Jan Žižka – Život a doba husitského válečníka

Leckdo může pochybovat, zdali životopis patří do vybavení turisty a cestovatele. Nicméně kniha, která získala (právem) pozornost odborné veřejnosti, kritiky ale i laických čtenářů asi něčím výjimečná bude.

V letošním roce slavíme počátek husitské revoluce 1420. Ačkoliv svým způsobem ta revoluce začala daleko dříve, již kázáním betlémského kazatele a jeho tragickým skonem na Kostnickém popravišti. Svým způsobem už probíhala „studená“ fáze revoluce, snad i z toho důvodu, že byl na živu stále král Václav IV. a poněkud alibisticky svaloval vinu za Husovu smrt na proradného bratra Zikmunda, případně zlé kleriky na koncilu.

Po králově smrti však jakoby všechny zábrany padly a husitská vzpoura přešla do „horké“ fáze.

A tady se právě uplatňuje Jan Žižka jako přední představitel husitského hnutí. Právě postavě velkého hejtmana se ve svém monumentálním díle věnuje přední historiky Petr Čornej.

Objemná kniha je skutečně solidní foliant, rozhodně to není čtení na dovolenou nebo do vlaku.

O Žižkovi toho vlastně moc nevíme, tedy přesněji o skoro celém životě. Detailně známe vlastně posledních 4–5 let vojevůdcova života.

Jak už to bývá, daleko víc pramenů o Žižkovi pochází spíš z okruhu autorů, kteří se k husitství stavěli dejme tomu kriticky až odmítavě (nechci používat přímo nenávistně, těch je samozřejmě nejvíc). Těch oslavných je vlastně taky dost, asi nejmíň je zachovaných pramenů objektivních, ale tak to asi u výrazných postav bývá vždy.

Samozřejmě autor připouští, že v mládí nebo i ve středním věku se Žižka živil asi ne vždy zcela poctivě, jako příslušníku nižší šlechty asi příliš netíhl k selské práci, nakonec jak autor naznačuje, byla v tom příčiny i ne zcela uspokojivé majetkové poměru v rámci širšího příbuzenstva.

Autor šířeji rozebírá i možnost Žižkova působení ve službách vojsk polského krále ve válce s Německými rytíři. Zde nakonec asi nejde o nic mimořádného, v chystané válce viděli možnost zbohatnutí nebo proslavení se ale i jiní šlechtici (nejen čeští).Takže na obou stranách ze zúčastnil kde kdo nejen z Českého království.

Vlastně je zajímavé, že na období do roku 1419 stačí Čornejovi necelá stovka stránek, dalších víc než 500 se věnuje už Žižkovi, jakožto bojovnému husitovi.

Přizná se, že prokousat se tou první stovkou mi dalo trošku namáhání, ale s narůstajícími obraty stránek zájem vzrůstal. O této fázi Žižkovi života je díky literárnímu, uměleckému nebo filmovému zpracování sice poměrně velká obecná známost, nicméně přiznejme si, že pro drtivou většinu jde o znalost značně idealizovanou. Navíc Žižka i husité měli tu smůlu, že si hnutí jako své dávné předchůdce zvolili představitel nedávného režimu a z husitů udělali jakýsi proletariát. Nic není větší nesmysl. Nezapomeňme, že k husitství se nehlásili jen prostí venkované, nebo obyvatelé měst. K příjímání pod obojím způsobem se hlásili i představitelé šlechty a to i té vysoké (přiznejme si že i ze zištných důvodů). I ta představa o společném majetku, jak je nám líčeno, že příchozí do Tábora všechen svůj majetek naházeli do kádí a žili ze společného je holý nesmysl. Toto „hospodaření“ vskutku existovalo, ale trvalo sotva půl roku a důvod byl prostý, vybudovat základní infrastrukturu znovu osídleného místa (před Táborem tu existovalo město Hradiště, z kterého se dochovalo několik hradebních zdí a hrad Kotnov). Nakonec Táborité brzy vyrazili (i pod Žižkovým velením) obracet na pravou míru (a bojovat proti zkaženým katolíkům) do bližšího i vzdálenějšího okolí. Vlastně tak docházelo k prvnímu velkému přesunu majetkovým poměrů v našem prostoru (v tom tedy máme tradici).

Čornej se zamýšlí, co vedlo Žižku, postavit se do čela husitské revoluce. Samozřejmě to byla v prvé řadě hluboká víra v Boha. Středověký člověk byl samozřejmě daleko více přesvědčen o existenci Stvořitele a tak jako tak, musel počítat, že se s ním po smrti setká. Zdali dosáhne blaženosti, nebo propadne zkáze nevěděl. I Žižka musel pochybovat, byl-li jeho předchozí život bohabojný nebo spíše hříšný. I to ho zřejmě přimělo k „obrácení“ a proměnu v Božího bojovníka.

O jeho výjimečnosti ho nakonec utvrzovali i jeho spolubojovníci, zejména ti, kteří byli svědkové jeho prvních vítězných střetů (legendární Sudoměř), až téměř zázračnému vítězství na Vítkově při obraně Prahy při první protihusitské křížové výpravě. Tomu všemu ale zřejmě dopomohly i dřívější vojenské zkušenosti Trocnovského hrdiny.

Pokud to jde, autor mapuje život slavného vojevůdce téměř den po dni (nebo aspoň po týdnech), jsou občas hluchá místa v závěrečných čtyřech létech husitského hejtmana.

Na fakt, že jde vlastně o vědecké dílo se ale případný čtenář nemusí bát. Autorův jazyk je velice srozumitelný, což nakonec Čornej prokázal i v jiných dílech z husitského a středověkého období. Dodejme, že autor dokázal poutavě hovořit i v popularizačních televizních pořadech.

Možné je, že po přečtení takové knihy (pokud se tedy odhodlá), čtenář nefanoušek dosáhne poznání, že dějepis tak špatný obor není. Kdo by naopak se chtěl ještě více zahloubat do studia husitské doby, tomu Čornej vychází vstříc bohatým poznámkovým a pramenným aparátem v rozsahu téměř 200 stran tlusté knihy.

A proč tedy o knížce píšu? Ač tedy od 15. století a doby husitské uběhlo skoro 600 let (ještě musíme počkat do roku 2034), při toulkách zejména v Čechách narazíme na vzpomínky a působení husitů dost a dost. Husité se objevili téměř u každého důležitějšího města, u kdejakého hradu, vypleněného kláštera nebo vypáleného kostela. A tuzemský cestovatel tak může i díky Žižkovu životopisu lépe pochopit turbulentní dobu první poloviny 15. století. Alespoň některá místa s Žižkou spojených tak najde čtenář i tohoto příspěvku v připojené galerii.