Zion National Park

Národní park Zion se nachází na jihozápadě Utahu.

Tato oblast byla osídlena již asi před 8000 lety kočovníky. Obyvatelstvo se zde měnilo, r. 1858 se zde usadili Mormoni. V roce 1909 americký prezident jmenoval oblast národní kulturní památkou s názvem Mukuntuweap National Monument. V roce 1918 byl název změněn na Sion. Až od r. 1937 je vyhlášen National Monument Zion, který byl v r. 1956 zařazen do národních parků.

V severní části je Kolob Canyon, oblast tvořená hlubokými kaňony, kde je i druhý největší skalní oblouk Kolob Arch.

Jižní část je Zion Canyon, vede podle řeky Virgin, je dlouhý 24 km, hluboký až 800 m, je tvořen převážně načervenalými Navajopískovcovými skalami. Různé barvy, s výjimkou bílé, jsou způsobeny přítomností různých směsí. Dle mého názoru se jedná o tvrdší druh pískovce, protože skály mají ostré hrany a je vidět, že se vylamují v blocích. Cesty jsou ale červené, dokonce i silnice v této části parku jsou červené.

První cesta podle řeky Virgin byla vybudována r. 1917. Stavba státní silnice č. 9, která umožňuje průjezd parkem, začala r. 1927 a její budování trvalo 3 roky. Součástí této silnice je Zion-Mt. Carmel tunel dlouhý 1.8 km, v pískovcové skále je vytesáno šest velkých oken.

Zvýšené návštěvy parku a silniční zácpy si vyžádali v r. 2000 zavedení bezplatné kyvadlové dopravy. Na některých zastávkách autobusů jsou toalety i pitná voda. Od dubna do konce října je do kaňonu zákaz vjezdu soukromých vozidel. Zimní jízdní podmínky trvají od listopadu do března.

My jsme při naší cestě po jihozápadu Ameriky navštívili jen Zion Canyon. Ubytování jsme sehnali přímo v centru u Visitor Center, kde je sice velký kemp, ale na počátku května bylo téměř obsazeno. Součástí vstupenky je barevný prospekt a noviny, kde jsou mapky i vyznačené různé trasy pro pěší. Jsou rozděleny dle obtížnosti, je vyznačena doba, délka i převýšení a stručný popis. Celkem je tam vyznačeno 15 turistických cest v délce od 0,6 km do 12,9 km. Další tři jsou v Kolob Canyonu – 1,6 km, 8 km a 22,5 km. Takže by se tam nechalo chodit rozhodně několik dní.

My jsme tam byli jen jeden den. Ráno jsme se vydali na konečnou místního autobusu ke chrámu Temple of Sinawava. To je kolmá stěna přírodního amfiteátru, je vysoká 910 m. Odtud vede Riverside Walk - zpevněná cesta podle řeky do úzké části kaňonu. Není okružní, celková délka je 3,5 km. Jen to příjemná procházka. Bohužel do kaňonu by bylo vidět pouze z koryta řeky. Jenže voda byla studená a hlavně byl poměrně velký proud. Údajně se nechá ve vhodném oblečení a ve vhodnou dobu soutěskou projít a pokračovat v další cestě, ale doporučují si podmínky předem zjistit. V případě vysoké hladiny vody je soutěska neschůdná. My jsme se o to nepokoušeli a během hodiny jsme byli zpátky u autobusu.

Jako druhou jsme si vybrali krátkou Weeping Rock Trail, která začíná i končí u zastávky autobusu Weeping Rock – Plačící skála. Je to krátké, ale prudké stoupání, které končí u plačícího skalního výklenku. Je neuvěřitelné, jak byla skála nádherně naleštěná. Tak tahle procházka a hlavně její cíl byl skutečně zajímavý.

A na závěr jsme si naplánovali trochu delší výlet. Popojeli jsme na zastávku The Grotto – jeskyně. A spojili si tři středně těžší trasy. Tedy doufali jsme, že nám to vyjde a že to zvládneme, tedy hlavně já. Celková délka měla být asi 4 km, psali však 2,5 hodiny, ale převýšení na každé trase bylo vždy jen 50 metrů. To bylo celkem v pohodě. Jen mne trochu mátlo označení, že se jedná o nebezpečnou stezku s možností pádu ze skály. Když bude nejhůř, vrátím se.

První byla Kayenta Trail, nezpevněná stezka s úžasnými výhledy do údolí řeky i na okolní skály vede k jezírku, které je vytvořeno na jednom z přítoků říčky. Po Upper Emerald Pool Trail se nechá vystoupat až k hornímu Smaragdovému jezírku na úpatí útesu. Pro cestu zpátky jsme si mohli vybrat ze dvou Lower Emerald Pool Trail nebo Lower Emerald Pool Trail. Pravděpodobně jsme se vydali po Lower Emerald Pool Trail pod obrovským převisem, kde tenké pramínky vody vytváří nádherné scenérie. Cíl měl být na zastávce Zion Lodge. Ale bylo brzy a tak jsme si to ještě prodloužili až na další zastávku Court of the Patriarchs. Zde již nebyly až tak úžasné výhledy – jen občas, i cesta byla v horším stavu. A asi i hůř značená. Nakonec jsme zabloudili, ale řeka byla naštěstí dobrým orientačním bodem. Když jsme si už mysleli, že snad budeme muset skutečně brodit, tak jsme objevili dokonce i správnou lávku, po které jsme se dostali na zastávku. Výlet, i když jsme si ho prodloužili, trval jen něco přes 3 hodiny, ale byl to fantastický zážitek. Lidí bylo poměrně málo, což nám vyhovovalo, viděli jsme i hada s bílou podélnou čárou, pruhované ještěrky, různé druhy veverek a samozřejmě i rozkvetlé rostliny, hlavně kaktusy. Naštěstí nepršelo a tak jsem ani neměla pocit, že by některé úseky byly nebezpečné. A až později jsem se dočetla, že tato stezka patří k jedné z nejkrásnějších, že Emerald Poos je oáza uprostřed pouště. Prostě nádhera.

Park jsme opouštěli východním směrem tunelem Zion-Mt. Carmel. Pro cyklisty je uzavřen. I pro auta prý platí určité omezení. Ale jel tam i autobus. Když nás přeměřili, tak tam vpustili i nás.

Hned za tunelem jsme ještě zaparkovali a na závěr dali ještě jednu kratší procházku Canyon Overlook Trail. Je označena jako středně náročná, ani ne tak převýšením jako svojí schůdností. Tady jsem měla rozhodně větší problémy, i když zrovna zde není žádná poznámka o pádu ze skály. Z části je na okraji skály zábradlí, ale zdaleka ne všude, kde bych ho potřebovala. Vede k nádherné vyhlídce do Pine Creek kaňonu a do dolní části Zion kaňonu. Cesta měří 1,6 km, má trvat hodinu. Je pravda, se zastávkami a vyhlídkami to ta hodina byla. Ale byly to úžasné pohledy. Navíc cesta byla lemovaná kvetoucími kytičkami. A zase téměř bez lidí.

I tento kaňon v nás zanechal krásné vzpomínky. Mohu jen doporučit.

Zion National Park na mapě