Novi Sad s gulášem

Srbské město Novi Sad je co do počtu obyvatel i rozlohou druhé největší město republiky Srbsko. Kdysi dokonce soutěžilo s Bělehradem o status města hlavního. Neuspělo, snad protože se tak trochu vymyká z toho, jak si představujeme běžné město v této zemi. Jakoby tu dodnes vládl duch Rakouska Uherska. Je totiž trochu multietnické. Podtrhuje to i podoba samotného města, kde se střídá baroko, neorenesance, secese, styl bauhausu spolu s modernou a samozřejmě socialistickým realismem. Všemu tomu kraluje pevnost Petrovaradin na druhém břehu Dunaje, která prý nebyla nikdy dobytá a naopak znamenala hráz proti pronikání Turků do Evropy. Zdejší obyvatelé tvrdí a oficiální prameny to potvrzují, že v něm našlo své domovy krom Srbů minimálně devět dalších národností. Mezi nimi nechybějí ani Slováci, Maďaři a kupodivu dokonce i Rusíni. Nejvíce je asi Maďarů, neboť Novi Sad je od maďarských hranic vzdálený sotva sto kilometrů. Multietničnost má pro město mnohé výhody. Mnoho lidí je tu tzv. bilingvních, tedy ovládají stejně dobře svůj rodný jazyk a zároveň i srbštinu. Proto pro ně není problémem k tomu přidat ještě nějaký další. Právě pro tento lidský potenciál i příjemné klima na břehu Dunaje dávají zahraniční firmy městu Novi Sad přednost před Bělehradem a budují svá zastoupení právě zde. Proto je vcelku přirozené, že tu najdeme i výstavní areál zhruba ve velikosti našeho budějovického areálu Země živitelky.

Zdejší výstaviště se jmenuje Novosadski sajam a může se pochlubit areálem s mnoha menšími i většími expozicemi a také kongresovým centrem. První říjnový týden se tu konal nejenom 46. Mezinárodní turistický veletrh spojený s workshopem, ale také veletrhy věnované lovu, rybaření, sportu a jízdě na koni. Turistickému veletrhu samozřejmě kralovala expozice Vojvodiny. Presentovali se tu i další oblasti, státy či vystavovatelé, a to nejenom ze Srbska, ale také ze Slovinska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a nechyběli ani zástupci Maďarska. Také turistický workshop, pořádaný v kongresovém paláci se alespoň podle počtu účastníků vydařil. Srbsko bohužel přišlo o moře a vnitrozemí moc turisty, přiznejme si, neláká. Přesto tu Srbové měli co nabídnout. Země je plná klášterů, chrámů a dalších sakrálních památek, horských terénů, či loveckých nebo rybářských enkláv. Najdeme tu také rozsáhlé přírodní rezervace, jezero Palič se stejnojmenným lázeňským městečkem, které se v bývalé rakousko-uherské monarchii srovnávalo s Karlovými Vary a které zdatně konkurovalo maďarskému Balatonu. Je tu poměrně ucházející turistická infrastruktura se zajímavými hotely, lázněmi či zajímavými místy k odpočinku. Také místní gastronomie si zaslouží pozornost. Střetávají se v ní vlivy blízkého Maďarska, balkánské i středomořské kuchyně. Obráží v ní místní vyspělé vinohradnictví a je jisté, že Srbové kralují nejen bývalé oblasti Jugoslávie, ale i mnohým evropským destinacím, v nabídce různých druhů ovocných pálenek, tzv. rakijí. Opravdu skvostná byla například ta s medem.

Při veletrhu také proběhlo slavnostní předávání ocenění pod heslem „Za novou kvalitu turistiky“. Akci, kterou připravila Mezinárodní organizace novinářů, píšících o turistice a gastronomii pod názvem „Turistička prizma“ předávali vedoucí představitelé této organizace v Srbsku, Chorvatsku a Slovinsku zástupcům oceněných hotelů a restauračních zařízení ze Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Slovinska a Makedonie. Nutno poznamenat, že ocenění si tohoto vyznamenání opravdu váží.Veletrh se ale také kromě turistiky pochlubil i přírodním bohatstvím, kvůli kterému do Srbska přijíždí čím dál, tím více turistů. Jsou tu totiž vynikající možnosti rybaření a lovu. Někteří z přítomných zástupců se dokonce chlubili úlovky kapitálních dunajských jeseterů, sumců štik či candátů. Co ovšem návštěvníka nejvíce nadchlo a co asi ještě nikdy a nikde neviděl, byla soutěž o nejlepší zvěřinový guláš. Přímo na hlavní ploše u kongresového paláce tu téměř padesátka soutěžících připravovala guláš v kotlících nad otevřeným ohněm. Nechyběly kulinářské skvosty z jeleního, daňčího nebo kančího masa a zájemce mohl ochutnat i kulinářskou senzaci v podobě bažantího či křepelčího guláše, zvláště když se přiznal, že je z České republiky a nemá nic proti našemu bývalému presidentovi V. Klausovi. Toho tu totiž považují za snad jediného člověka v Evropě, který ostře odmítl vojenskou akci NATO vůči Srbsku, které tuto zemi posunulo o dvacet let nazpět. Opačný přístup zde naopak získal první český porevoluční president V. Havel, jehož termín „humanitární bombardování“ tu asi ještě dlouho budou vyslovovat se skřípěním zubů.

Antonín Karoch