudu. Chci ještě najít poslední skalku uvedenou v mapě a pak se poslušně vrátit na mnohokrát prochozenou cestu od rozhledny do Mostů u Jablunkova. Hledání skalky pod Kamennou chatou jsem popsal zde:
https://www.turistika.cz/mista/euklidova-skala/detail
Tato skalka je pro mě velkým a milým překvapením, skutečně pověstnou třešničkou na vrcholu dortu. No… Zde je spíš v nižším patře několikaposchoďového dortu. :-) Už cítím únavu, ale krása tohoto místa mi dodává další sílu. Také bych už nechtěl, aby mě potřetí „chytl“ pro mě již pověstný strašák - „Jablunkovský trojúhelník“ (jako určitá podoba s tím bermudským). Kritický bod nakonec procházím za světla a dostávám tím i odpověď na to proč jsem se za tmy nebo mlhy tak lehce ztrácel… To ovšem popíši v nějakém z následujících článků.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mosty u Jablunkova
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Zajímavé skalní a kamenné útvary na sever od hřebenovky Sulov - Mosty u Jablunkova, díl 6.
