Jak se domluvit v cizině česky.

Kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Tak se to říká. Je zajímavé, že jakmile vyrazím za naše hranice a to kterýmkoli směrem, přestávám valné většině lidí rozumět. Pozor ! Podceňoval bych se. Od jisté doby jsem i já dvakráte člověkem. Rozumím zcela obstojně občanům slovenského národa, pod podmínkou, že nehovoří místním nářečím. Ale i s nimi mluvím česky. Nerad komolím řeč cizích národů. Měl bych pocit, že je tím urážím. Toto platí i o lidech mluvících německy, polsky, chorvatsky nebo rusky. Těmto však rozumím minimálně. Přitom bych skoro měl. Ruštinu do mne vtloukali šest let a němčinu tři roky. Když se člověk nezdokonaluje a nepoužívá jazyk přes 35 let, valná část se z hlavy vykouří. Nyní, když se do cizích zemí dostanu, moc toho lituji. Nepoužívám ani žádné z vydávaných konverzací nebo rafinovaných elektronických překladatelů. Ano, člověk si sice najde nějakou větu holou, zeptá se, ale tomu co na něj vychrlí oslovený cizinec, nerozumí ani zbla. Takže je na tom stejně jako před dotazem.

V cizině tedy mluvím zásadně česky. Zdravím, kladu otázky a při tom se příjemně usmívám. To aby oslovený ihned pochopil, že mu nenadávám a že jsem mírumilovně naladěn. K údivu mých spolucestovatelů jsem například ve Španělsku sehnal krabicové víno i když nebylo na pultu.

Většina jednání se neobejde bez mých hereckých a malířských schopností. Pravdou je že se moc nedovím. Ale například ve Španělsku jsem si pomocí kreslení křídou po výčepním pultu popovídal o stavu českého a španělského fotbalu. Nejraději používám mezinárodní posunky jako kývání hlavou, ukazováním směru, kmitáním prstů pro vyjádření chůze, mnutím palce, ukazováčku a prostředníčku k dotazu na cenu, mávání upaženýma rukama, že už musím letět a „Jágrovým“ salutováním, že se loučím.. Rád používám pantomimu. Například předvedením činnosti před čůráním, proloženou náznakem pátrání jako Vinetou na válečné stezce, požaduji informaci o umístění WC a podobně. Pomyslným pitím z půllitru vyjadřuji žízeň či dotaz na restaurační zařízení. Bolek Polívka by měl ze mne radost.

Ke zjištění místa, kde se nacházím, použiji mapku či plánek. Ukáži na místo před špičkami mých nohou a potom zakroužím ukazováčkem někde po mapě s pokrčením ramen a zoufalým výrazem. Většinou bývám pochopen. Nechápe-li tázaný, dotaz i několikrát opakuji nebo vyhledám někoho méně natvrdlého. Tázaný často vychrlí spoustu informací, kterým bohužel nerozumím. Donutím ho, aby píchnul raději prst do mapy. Potom je již hračka pro mne, jako držitele odznaku „Turista ČSR, III. třídy“, zorientovat podle sluníčka, mechů a lišejníků mapku a vyrazit správným směrem. Jen jednou jsem platil lahev Fernetu za pozdní příchod. Chce to jen oboustrannou snahu a člověk se doví co potřebuje. Je to taková hra. Zdá se mi, že většina cizinců ji se mnou rádi hrají. Oba pak máme radost, že jsme si tak pěkně popovídali.

Tímto způsobem jsem plynně hovořil a dovídal se potřebné například v Norsku, Dánsku, Holandsku, ale řeč byla i se Španěli či Turky. V Portugalsku jsem si dlouze povídal s místním bezdomovcem. Přes to, že jsme si vůbec nerozuměli, při loučení mi mával a vhrkli mu i slzy do očí. Možná, že to bylo jen kvůli 3 Petrám, které jsem mu věnoval.

Fotogalerie