Jan Havelka – Cesta na Praděd (Cestopis z konce 19. století)
V končícím roce 2018 oslavuje Klub českých turistů oslavuje 130 let od svého založení. Od svého založení i tato organizace svým dílem přispěla k dnešnímu stavu, kdy turistika a cestování patří k nejoblíbenějším způsobům trávení volného času.
Turistika jako taková je víceméně vynálezem posledních dvou staletí. Ačkoliv putování a přesouvání lidí je činností starou téměř jak starou, jako je existence primátů druhu Homo na planetě Zemi. Ovšem přesouvání tlup opolidí těžko můžeme považovat za turistiku. Přeci jen se první skupiny lidstva přesouvaly spíše za obživou. Jestli při tom první lidé pociťovali nějaké libé zážitky, šlo spíše o okrajový jev.
Nicméně putování do cizích končin je i nám Středoevropanů vlastní od našich prvopočátků, tedy od praotce Čecha, který se svou družinou dorazil někde od Donu či Dněstru. Pračeši měli to štěstí, že dorazili do země relativně málo zalidněné, takže dál už vyjížděli do cizích krajů spíše sporadicky. Výprava Lva z Rožmitálu až na kraj světa byla spíše cestou diplomatickou. Stejně tak spanilé cesty Husitů byla spíš loupeživými výpravami, takže za druh turistiky můžeme označit až kavalírské výpravy šlechty do cizích krajů. To však byla kratochvíle dostupná omezené skupině privilegovaných.
Rozšíření cestovatelských příležitostí umožnila až nastupující průmyslová revoluce. Na ní navazoval rozvoj železnic a rychlejší a dostupnější možnost dopravy. Nicméně i tak si takové radovánky mohli dovolit příslušníci majetnějších vrstev, dejme tomu měšťané, vyšší úředníci, inteligence apod. I tak šlo pořád o činnost průkopnickou a leckdy nebezpečnou.
Dnes to má tuzemský turista přeci jen jednodušší, na spoustu míst dojede vlakem či autobusem, kdo se nechce spoléhat na veřejné služby, vypraví se vlastním automobilem a leckdy i několik set metrů nebo pár kilometrů je na obtíž urazit, takže na vrchol se nechá vyvézt třebas lanovkou.
Že počátky turistiky zas tak idylické nebyly si může zájemce něco pročíst v dobové literatuře. Taková dílka jsou ovšem nyní hůře dostupná, proto i šumperská pobočka Klubu českých turistů ve spolupráci s nakladatelstvím Pavel Ševčík – Veduta ze Štítů společně vydala byť útlou, ale půvabnou knížku „Cesta na Praděd“ s podtitulem Cestopis z konce 19. století. Autorem byl středoškolský profesor Jan Havelka (1839 Loštice – 1886 Olomouc).
V knížce (knížečce) ličí dva pokusy zdolat nejvyšší moravskou horu. Původní vydání dílka vyšlo ve Valašském Meziříčí v roce 1883. V té době se již k Jeseníkům dalo dojet vlakem, ale cestovatelé to zdaleka neměli tak jednoduché, kdy např. na Ovčárnu se dá dojet kyvadlovým autobusem a poslední 3 km na vrchol dojít po pohodlné asfaltce,která v hlavní sezóně spíš připomíná bulvár než horskou silnici. Nakonec i v zimě není trasa příliš opuštěnější.
Cestovatelé tehdy mohli od Olomouce dojet nejdál do Petrovic (Petrova) nad Desnou, kde tehdy železnice končila (do železáren v Sobotíně).
Dál už museli pěkně po svých. Do podhůří sice vedly vcelku solidní vozové cesty, ale přeci jen to bylo daleko. Se skupinou studentů se učitel Havelka vydali údolím Merty k Vernířovicím (Wermsdorfu). I z důvodu, že vlak nebyl nijak rychlí, museli počítat s noclehem někde v horách. Ve Vernířovicích si najali průvodce, což byl nějaký místní chalupník, spíše lesní dělník. Ač se to v knížce přímo neuvádí, zcela jistě mluvil německy, ale v té době to ještě nebyl zas tak velký problém (ačkoliv řevnivost mezi Němci a Čechy už existovala, ale spíš taková zdravá).
Dnes se z Vernířovic dá pokračovat k Pradědu poměrně pěknou asfaltkou až na rozcestí Branka, dále pak po celkem stále solidních lesních cestách. V druhé polovině 19. století to byly přeci jen horší komunikace, ačkoliv i do hor se jezdilo na povozech, v okolních lesích se pálilo dřevěné uhlí do sobotínských železáren.
Poutníci měli plánovanou zastávku na Františkově myslivně. U myslivna tenkrát existovala ještě menší hájovna, kde od jara do podzimu sloužil hajný, správce Kleinovských lesů. Ten poskytoval i ubytování a občerstvení pro kolemjdoucí. Právě zde se chtěla výprava ubytovat. Výletníci museli počítat s přespáním na palandách a slamnících, takže žádný velký komfort. V noci se přihnala bouřka a protože do hájovny dorazili další zaměstnanci Kleinových lesů, museli se hosté přesunout na seno (postele byli primárně určené pro lesníky, samotná Františkova myslivna byla pro panstvo). Nečas vytrval i další den, takže první výprava skončila nezdarem a výletníci Praděd nezdolali.
Až napřesrok se mohli do stejných končin vypravit nanovo. V podstatě postupovali podobně, tentokrát již úspěšně. Od Františkovy myslivny úžlabím mezi Velkým Májem a Jelením hřbetem, zřejmě i kolem skalky, kde dnes můžeme objevit reliéf barona Kleina. Po hřebenovce na Vysokou holi pak pokračovali ke kýženému cíli. V cestopisu se dozvíme, že mohli projít kolem skalky Petrovské, neboli Petrovým kamenům, kam jak víme dnes turisté nemohou kvůli vzácné květeně.
Skromného občerstvení si mohli dopřát v ovčí salaši, kde se dnes honosí obří hotel Ovčárna. Pak zřejmě nejkratší cestou na vrchol Altvateru – Pradědu. Dlouhá léta se chodilo serpentinami za dnešní Barborkou, zkušené oko pěšinu stále může rozeznat na východním svahu hory. Havelka uvádí tehdejší známou výšku Pradědu jako 1487 m, ve škole jsme se učili, že Praděd je vysoký jak objevení Ameriky, tedy 1492 m, nicméně kartograficky je o něco míň, 1491,3 m.
Výletníci pokračovali divočinou Bílé Opavy do Karlových lázní (tedy Karlovy Studánky), v Malé Morávce se poklonili u hrobu dr. Kolenatého (znalce a propagátora Jeseníků). Dále pak pokračovali výletníci polesím Janovickým (kolem Römerstadtu – Rýmařova) na Berggeist (Skřítek) a do Sobotína na vlak. Tolik ve zkratce k obsahu.
Na dnešní dobu sice poněkud archaický jazyk, ale z každého řádku cítíme nadšení autorova i zájem o popisovaná místa. Pan profesor líčí i své cestovní vybavení, kdy kromě nezbytných potřeb, jako něco málo šatstva, přikrývky či potravin má sebou i kompas, dobovou mapu, či zápisník a psací potřeby, ale i nějaký zdravotnický materiál. Dnes, kdy většinou ke všemu stačí mobil (i ten fotoaparát je někomu už na obtíž) je skoro nepředstavitelné, aby něco z toho sebou výletníci tahali.
Havelka se ale jen neomezuje na popis okolní přírody, ale hloubá i ve zkratce nad historií okolního kraje. Nejvíce se tak zabývá ve spojitosti s Petrovými kameny velkolosinskými a šumperskými procesy čarodějnými.
Z dnešního pohledu se nám občas zdají některé věty až úsměvné, ovšem turistika byla pořád v plenkách.
Knížka je velmi milým zpestření turistického jubilea. Novými ilustracemi (poněkud upravená malířovou fantazií) ji vybavil Václav Roháč. Dá se přečíst za pár hodin (třebas ve vlaku), cena vcelku mírná, cca 150 Kč.
Přidat do oblibených uživatelů
