Loučím se s Ruskem

školní rok skončil my odjíždíme na krátko domů, pak do Srbska

Rok se sešel s rokem a my se za 3dny stěhujeme se všemi svými věcmi a zážitky s konečnou platností zpět domů do Čech.

Už skončí ty cesty sem a tam jen pro nové vízum na další tři měsíce. Už skončí ty registrace v Rusku, už skončí létání s letadly sem a tam!

Je mi z toho tak zvláštně, tak trochu smutno. Je zvláštní jak si člověk dokáže za rok zvyknout na nové lidi, nové prostředí a to tak, že ví, že se mu bude stýskat. Nikdy by mě nenapadlo, že se mě při odjezdu zmocní takové pocity, obzvlášť když si vzpomenu jaký stres jsem prožívala pár dnů před odjezdem v září loňského roku.

Už jen fakt, že jedu do Ruska, a do místa vzdáleného 2 500 km od domova, jako co? Jako doprovod, společnice, přítelkyně mého cyklospolečníka a cestovatele Martina, který sem jel pracovat. Učit krajany česky.
Byla jsem dlouhá léta žena v domácnosti a neměla by mě situace, kdy jsem vlastně do značné míry odkázaná na Martina, tak zaskočit. Nicméně v posledních deseti letech jsem byla ta, která živila téměř sama celou šestičlennou domácnost. A to už o postavení pouhé společnice a doplněk manžela nemohla být vůbec řeč.

Od února, co byl Martin vybrán v konkurzu na učitele českého jazyka ke krajanům do Ruska, jsem se na pobyt zde velice těšila. Těšila jsem se, že si odpočinu, ( vždyť starat se o dva lidi nic pro mě není), srovnám si rodinné záležitosti vzniklé rozvodem a dám se dohromady i po zdravotní stránce.

Přestože jsem se zařekla, že se nebudu prosazovat, budu se starat o naši domácnost a nebudu se nijak moc angažovat. Pravda byla jiná.

Již týden před našim příjezdem jsem byla známá v krajanském spolku díky nevhodnému vízu, které vyvolalo obavy ohledně mé registrace na cizinecké policii!!
Zároveň jsme ale od začátku poznala neobyčejnou vřelost našich krajanek! Sice tato situace ve mně , ale i v nich vyvolávala obavy, zda zas nebudu muset místo po třech měsících, odjet do 3 týdnů zpět. Řešením vzniklé situace byly ihned prolomeny ledy a já se tady od začátku cítila jako doma. Vše ještě samozřejmě umocnila čeština, s kterou jsme s děvčaty hovořily.

Určitě stoprocentně platí, že těžkosti a problémy, které lide společně řeší od začátku, je spojují.
Po anabázi registrace na měsíc, pak následné, nucené opuštění Ruské federace na 24 hodin na Krym, na Ukrajinu, návrat a nová registrace, již na další dva měsíce, jsem se konečně uklidnila začala jsem si více všímat nového prostředí, vstřebávat řeč, všímat si jak místní lidé žijí
.
Zde, v Rusku, jsem vlastně poprvé zažila ten pocit, že jdu po ulici, přečtu si a rozumím nápisům.

Lidé vedle mě, kolem mě a dokonce i se mnou si povídají a já jim rozumím a také nenuceně rusky odpovídám. Zde mám poprvé ten pocit, že kromě své mateřštiny rozumím jiné řeči, a to do té míry, že si mohu s kýmkoliv popovídat. Vím, že je to spíš ostuda, že to třeba neumím anglicky, ale je to pro mě naprosto nová a velice příjemná zkušenost.

O našich krajankách a krajanech jsem již mnohokrát psala. Přijali mě neobyčejně dobře a já jim nikdy nepřestanu být vděčná.

Chtěla bych ale také napsat pár řádků o samotných Rusech.
Za ten rok, s přestávkami nucených odjezdů kvůli novému vízu, jsem měla samozřejmě jako žena, která se stará o domácnost mnoho příležitostí s nimi hovořit a pozorovat způsob jejich života.

A kde asi nejčastěji? No samozřejmě, že na tržnici, v obchodech s potravinami, při cestě místními dopravními prostředky anebo při procházkách po promenádě u moře.
Rusové na mě na jednu stranu působí jakoby stále něco honili, zařizovali, pracovali, ale zároveň velice uvolněně. Každou chvíli posedávají v nesčetných parcích s mnoha památníky nebo často na břehu moře. Kde v malých i větších skupinkách, mladí, staří jen tak klábosí , popíjejí pivo a najednou nikam nespěchají. Všimla jsem si, že velice rádi slaví svátky a často dělají v přírodě a u moře pikniky.

Teď v červenci , kdy je celý den nesnesitelné vedro, se v podvečerních hodinách zaplní promenáda u moře a až do pozdní noci je tam živo. A všude je plno dětí! Děti milují!

A všude je plno aut! Je jedno, zda jsem zde v Novorossijsku nebo v Soči či Moskvě.

Plné silnice a celé Rusko v pohybu, to je můj nejsilnější dojem. Vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou obrovské, a proto je velice dobře propracovaná autobusová Doprava. Autobusy jezdí poměrně často, jedno jestli je pracovní den, či svátek, jestli je den nebo noc.
Navštívila jsem několik měst Krasnodar, Anapu, Gelendžik, Rostou na Donu, Soči a Moskvu ( tam jsem na letištích Sheremtyevo 1 a 2 téměř už jako doma, díky častým letům z Anapy, přes Moskvu do Prahy a zpět!) a všude jsem se setkala sice s neodbytnými taxikáři, ale s neobyčejně ochotnými lidmi, kteří mi vždy ochotně poradili cestu a pomáhali mi! Tím se vracím k tomu jaký si odvážím do Prahy dojem z Rusů.

Určitě to jsou stále velcí vlastenci ( člověk to vidí i u mladé generace a dětí). Zároveň jsou milí, vstřícní a ochotní člověku pomoci. Jsou pohostinní a veselí, nenucení. Když poznají, že jste cizinec a hovoříte rusky jsou, „ jako když máslo ukrajuje".

Snad ještě pár slov o jejich životní úrovni. Na mě celá společnost působí bohatě. Zvláště pokud jde o mladou a střední generaci. Ovšem pokud se podívám na staré a nemocné, je to jako se stavem chodníků a všeho co je státní!

Celý obraz kazí všude přítomné vozy policie a časté kontroly lidí na ulicích, na nádražích a během cest na silnicích. Samozřejmě i vízová povinnost napomáhá k určité izolovanosti od okolního světa, což je velká škoda.

Toto krátké vyznání je zároveň rozloučením s Ruskem.

O tom jak jsem „splynula" s místními lidmi svědčí i to, že když jsme odjela poprvé po 3 měsících do Čech a po dalších pěti týdnech se vrátila zpět, mi paní pokladní v Magnitu řekla. Gde vy byli? Kde jste byla? Mně bylo žálko za vami.

I mně je a bude smutno. Všichni jste zanechali v mém srdci stopu a určitě tady nejsem naposledy. Děkuji vám za milé přijetí.

Něco končí a něco jiného začíná...
V září odjíždíme k našim krajanům do Srbska

Fotogalerie