Loading...
Rady a tipy • Zdraví a bezpečnost • Práce a život • Ostatní
Těžké je pro našince se do tebe dostat a někdy ještě těžší se v tobě zaregistrovat a pobýt zde.
Od jara roku 2008 jsme byli s Martinem v napětí, zda odjedeme na naší další, velice dobrodružnou a zatím nejdelší společnou cestu do RUSKA!
Když pominu naši historii a naše společné hezké i nehezké dějiny, je to země plná dobrosrdečných lidí, lidí, kteří žijí stejně jako my a dokonce jsou zde i naši krajané, za kterými byl Martin jako učitel češtiny vyslán.
já jsem se rozhodla, že v rámci osvěty bechtěrevovy choroby se zkusím nakontaktovat na ruské nemocné. Zároveň jako majitelka firmy na aromaterapii jsem se snažila sehnat odbyt na své výrobky a navázat dlouhodobé obchodní vztahy ať už s krajany nebo i s místními Rusy.
V neposlední řadě byl pro mě velice důležitý roční pobyt u moře. Kde jsem nakonec také několikrát navštívila ruské lázně v Anapě a v Gelendžiku.
Měla jsem předsudky, stejně jako před cestou do Německa (letos v květnu, kde jsme pobývali 6 týdnů), protože oba tyto národy neblaze zasáhly do osudů naší země a do každé české rodiny.
Do Ruska jsem odjížděla s velice smíšenými pocity. Zajisté k tomu přispěly i události, které se seběhly před odjezdem. Jak víte, pokud ne, do Ruska je nutné mít vízum.
Již tento první akt pro vstup do jakékoliv země je velice nepříjemný a dává mi znamení nějakých problémů, něčeho nechtěného, uzavřenosti a v případě Ruska, že se zde asi zas tak moc nezměnilo! O tom jsem se měla následně, po příjezdu přesvědčit.
Ale vezmu to po pořádku a vrátím se na začátek.
Martin byl v únoru vybrán, aby jel na rok učit české krajany do Novorossijska. Já, jelikož spolu téměř již dva roky cestujeme na kolech po zemích českých, ale hlavně do ciziny, jsem se k němu přidala. Rozhodla jsem se, že se zde pokusím zkontaktovat ruské Bechtěreviky, jejich organizaci, pokud nějakou mají, a začneme spolupracovat. Jezdíme zde ve volných chvílích na kole, pořizujeme textovou i obrazovou dokumentaci. Také chci v rámci osvětové činnosti navštívit našeho konzula v Moskvě.
České krajanky byly rády, že jsem přijela a uvítali, že mám oděvní průmyslovku a mohla bych jim poradit a pomoci s českými kroji.
Přivítáním našimi krajany jsem byla mile překvapena. Tím víc mě mrzelo, že jsem jim již těsně před odjezdem dělala starosti se svým vízem.
Vízum mi zařizovala cestovní kancelář ARTEVIA s.r.o. Štětkova 18, Praha 4, schválně zde uvádím adresu, abych vás odradila od využití jejích služeb, pokud byste sháněli vízum do Ruska.
Tato společnost mi svým špatným vízem velice zkomplikovala život, a to jak před odjezdem, tak i zde v Rusku. Dostala jsem se do konfliktu s ruskými zákony a hrozí mi velká pokuta nebo dokonce vyhoštění.
Mrzí mě, že mi tyto problémy s vízem zkazily začátek naší cesty za českými krajany.
Den D nastal 19.9. 2008, kdy jsme brzy ráno vyrazili s plně naloženým mikrobusem směr Novorossijsk. Kromě učebnic a osobních věcí nesměla chybět naše treková kola. Jeli jsme přes Polsko, Ukrajinu, Krym, trajektem do Ruska. Cesta ubíhala poměrně dobře, měli jsme ujet téměř 3000 km do nedělního večera, kdy nás očekávala krajanka paní Irina Tretjaková, která vede spolek Mateřídouška, kde probíhá výuka češtiny a společenské akce.
Nejdelší a nejméně zábavná byla cesta přes Ukrajinu. V pátek večer jsme spali v hotelu, který se podobal lepší ubytovně, bylo to tam taky tak omšelé a hrozná zima. No byli jsme rádi, že si po celodenní jízdě v mikrobusu můžeme natáhnout záda na posteli. Hrozně jsme se zdrželi na hranicích s Polskem, kde nás Ukrajinci nechali čekat několik hodin, takže spát jsme šli ve 2 hodiny ráno.
Brzo ráno jsme museli vstát, zajít na snídani a vyjet, čekala nás celá Ukrajina.
Pokud byste očekávali snídani formou švédských stolů, tak byste byli nemile překvapeni. Byly tam dvě dívky, unylých pohledů, bez známky úsměvu či něčemu tomu podobnému, nabídly nám dva chody, vajíčka s pečivem a pak nějakou klobásu a k pití čaj. Mně milovníku kávy nic nabídnuto nebylo. (pak jsem zjistila, že si ho mohu koupit). No, byl to kontrast oproti snídaním v Německu, kde jsme ani ne před 4 měsíci skoro šest týdnů na kole cestovali.
Krajina na Ukrajině, kde jsme jeli, byla pořád stejná a fádní. Obdivovala jsem pana Svobodu a jeho kolegu, kteří řídili, jak bravurně a rychle jedou bez známky únavy.
Večer jsme přespali u paní učitelky, která učí krajany na Ukrajině. V malé vesničce, Čechograd. Byla velice příjemná a zapálená pro věc. Neobyčejně nadšená prací, kterou dělala. Vyprávěla nám, s jakými problémy se musela potýkat, aby vůbec děti a dospělí do školy chodili. Škola byla krásně vyzdobená pracemi dětí, bylo tam velice příjemné prostředí.
V neděli ráno nás čekala poslední etapa naší cesty. Vyjeli jsme opět brzo ráno a jeli dál na Krym a pak na trajekt a do Ruska. Z trajektu jsme měli ještě přes 200 km do Novorossijska.
Nemohu se nezmínit o zážitcích z hranic, na a z Ukrajiny. Pokud si chcete zavzpomínat, jaké to bylo před naším vstupem do EU, zvláště od ledna do Šengenu, jeďte sem. Nebo máte-li děti, které už vůbec nevědí, jak jsme cestovali, byli odbavováni na hranicích, fronty, vezměte je na exkurzi sem. Je to už neuvěřitelné. Všemocný celník, fronty lidí a aut.
Na obou hranicích celníky neobyčejně zajímal Martinova multifunkční tiskárna, naše kola a plzeňská piva v přenosce. Ukrajinci po Martinovi dokonce chtěli, aby ukázal doklad, že je učitel, že jede učit!
O pár piv jsme samozřejmě cestou přišli, ať už u celníků, tak policajtů, kteří během cesty pořád něco chtěli. Nakonec, před odjezdem z Ukrajiny, si našeho pana řidiče „vyhlédl“ jeden celník, někam ho odvedl, a nám málem odjel trajekt, na který jsme čekali 3 hodiny. Nevím ani co zas chtěl, ale myslím, že zase nějaké pivo nebo peníze. Po důkladné prohlídce našeho mikrobusu jsme se nakonec nalodili a přejeli do Ruska.
Vjezd do Ruska, až na malou epizodu, byl bezproblémový. Při osobním odbavování vše hladce odsýpalo, pochvalovala jsem si, jak to mají pěkně organizované. To jsem neměla dělat, všechna auta byla odbavená, a naše pořád bylo vzadu. Viděli jsme, jak se tam jeden celník hrozně přehrabuje. Pan řidič přiběhl a říká: „kde máš ty olejíčky?“ On je tam někde cítí a všude hrabe! Používám aromaterapeutické oleje, jako kosmetiku, ale i jako léčivo. Měla jsem je všude. Nevěděla jsem kde je ten, co cítí. To by mě nikdy nenapadlo, že tohle nás zdrží. Nakonec něco objevil, odbavili nás a vjeli jsme do Ruska.
Můj první dojem z Ruska, po celodenní cestě Ukrajinou, byl, že jsme zase v Evropě! Lepší silnice, větší pořádek, všechno mělo určitý řád. Zkrátka po omšelé Ukrajině příjemná změna. I Novorossijsk, jinak šedivé panelákové město plné aut, na nás po pobytu na Ukrajině zapůsobil poměrně optimisticky. Na ruské poměry se prý jedná o pěkné a upravené město, nás uchvátilo především krásně zrekonstruované nábřeží. Návštěvníka Novorossijska jinak čeká spousta památníků druhé světové války, soch (včetně takových velikánů, jako jsou Brežněv a Lenin), smogu a sídlišť. Honosí se titulem město – hrdina, na každém kroku narazíte na známky toho, že zde probíhaly v závěru války krvavé boje, při kterých zahynulo mnoho vojáků i civilistů. V současnosti se jedná o největší ruský přístav na pobřeží Černého moře, svoji slávu však již má dávno za sebou.
K Irině jsme přijeli pozdě v noci. Po vřelém uvítání a nezbytné večeři, velice chutné, jsme odjeli s nejnutnějšími věcmi do našeho nového bytu. Hned na začátku jsme se dozvěděli nemilou zprávu, že teče voda jen 2x denně, v době od 6 až 8 hodin ráno a od 18 až 20 hodin večer! Byli jsme unaveni a všechno nám bylo jedno, hlavně jsme už chtěli spát.
Byt je na kopci 10 minut do centra. Jsme v 5. patře bez výtahu, což zvláště při vynášení kola je náročné. Byt je to malý, útulný svým zařízením a výzdobou připomíná naše byty z 50. let, na vsích z dob mého mládí, což jsou 70. léta. Sociální zařízení je v horším stavu, nicméně slouží jak má. Hned jak jsme přišli, začala obvyklá anabáze, a to postel pro Martina. Se svojí výškou dvou metrů všude řeší, zda se vejde na postel, aby alespoň přes noc zamhouřil oka. Měl nějaký gauč, já takovou rozkládací pohovku, no nic moc ani jedno. Ráno jsme vstali kolem 10. hodiny a zjistili jsme, že skutečně neteče voda. Pan Svoboda nám dopoledne přivezl mikrobusem zbytek věcí včetně kol, zapnul nám vodu, a vyrazili jsme na výlet k záhadným Dolmenům, vzdáleným asi 35 km od Novorossijska. Bohužel celý den pršelo, takže první výlet se nám nepovedl.
Druhý den pobytu jsem řešila svoji registraci. Díky níž jsem se seznámila s velice milou ženou Vikou, která umí výborně česky, studovala půl roku v Čechách na Karlově univerzitě. Od začátku jsme si padli do oka, provedla mě městem, nakoupili jsme spolu potraviny na místním centrálním rynku, neboli veliké tržnici Zašli jsme si na kávu a červené víno a zjistili jsme, jak jsou si ženské u nás a v Rusku podobné! Myslím, že po týdnu jsme se tady již zabydleli. Počasí je teplé, kolem 20 stupňů. Dva dny byl silný vítr, ale je stále pěkně. Zimy zde bývají studené díky silným větrům od moře.
Měli jsme problém s karmou a s teplou vodou. Ani po 6 dnech jsme neměli teplou vodu, stačí, že voda teče pár hodin denně a ještě tohle. Po několika odborných opravách jsme se po týdnu konečně umyli v teplé vodě. Nicméně mám často pocit, že jsou to skotské střiky, jednou teplá, pak horká, pak chvíli studená.
Na kole jsme se projeli několikrát. Podcenila jsem teplotu a při první vyjížďce jsem hned nastydla a dostala silný zánět. V posledních třech dnech mám silné bolesti nohou a nemohu nejenom jezdit na kole, ale téměř ani chodit. Musela jsem si vzít velmi silné léky na bolest a doufám, že se pomocí aromaterapie a těchto léků brzo ze zánětu vyléčím a budu moci opět chodit a hlavně jezdit na kole. Je zde dost silný automobilový provoz, takže s vyjížďkami na kole je to horší. Jediné bezpečné místo je na pobřeží.
Stojím na balkóně, pode mnou jsou v přístavu lodě, lodní jeřáby, všude plno světel a já vzpomínám na mé blízké doma v Čechách. Říkám si, kam mě to život zavál, stýská se mi po dětech, ale musela jsem odjet. Fotografie pošlu později, protože máme problémy s internetem. Čekací doba na zavedení modemu od tří do třiceti dnů hovoří za vše.