Z neklidné historie Šumavy

Přijedete-li dnes na Šumavu, většinou Vás uvítá svou vlídnou, prosluněnou tváří. Své služby nabízí množství pensionů, hotelů, restaurací, apartmánů a k pohodlí i poučení návštěvníků slouží upravené naučné stezky a informační střediska NP Šumava.

Když však přijdou podzimní deště, v korunách lesních velikánů zahučí větrné poryvy nebo kraj pokryje sněhová peřina, pak Šumava nabídne svou nevlídnou, zachmuřenou tvář. Příroda jako kdyby chtěla připomenout, že ne vždy byl tento kraj vlídným hostitelem a že i zde se odehrávaly leckdy dramatické příběhy.

Ještě před nějakou tou stovkou let nebyl život na Šumavě ničím jiným, než těžkou dřinou a v zimě holým bojem o přežití. Skláři ve svých hutích, kupci na tudy procházejících obchodních stezkách i dřevorubci v hlubokých lesích každým dnem zakoušeli, jak těžký život zde byl. Jako by toho nebylo dost, do šumavských končin často mířili různí lapkové, kvůli kterým bylo na Šumavě zbudováno několik Strážných hrádků a hradů chránících obchodní stezky na území dnešní Šumavy.

Bohatství lesů a v nich žijící zvěře sem pochopitelně lákalo i pytláky. Hlavně z bavorské strany jich sem přicházelo dost a dost. Pochopitelně pod pláštíkem tmy. Tehdy byla ještě autorita lesníků a hajných natolik velká, že se těšili respektu i u pytláků. Nedá se však říci, že by jejich věčný boj s touto čeládkou byl nějakou „selankou“. Svědčí o tom zdokumentované střety lesních a pytláků třeba ve Stožci, kde se střílelo jak u Verdunu a několik účastníků šarvátky za to zaplatilo svými životy. Vzájemná nevraživost, často i nenávist mezi nimi je zachycena i v Klostermannově díle „Ze světa lesních samot“. Nesmlouvavý boj se tu odehrává na reálném pozadí bývalé osady Březník (Pürstlink), dnes samoty při bavorsko - české hranici pod horou Luzný.

Avšak ani v dobách pozdějších tu nebylo vždy klidno. Zvláště období 2. světové války po sobě zanechal řadu nepříjemných vzpomínek. Zajímavé souvislosti nabízí existence zajateckého tábora v dnes již zaniklé turistické chatě „U Pramene Vltavy“. Ve spojitosti s ním je totiž i dnes zmiňováno řada faktů, možná legend souvisejících s diskutovanou možností existence podzemních továren v prostoru nedalekého Františkova. Dopátrat se pravdy nebude zřejmě jednoduché, ale fakt, že ve zmiňovaném táboře byli soustředěni ruští zajatci s technickým vzděláním, stejně tak jako existence dalšího tábora na Knížecích Pláních by mohla o ledasčem svědčit.

Ani po 2. světové válce na Šumavě klidno nebylo. Ani v době leckdy živelných odsunů Němců, ani později. Třeba Pešlova chata by mohla vyprávět smutné příběhy bývalých obyvatel, kteří tu byli po válce podrobováni výslechům před odsunem do Německa. Její zdi zažily období, kdy sloužila jako pohraniční rota a později jako rušička vysílání Rádia Svobodná Evropa. K přestřelkám mezi pohraničníky a převaděči docházelo na celé Šumavě. Známé a v literatuře popsané místo je třeba na Františkově, které bylo mezi převaděči oblíbeno jako místo přechodu toku Teplé Vltavy. Že se toho brzy museli dopátrat i tehdejší strážci hranic, je nasnadě.. A tak si nedaleký skalní útvar zvaný „Pivní hrnec“ (podle bývalé sklárny která u něj kdysi stávala), vybrali pohraničníci jako místo svých skrytých hlídek. Hned několikrát se tu rozštěkaly kulomety při jejich střetu s převaděčskými skupinami. Namále tu měl i neoficiální „Král Šumavy“ – Franz Nowotny, kterému se však i díky znalosti kraje podařilo uniknout. Ostatní už bohužel takové štěstí neměli. Takovýchto střetů však bylo mnohem více. Šumava by mohla vypravovat!

Dnes už tohle všechno patří minulosti. O největší vzrušení se tu dnes starají spíše „pátračky“ po zabloudivších turistech, než zásahy proti narušitelům nedaleké hranice. Přesto však, až si budete užívat pohodlí některého ze šumavských pensionů, vzpomeňte časů, kdy tato oblast nebyla jen místem pohodové rekreace, ale i dějištěm řady dramatických příběhů.