06. Vzhůru k hradu!

druhá brana  •  Fotografie (1)  • Foto: labutak

1. Vzhůru k hradu!

Již-lis viděl v klíně lesů

věkem zpustlý, starý hrad?

Doprovoď mne ku Helštýnu;

stezku vzhůru najdem snad,

kde se na temeni skály

chmurné Trosky značí z dáli.

List – jenž z dávné slávy spad

Koho poprvé parní oř unáší požehnaným údolím střední Bečvy, pohlíží mezi Hranicemi a Lipníkem tázavě k mohutným zříceninám, které korunují jeden z vrchů, tvořících na severní straně horskou obrubu zmíněného údolí. Na otázku naši sděluje nám vlastiznalý soused, že jest to Helštýn, kdysi nejrozsáhlejší a z nejpěknějších hradů moravských.

Jemu platí dnešní náš výlet. Na Lipnické stanici opustíme vlak a projdouce úhledným, ale pokleslým dnes bohužel městem, otážeme se na cestu k Týnu, kam z Lipníka asi za 3\4 hodiny pohodlně dorazíme. Vrch, hradem korunovaný, patři jednomu z posledních výběžků moravských Karpat a jest z horské čáry jako vyšinut. Při bližším pozorování shledáme, že je ze tři stran úplně osamocen, jen na straně jižní souvisí hlubokým sedlem s horským pásmem. Na straně severní, kde k Bečvě sbíhá, jest horské úboči nejpříkřejší. Podlouhlé temeno stoupá mírně od západu k východu, kde umístněn jest náš hrad.

Ač vrchol Hory ze žádné strany zcela nepřístupným není, podniká se návštěva hradu obyčejně z Týna. Vlídnou vesničkou, na úpatí Helštýna malebně přilepenou, vede cesta vzhůru. Po obou stranách vroubí ji vesnické zahrádky, z jichž bohaté zelené domky zvědavě vykukujíce nás vítají. Na konci dědinky jest se nám rozhodnouti, kterou cestou pustíme se nahoru. Ač touristé i netouristé množství různých chodníků k temení vyšlapali, užívá se z pravidla tři cest, které zde stručně chceme naznačiti.

Naproti poslednímu domku po pravé straně cesty odbočuje první chodník v levo do Hory. Rozsáhlý kamenný lom, v němž poslední léta pilně se pracuje, necháme po levé ruce a kráčíme travnatou pěšinkou, která později v příkřejším stoupání asi na 150 kroků jest vydlážděná. Dláždění pochází z r. 1843. a kde končí, přechází chodník opět v travnatou pěšinku, která se několikrát rozdvojuje zase schází, až uvede nás ku konci do houštiny, kterou projdouce, ocitujeme se před imposantním průčelím hradu. Chodník ten jest nejkratší a nejčastěji užíván.

Některé sto kroků delší, ale za to pohodlnější a s pěknou procházkou spojena, vede nahoru t. zv. „knížecí pěšinka“. Chceme-li jí použiti, neopustíme vozovou cestu hned u posledních Týnských domků, nýbrž asi 200 kroků později, tam, kde cesta ta vchází do lesa, kteréž místo po pravé ruce označeno jest pouze německou tabulkou „Týnský revír.“ Zde odbočíme s vozové cesty v levo na pěšinku, kterou po pravé straně pěkně vroubí řada mladých dřínů. Asi v polovici končí svěží dřínové vroubení a dále vine se pěšinka horou mezi ovocným stromovím, stoupá v několika serpentinách až pod hrad a ústí zrovna pod čelní zdi do vozové cesty, která nás přivede až k první bráně. Pěšinka ta byla teprv před několika lety k rozkazu J. J. pí. Kněžny Gabriely z Hatzfeldů, která ji výhradně používá, upravena, jinak ale málo koho na ni uvidíme, ač je velmi příjemná a pohodlná.

Šťastný smrtelník konečně, kterému povoz stoji k službám, může jeti až do hradu. Od místa, kde odbočila knížecí pěšinka, jedeme po vozové cestě ještě asi 1000 kroků dále, projedeme ku konci pěknou lípovou alejí, na jejímž konci zabočí cesta náhle v pravo do lesa. Na tomto místě odbočuje dosti chatrná jízdní cesta v levo k hradu.

Zmíněná lesní cesta, kterou jsme právě opustili, vede skoro na tři hodiny až k Teplicím u Hranic uprostřed hlubokých lesů s pěknými, často velebnými partiemi a výletníci Hraničtí stále častěji ji užívají. Milovníkům lesní procházky vřele ji doporučujeme, ač nechceme zamlčeti, že po celé její délce daleko v pravo i v levo není ani jediné lesní studánky.

Všecky tři popsané cesty k hradu jsou dosti pohodlné, a jelikož Bečva na úpatí Helštýna 230 m, vrchol Hory 340 m nad hladinu mořskou vyvýšeny jsou, obnáší stoupání z Týna nahoru jen asi 100 m. ---- Zajímavo jest, že stará historická cesta z Týna k hradu dnes úplně je opuštěna. Byla to cesta jednokolejní, místy pracně skaliskami ražená. Dnes jest úplně trávou zarostlá, místy uprostřed tratě ovocnými stromy posázená, na jednom místě polem úplně zahlazená, tak že nezkušenému oku nelze ji vždy hladce stopovati. O ni později vice.