Cestování vlakem po Ukrajině, léto 2011

Cestování na Podkarpatské Rusy v létě 2012 mám na turistice napsané. Rok předtím, v srpnu 2011 jsme Ukrajinu navštívili v rámci cesty do Ruska.

Nejde nevzpomenout si na mou úplně první cestu (tenkrát do SSSR) v létě 1975. Z Prahy do Kyjeva a zpět nás vezl přímý lůžkový vlak, který pokračoval do Moskvy. Do Kyjeva jsme jeli 24 hodin.

To jsem odbočila. V létě 2011 jsem jela z Prahy do Košic, z Košic do Čierne nad Tisou, přes hranice do Čopu za 2 eura a z Čopu do Kyjeva za 155 hřiven (1 hřivna byla v létě 2011 za 2,20 Kč). Cesta trvala 35 hodin.

Bohužel bylo léto a jízdenky do Soči nebyly. Strávili jsme v nekonečných frontách několik hodin, čekali, že někdo nějakou vrátí. Dočkali jsme se, ale místo plánovaného jednoho dne jsme museli zůstat v Kyjevě tři dny.

Ubytování jsme sehnali bez problémů, v nádražní ubytovně (kimnaty vidpočinku) za 740 hřiven dvě noci v dvoulůžáku. Za jedno lůžko a jednu plackartu, dohromady nic nebylo, do ruského Loo u Soči jsem platila 2100 hřiven.

V Kyjevě bylo co prohlížet, napsala jsem články. Na hlavní město tu byly ceny přijatelné. Například metro za 2 hřivny.

Když jsme odjížděli do Ruska, čekal na nás celkem přepychový vlak. Ukrajinou jsme jeli noc a půl dne. každý vagón má na starosti jedna děžurnaja. Kdo to ví dopředu, může si z vody v samovaru zalít čaj, kafe, polívku, těstoviny nebo kaši. Nápoje je možné si koupit, jídlo ve stanicích, kde se stojí delší dobu. Všude jsou vylepené jízdní řády. Problém na hranici nebyl. Celníci zkontrolovali pasy a vízum. To ukrajinští se v Čopu ptali, kam jedu a na jak dlouho.

Zpáteční cesta byla složitější. Hned po příjezdu jsme si koupili jízdenky na zpáteční cestu. Nevyšlo to, jak jsme chtěli. Do Lvova nic nebylo, museli jsme se vracet přes Kyjev. Vlak jel východní Ukrajinou, stál sedm hodin v Charkově a ve vedru v něm bylo na zdechnutí. Kromě toho s námi neustále na nádraží šíbovali, připojovali a odpojovali vagóny, nějakou dobu jsme stáli na opuštěné koleji, pak zase mezi vlaky. Nešlo ani jít ven. Do Kyjeva jsme přijeli ve 3.30 ráno.

Vlak do Čopu nám jel za 12 hodin. Dospávali jsme v chodbičce před nádražním hotelem, dokud nás nevyhodili. V čekárnách se spát nesmí. Tak nám nezbylo než bloumat jen tak Kyjevem a nakupovat. Zbytek času jsme přečkali v čekárně.

Vlak do Čopu, měli jsme plackarty, byl obyčejný, bohužel s příšerným WC. Přečkali jsme jízdu i 11 hodin na čopském nádraží. Na Slovensko jezdí přes hranice jen dva vlaky denně. Zatímco ukrajinští celníci nás po kontrole pasů pustili bez řečí do vlaku, bratia maďarští Slováci nám vzali pasy, někam je odnesli a hodinu se vybavovali, maďarsky, my jen čekali, co se bude dít. Pak nám přišli zkontrolovat zavazadla, co vezeme, jeden pán se ptal: "Fakt chcete vidět, co mám? Tak já začnu vytahovat všechny smradlavý ponožky!" Mlátili jsme se smíchy a celníci zůstali vážní. Když nás pustili, přejeli jsme hranice a na Slovensku už jsme si připadali jako doma.