Nebezpeční psi v Rumunsku - mýty a fakta

Nebezpeční psi v Rumunsku – mýty a fakta

ÚVODEM

Tímto článkem bych rád blíže nastínil problém, který mohou pro cestovatele představovat rumunští psi, a předal tak i několik cenných (a otiskem pěti zubů na své pravé noze vykoupených) rad všem, kteří v Rumunsku touží prožít bezpečnou a poklidnou dovolenou. Toto téma, v okruhu turistů jezdících do východní Evropy ostatně velmi známé a probírané, už zde bylo nakousnuto bohužel velmi lapidárním, a tím i zkreslujícím příspěvkem „Pozor na psy“ (https://www.turistika.cz/rady/pozor-na-psy).

„RUMUNSKÝ TOULAVÝ PES“ (STRAY DOG)

Každý, kdo někdy tuto krásnou zemi navštívil, ví, že potulní psi k Rumunsku prostě patří. Potkáte je téměř všude: u silnic, na benzinových pumpách, u odpočívadel a hlavně ve větších městech, kde se s oblibou vleže vyhřívají na náměstích a ulicích...

Tito městští jedinci však pro člověka zpravidla neznamenají žádné nebezpečí. Pokud je vyloženě neprovokujete anebo, jak mě varoval kamarád ze Sibiu, v nich nevyvoláte pocit, že se jim právě chystáte obsadit oblíbené místo k odpočinku, nechají vás v poklidu projít kolem. Rozhodně se v případě těchto psů nedoporučují jakékoliv snahy o pohlazení či ochočení (platí zvláště pro matky, jež vyráží Do Rumunska i s ratolestmi).

Psí tuláci ve větších městech (v čele s Bukureští) nyní představují ožehavý problém především pro Rumuny samotné. Jak mi však vysvětlovali místní, na jeho řešení se již pracuje: postupně se odchytávají psí samci, kteří jsou označkováni a následně vykastrováni, což má zamezit dalšímu množení potulných psů. Přestože to na první poslech nevypadá jako zrovna nejlidštější řešení, pohled některého ze psích mrzáků – výjimkou nejsou ani třínohá či jinak zmrzačená zvířata – jenž na vás upne zrak v touze cosi si vyžebrat, vám dokáže změnit názor... (Informace hovoří o mnohem horších způsobech, jak odstranit tento problém http://www.denik.cz/ze_sveta/rumuni-maji-zakon-umoznujici-20111122.html)

PSI V RUMUNSKÝCH HORÁCH

... už jsou trochu jiná kapitola. Ačkoli se často na první pohled od svých městských kolegů příliš neliší, opravdu nejde o toulavé psy, ale o hlídače ovčích stád, která rumunští bačové vyhánějí na jaře a v létě do hor na pastvu. A protože jsou Karpaty ve východní Evropě ještě plné medvědů a jiných nebezpečných predátorů, jsou i psi pastýřů vychováváni jako ostří a důslední hlídači.

Což jsem měl tu čest poznat na vlastní kůži...

Během své první návštěvy Rumunska (srpen 2010) jsem se spolu s kamarádem vypravil do „českých“ vesnic v Banátu a svou pouť jsme zahájili ve vesnici Svatá Helena (rumunsky Sfănta Elena). Druhý den jsme chtěli podniknout túru do další, asi 15 kilometrů vzdálené, vesnice Gernik s česky mluvícími obyvateli. Série nešťastných rozhodnutí (vlastně hříček osudu) nás donutila opustit červenou značku a sejít k nedaleké Kulhavé skále, odkud jsme pokračovali po dost spoře značené modré turistické stezce vzhůru na hřeben, kde jsme se chtěli napojit na červenou.

Asi po 2 kilometrech jsem v předvoji dorazil k osamocené zemědělské usedlosti (salaš Garina). Značka se opět ztrácela a mě nenapadlo nic lepšího, než zeptat se na správnou cestu do Gerniku přímo do salaše. Dům neměl plot, poblíž jsem nikoho neviděl, v cestě k budově nic nebránilo. Až do chvíle, kdy se zpoza rohu vynořili tři psi s vyceněnými zuby a ne zrovna přátelským výrazem v očích. Nemaje hůlky ani jinou zbraň po ruce, začal jsem ustupovat, vrčící psi za mnou. Má další chyba už měla horší následky... Když jsem se otočil a začal utíkat, nejdrzejší z nich se zakousl do mého pravého lýtka, než se po mém výkřiku spolu s ostatními útočníky (obránci?) konečně stáhl.

Co naplat, že mi starostlivý bača názorně ukázal, jak stačí psa jenom postrašit rukou či kamenem, a on prchá, co z toho, že mi spolu s rodinou věnoval nejlepší možnou péči – obvázal ránu hadrem, dezinfikoval ji domácí pálenkou, a dokonce mě i kamaráda po adrenalinové projížďce na žebřiňáku taženém koněm nakonec svezl dolů do Svaté Heleny, do „civilizace“. Rána byla hluboká, stále krvácela a já musel chtě nechtě domů do Česka.

V případě, že se vám toto stane, doporučuji stejný postup. Rumunské nemocnice stále nemají nejlepší pověst (podle různých svědectví oprávněně) a hlavně se tam proti vzteklině očkuje tím starším a méně příjemným způsobem: injekcí rovnou do břicha.

Po návratu do Čech jsem si sice kromě jízlivých komentářů našich doktorů ve stylu: „Proč jste nejel rovnou do Afghanistánu?“ postupně vychutnával čištění rány, injekci proti tetanu, postupně celkem 7 nijak zvlášť nepříjemných injekcí proti vzteklině umístěných do ramene a hlavně velmi bolestivou krevní sraženinu, díky níž jsem asi měsíc chodil či spíše kulhal o francouzských holích.

NĚKOLIK RAD

Ale zanechme strašení. Podle jiného doktora z infekčního oddělení v Ostravě se již vzteklina mezi evropskými, tedy i rumunskými, psy dávno nevyskytuje. Navíc je riziko nákazy minimální a týká se jen těch případů, kdy se zvíře nachází ve vrcholné fázi této nemoci (tj. podobá se minimálně Jacku Nicholsonovi v hororu Vlk).

Tak či tak není pokousání psem nic příjemného a už vůbec ne v liduprázdných horách. Proto je dobré snažit se mu vždy předejít. I zde platí nejvíce známé rčení: Kdo je připraven, není překvapen.

Při návštěvě rumunských Karpat je nutné s možností takového setkání počítat. Pastevečtí psi se často potulují v několikakilometrové vzdálenosti od svého stáda, a tím i od bači, kterého respektují a poslouchají jako svého jediného pána.

První zásadou tedy je obloukem se vyhýbat místům, kde se momentálně pasou ovce. Poblíž patrně budou i psi... Pokud však vidíte poblíž baču, není třeba se zbytečně ochuzovat o neobyčejný zážitek, jakým společná setkání zpravidla bývají – přeci jen jste v prvé řadě na dovolené :). Vždy se však ujistěte, že vás opravdu vidí, a v případě potíží se nebojte zavolat (klidně i česky).

Druhá zásada je pohybovat se raději ve větším počtu, ideálně 3 lidí a více. Je tak větší šance, že si na vás psi (smečka může čítat 4 a více kusů...) netroufnou. Jeden zkušený Rumun mi radil, že není příliš dobré psy vydráždit více, než jsou, tím, že jim budete před hlavou šermovat klacky, outdoorovými holemi či kameny. Pokud to situace již nevyžaduje, raději je v klidu obejděte, kryjte si záda a příliš nespoléhejte na pravidla fair play, s nimiž zde moc neobstojíte.

Každopádně jsou turistické hůlky či klacek v rumunských horách nezbytnou výzbrojí. Psi, zvyklí od svých majitelů na ne zrovna vlídné zacházení, mají z tyče respekt, což vám může být často hodně nápomocné.

Dobré je také vyhnout se salaším, zvlášť pokud se poblíž ještě pase. Ty však bohužel často stojí v těsné blízkosti značených turistických cest. (Tímto ze své pozice varuju turisty, kteří plánují vydat se po jinak krásné trase ze Svaté Heleny do Gerniku, aby si, v případě, že zvolí cestu s odbočkou ke Kulhavé skále, dali poblíž salaše Garina pozor, zaujali bojovou formaci a zásobili se dostatečným množstvím munice). Určitou výhodou může být naplánovat si dovolenou na konec srpna či na září, kdy už jsou v řadě pohoří ovce dávno v údolích (z mé zkušenosti tomu tak je například v pohoří Godeanu).

Mé poslední doporučení je, nenechat se tímto článkem od návštěvy svého druhu poslední opravdové divočiny v Evropě odradit!

LA REVEDERE!