Zakarpatská Ukrajina - autobusy

Chtěla bych se podělit o mé zkušenosti při cestování Zakarpatskou Ukrajinou. Vlakem se všude dojet nedá, tak přišly na řadu autobusy.

První letošní cesta vedla z Volovce do Mižhirje. Na malém autobusovém nádraží, nedaleko od vlakového, jsme si přečetli jízdní řády a druhý den ráno šli na první autobus v 7.15. Pokladní nám ale řekla, že pojede až v 8. Nepřijel. Mezitím přibývali lidi, samí Ukrajinci, zdálo se, že jsou zvyklí prostě čekat, až něco přijede. Autobus, vlastně malá marštutka, přijel za půl hodiny a odjel dle jízdního řádu v 8.40.

Jízdenky se kupovaly, až přijel autobus, u pokladny, platila jsem za hodinu jízdy 20 hřiven za osobu. Jeli jsme hornatou krajinou po celkem slušných silnicích.

V Mižhirje jsme vystoupili, ani jsme se nestačili rozkoukat a jeden řidič se ptal, nejedeme-li do Koločavy. Za chvíli byl odjezd. Jak v prvním, tak i v druhém autobusu lidi vystupovali, kde si řekli a kde řidič viděl čekat zákazníky, zastavil. Bylo mi divné, že po nás nechtěl peníze.

V Koločavě jsme vylezli, rozkoukávali se a pak za námi řidič přišel a platili jsme. Po 10 hřivnách, zase za hodinovou jízdu, ale pomalejší.

Po týdnu v Koločavě jsme měli namířeno do Chustu a nikdo z místních, i když nám pomáhali a radili se vším, nebyl schopný říct, jak jezdí autobusy. Z autobusové zastávky udělali bufet, jízdní řád žádný nikde nevisel, tak jsme se vypravili na první autobus, který nám radili, v 8 ráno, nejel. Autobusy jezdily do Mižhirje docela často, do Chustu jel až v půl 11.

Platili jsme po 20 hřivnách, jízda hodinu a půl byla hororová. Silnice rozbité, muselo se jet vpravo, vlevo, kde zrovna nebyly díry. Kus cesty nebyla silnice vyasfaltovaná a drncání po kamínkách nebylo vůbec příjemné.

Nevím, jak jezdí dálkové autobusy, to jsme raději nezkoušeli a dál se dopravovali už jen po železnici.