Postřehy z Turecka, jaro 2011

Jaro 2011. Navštívila jsem se svými syny Turecko. Cestovali jsme, jako vždy, vlaky. O cestě do Turecka a zpět mám jiný článek.

První jízda tureckým vlakem byla od hranic z Kapikule do Istanbulu. Jeli jsme přepychovým vlakem, dojeli se zpožděním 3 hodiny.

Z přístavu Eminönü nedaleko evropského nádraží Sirkeci jsme přejeli trajektem přes Bospor, vlastně jeho začátek, k asijskému nádraží Haydarpaša. Koupili jsme si jízdenky do Ankary a zpět. V prvním vlaku do Eskisehiru jsme způsobili zmatek. Nevěděli jsme, že si k jízdence musíme koupit taky místenku. Ta byla zadarmo, ale každý ji musí mít. Průvodčí nás z vlaku nevyhodil a vše jsme dokoupili v Eskisehiru. Cesta sem trvá 4 hodiny. Jeli jsme podél Marmarského moře a potom krásnými anatolskými horami.

Z Eskisehiru do Ankary jezdí rychlovlak, jízda trvá dvě hodiny. V Ankaře jsme byli jeden den, na hlavní seznámení to stačilo.

Vrátili jsme se stejnými vlaky do Istanbulu. Tam jsme se přesouvali výhradně po svých.

O plavbě Bosporem jsem napsala článek.

No a po istanbulském programu jsme se vraceli vlakem zase na hranice do Kapikule.

V Ankaře jsme bydleli v hotelu, kde stála 1 noc v třílůžkovém pokoji 180 lir (1 lira bylo 12 Kč). Tady jsme měli pokoj s předsíní a příslušenstvím. V Istanbulu v hostelu Erlender stála 1 noc pro tři 60 lir. Spali jsme tady 4 noci. WC, evropské nebo turecké, a sprchy byly na chodbě.

Ceny vstupů a jídla se neliší od našich cen. V průměru jsou stejné. Jak jsem psala o kouření nargile, hodina stála 10 lir. V lázních jsme platili 39 lir a mohli strávit tady libovolný čas. Připlácí se za pití, za masáže.

Stravovali jsme se v jídelnách, kterých je v Istanbulu dost. Poslední večer jsme šli na jídlo do přepychové restaurace, za velkou porci jehněčího masa s oblohou jsem platila 14 lir. V Turecku mají výborné jogurty! Ty jsem jedla naveliko. Stály od 1,5 do 2 lir.

Setkávali jsme se s milými a ochotnými lidmi, dobře jsme se domluvili anglicky.

Jediný problém jsme měli při odjezdu na nádraží Sirkeci. Box nám nechtěl vydat zavazadla. Překročili jsme určený čas, hodili do kasičky dle pokynu 4 liry a nic. Volali jsme službu, přišli pán a paní, brebentili mezi sebou Turecky, anglicky mluvili špatně. Tvrdili, že máme hodit do boxu 4 liry. Měli jsme poslední tři. Jedna hodná paní nám liru věnovala. A zase nic! Odjezd vlaku se blížil. Představovala jsem si, že pojedeme za dalších 24 hodin, že nestihnu nástup do práce...naštěstí mí kluci zachovali chladnou hlavu, běželi do bankomatu pro peníze. Desetilirovka zajela do boxu, ten se otevřel a vypadlo 6 lir. Popadli jsme zavazadla a letěli na vlak, do odjezdu zbývalo 5 minut! Tato událost způsobila, že jsem se v dalších letech bála ukládat zavazadla do nádražních boxů!