Rostov on Don

podle klasické literatury město Kozáků, teď je to město plné aut,ale také parků, památníků a promenád

Ti z vás, kteří čtete pravidelně naše příspěvky víte, že jsme neplánovaně při našem návratu ( po novém roce), přistáli v Rostově na Donu, Venku byl šílený mráz, chumelenice a my se snažili ráno v pět dostat na vlakové nádraží. Čekání na vlak, i když na velice pěkném nádraží a následná desetihodinová cesta vlakem mě utvrdili v přesvědčení, že do Rostova už nikdy. Jednou a dost!!!
Až budete číst následující řádky poznáte rozdílnost našich povah s Martinem a je s podivem, že spolu vydržíme už tak dlouho.

Martin nebyl spokojen s tím, že viděl toto město, které je mimochodem podobné všem ostatním v celé oblasti (to znamená samá auta, nádraží, památníky, parky a sem tam nějaký kostel), jen jako z „rychlíku" a naplánoval, že si zpáteční cestu před Velikonocemi okoření noční jízdou tím báječným lidovým vlakem do Rostova, celý den si město prohlédne a ráno ve 4 hodiny odletí do Prahy. No proti gustu žádný dišputát.
Sehnal si mapy, a jal se plánovat jak „prošmejdí" celé město. Mě to nechávalo klidnou, protože máme každý jinak vízum a já zůstávám až do poloviny června. Měla jsem už jiný program rozhodně příjemnější než se trmácet 10 hodin ve vlaku!
Když se blížil den odjezdu vlakem, Martin se nějak necítil ve své kůži.Bylo mu tak zle, že to vypadalo, že snad ani tu cestu nepřežije! Tak trochu jsem zpanikařila při představě, že má před sebou kolem 30 hodin, včetně té šílené cesty vlakem a že pojede sám. Nemohla jsem ho pustit samotného když jsem viděla jak je mu špatně, nemohl zůstat sám, bez pomoci!

No, ovšem když jsem si představila tu nekonečnou cestu vlakem, že snad ji budu muset absolvovat, a to tam i zpět, bylo mi úplně na nic. Nic na tom neměnil fakt, že při takové cestě vlakem jdete vlastně bydlet do vlaku. Zprvu než jsem začala po Rusku cestovat vlakem, jsem nechápala proč Rusové, když jdou na nádraží táhnou nejméně v každé ruce jednu velkou tašku! Teď už vím, že jdou bydlet (berou si plno jídla, oblečení na spaní, bačkory...)! A když si k tomu přičtu ty hodiny čekání než něco přijede....
Abych to zkrátila, prostě jsem ho nemohla poslat samotného, jela jsem. Ve vlaku mu bylo ještě hůř než předešlé dva dny a noci, takže jsem udělala dobře.

Ovšem po příjezdu zas začalo to, co my neznáme, ale v Rusku je naprosto obvyklé. Přestože mají jízdní řády, stejně nikdy dopředu nevíte kdy vlak nebo autobus pojede! Musíte se vždy přeptat v kase jakže to dnes, případně zítra, či pozítří jede? Takže se naplnily mé nejhrůznější představy. Vlak v 10 hodin dopoledne nejel (přestože jsme s ním 9.1. jeli), nejelo ani nic na noc, ale jel ve středu ve 14.40!
Naštěstí naproti vlakovému je i autobusové nádraží, tam jsme také zašli. Tam už informace byly příznivější, jel přímý autobus ve 22 hodin večer, a ve středu dopoledne. Musím říct, ačkoliv nemají jisté jízdní řády, tak tam výborně fungují autobusová spojení i v noci mezi městy. Vzdálenosti jsou zde značné, a proto jak noční vlaky tak i autobusy bývají vyprodané do posledního místa. Je to logické i proto, že na druhou stranu jak uhodí 19.hodina večerní přestávají ve městech jezdit autobusy, trolejbusy, maršrutky ( malé dodávky pro cca 12 lidí), a už se z nádraží nikam nedostanete, leda taxíkem.

Skutečně taková cesta z Novorossijska do Rostova , kde se ještě musíte dostat z centra na letiště, dokud tam něco jede, vrátit se zpět na nádraží, trefit se tak, aby vůbec něco jelo nazpátek a dojet domů zpět, je o nervy. Také se člověk dost "zapotí" než to zkombinuje a celé zorganizuje tak, aby nebyl na cestě, která je 500km, týden! To vůbec nepotřebujete nějaké adrenalinové sporty- stačí taková cesta. Opravdu jsem nevěděla, když jsme v pondělí v devět večer odjížděli z nádraží, který den se vůbec vrátím!
Teď už pozorný čtenář jistě chápe, proč mi taky nebylo zrovna nejlépe když, jsem si představila, že budu Martina do Rostova doprovázet.

Martinovi se najednou nečekaně udělalo lepe (no lepší než aby sotva chodil a byli jsme do odletu někde v nemocnici), za to mne ne! Po té noční jízdě mě rozbolelo celé tělo, ale hlavně nohy, a to byl malér! Celý den před námi. Tak jsme šli a šli a aniž jsem si to uvědomila seděla jsem na vyvýšeném místě u nějakého památníku, s batohem a pode mnou se protínaly křižovatky, kde proudily kolony aut! Nalevo ode mě všechna tři velká nádraží v celé své kráse, napravo nějaké těžební věže, lodní jeřáby, přede mnou v dálce se vypínaly věže nějakého kostela, tušila jsem tam centrum. Když jsem tam tak seděla, čekala na Martina, který někde „šmejdil", navíc s mýma bolavýma nohama, tak jsem si uvědomila, že je to na den přesně 3 měsíce, co jsme se tam v mrazu vlekli s batohy a já si slibovala, že už nikdy více! To je to, že člověk nikdy nemá říkat NIKDY!

Musím, ale říct, že Rostov mě nakonec příjemně překvapil, krásnými parky a promenádami u Donu. Bylo by škoda nevidět ho ještě jednou a za denního světla. V tom jsme musela dát Martinovi za pravdu.Nakonec jsem byla ráda, že mě tam ještě jednou, neplánovaně (i když, kdoví zda neplánovaně) vytáhl.
A co Martin? V pořádku doletěl do Prahy, jel do nemocnice, tam ho vyšetřili a řekli mu, že nic nenašli, jako obvykle. Silně mi to připomíná moji anabázi, kdy mi 20 let bylo špatně, měla jsem bolesti, ale vlastně mi nic nebylo.
Domů jsem přijela ve středu ráno v šest a šla hned spát. Zase jsem si báječně zacestovala, ale bohužel bez kola. Vám vážení čtenáři přeji abyste pokud máte nějaké bolesti neslyšeli od lékařů nebo rodinných příslušníků, jako my, že vám vlastně nic není, nedej Bože dvacet let jako já!

Autor: Černá Vlaďka

Fotogalerie