Zaniklá obec Knížecí Pláně

Knížecí Pláně

Projíždíme jindy travnatou, teď však sněhem pokrytou plání. Jen občasná sněhová přeháňka a poryvy ledového větru nám dělají společnost. Těžká sněhová mračna se drží okolních kopců. Člověku se zdá, jako kdyby tomu tak bylo schválně. Jako kdyby chtěli vytvořit zdobný rám místu, které je už dlouhé desítky let tiché a opuštěné. Nebylo tomu však vždy.

Budeme-li pátrat v historii, tak s názvem Knížecí Pláně rozhodně nevystačíme. Když tato obec v roce 1792 z podnětu knížete Schwarzenberga vznikala, dostala jméno Knížecí Klobouk (německy Fürstenhut). A protože stála na česko-německém pomezí, na holé planině s třemi skalnatými návršími, dostalo se jí i výstižného českého názvu – Krásná Rovina (německy Schöne Ebene). Pokud bychom ale chtěli být opravdu důslední, museli bychom zamířit ještě hlouběji do historie. Na místě Knížecích Plání stála totiž už v roce 1770 dřevorubecká osada. A právě k ní se pojí legenda o vzniku názvu zdejší obce. Když prý sám kníže Schwarzenberg navštívil dřevorubce pracující v jeho lesích, poryv větru odnesl jeho klobouk na jeden z vysokých stromů, Jeden z drvoštěpů nelenil, knížeti klobouk přinesl a od té doby se toto místo označovalo „U Klobouku“. A to už potom ke Knížecímu Klobouku, potažmo ke Knížecím Pláním bylo poměrně blízko.

Obec se měla „k světu“. Utěšeně se rozrůstala, přibývalo stavení i obyvatel mezi nimiž tvořili naprostou většinu Němci. Vesnice měla v době svého největšího rozkvět, tedy někdy v polovině devatenáctého století, na 700 stálých obyvatel. Po travnatých pláních bylo roztroušeno na 60 domů a hospodářských staveb. Nechyběla zde hájovna, pila, hned 4 hostince, mlýn, škola, pošta, ani stanoviště pohraniční stráže. Smrt se nevyhýbá nikomu, a tak i tady vzniká v roce 1830 hřbitov. Původní dřevěný kostelík nahrazuje roku 1864 kostel Svatého Jan Křtitele, v jehož blízkosti brzy vyrůstá i fara. Od roku 1902 tu v nadmořské výšce 1021 m.n.m. dokonce fungoval i obecní úřad. Po roce 1907 nechyběl ani taneční soubor, vlastní dechovka a ochotnický divadelní soubor. Když se dnes rozhlédneme po pustých planích, tak ani nechce věřit tomu, že tu kdysi lidé vedli tak plnohodnotný život.

Když v roce 1918 přechází Knížecí Pláně z území rakousko-uherské monarchie pod správu českého státu, nikdo netuší, že se nad osudem obce začínají stahovat černé mraky. Třeba takové, jaké teď, během naší návštěvy, hrozí co chvíli spustit silné sněžení. Těch 30 mužů, jejichž životy si vyžádala I. Světová válka, bylo bráno jako nutná oběť. Když byl v roce 1936 na jejich počest zbudován pomník,málokdo tušil, jaká pohroma se brzy přižene. S příchodem nacistů přešla obec pod německou správu, a i v rámci nuzných válečných let si žila poměrně spokojeným životem. Zatímco květnové dny roku 1945 přinesly na většinu území republiky úlevu a radost, tady zavládly obavy z toho, co bude. Na válečných polích II. Světové války zůstalo dalších 46 zdejších občanů. Ze zbývajících 458 osob zhruba 400 obyvatel odešlo i s majetkem do Německa, a po roce 1947 už tu žilo pouhých 57 obyvatel. Vesnice se zmítala ve smrtelné agónii, během níž zdejší hajný Jan Hrdlička, pomohl přes hranici 14 československým občanům, prchajících před rozmáhajícím se strašidlem komunismu. Smutná byla poslední mše sloužená ve zdejším kostele farářem Karlem Fořtem. Všichni zúčastnění dobře věděli, že obec je odsouzena k zániku. Následně vzniká hraniční pásmo a Knížecí Pláně mizí za ostnatými dráty. V roce 1956 mizí kostel z povrchu zemského a v zápětí podobný osud postihuje i sousední hřbitov. Farnost Knížecí Pláně, která byla jen v letech 1940 – 1945 spravována z Pasova, zaniká.Už neplatilo "...mineme pohraničnou vesnici Fürstenhut, na malebné výši obzoru vlnitého zvedající svou štíhlou, špičatou kostelní vížku v sama oblaka,"jak kdysi napsala Eliška Krásnohorská. Ani se tu ve vzduchu nenesl zdejší oblíbený přípitek - "Když máte žízeň, chlapi z Plání, napít se vám nic nezabrání!".

Trvalo dlouhá desetiletí, než se toto místo znovu svobodně nadechlo. Zmizely hraniční zátarasy a zdejší pláně ožily znovu hlasy lidí, cinkáním dobytčích a ovčích zvonců. Na místě původního kostela vyrostl jako připomínka minulosti 13 metrů vysoký, dřevěný kříž, po vichřici v roce 2007 nahrazený poněkud skromnějším a nižším, zatímco co v bývalém průčelí kostela byl osazen zde nalezený, a pečlivě zrestaurovaný rodový znak Schwarzenbergů. Péčí bývalých německých obyvatel vstává z mrtvých roku 1992 i místní hřbitov, z něhož se nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na Luzný, Třístoličník či Boubín. Na místě jediné dochované budovy Zaniklé obce,vyrostl z bývalého ovčína pension Hájenka, v němž se nám kromě nádherných výhledů na nedalekou Bukovou slať dostalo i teplého jídla a pití.

Další porce sněhem napěchovaných mraků se hrne od severovýchodu, když opouštíme teplo pensionu. První sněhové vločky se snášejí k zemi, aby neslyšně spočinuli na zemi, která byla ještě před pár desítkami let protkána políčky, cestami a staveními. Nad ní se vznášel kouř z komínů, cinkání dobytčích zvonců, lidské hlasy,…. Dnes snad už jen ty zvonce připomínají ty lepší roky z historie obce, která tu tak těžce vznikala, aby pak téměř „mávnutím kouzelného proutku“ zmizela. Snad ale nezmizí z našich myslí.

.