Julius Komárek, Neznámá Makedonie, Praha 1941

Více než 70 let starý cestopis popisující krásy přírody v Makedonii očima českého přírodovědce jednoznačně stojí za přečtení. Nejen pro to, že nás seznámí s krásnou balkánskou zemí a dozvíme se spoustu zajímavostí z realií Balkánu v období před II. světovou válkou, ale také se zasmějeme.

Autor neobyčejně vtipně, čtivě, a hlavně kultivovaně popisuje cesty, které podnikl v předválečném období. Nezapomenutelná je příhoda, kdy autor s elegantní kultivovaností líčí trapnou příhodu se střevními potížemi na nádvoří jednoho kláštera a následně nečekané vyřešení problémů s exkrementy pomocí místních psů...). Julius Komárek a jeho přátelé podnikli do Makedonie několik cest za poznáním místní přírody, ale také za jistou dávkou dobrodružství. Zemi procestovali vlakem, koňmo, pěšky ale třeba i ve vypůjčeném autě české epidemiologické stanice v Ochridu. Komárek dovede zajímavě charakterizovat unikátní přírodu Makedonie a její přírodní krásy,nezabředá do sáhodlouhých popisů a nenudí ani toho, kdo se v přírodovědě moc nevyzná. Třeba rybářské příhody z Ochridského jezera, lov pstruhů v horských bystřinách zaujmou i ty, kteří neměli v životě v ruce rybářský prut.

Komárkův cestopis přečtete snadno, rychle a dokonce vám nebudou vadit ani jazykové archaismy, které se v textu nutně musí vyskytovat. Autor si dobře všímá místního obyvatelstva a jejich vzájemných vztahů. Velmi zajímavě například charakterizuje soužití slovansky mluvících Makedonců s místními Albánci, Řeky, Turky, Bulhary a kočovnými Rumuny. Všímá si místních lidí i jejich pro nás často orientálních zvyků a způsobu života, neobvyklých krojů, ale třeba i místníí kuchyně, kterou kupodivu považuje za ne moc dobrou. Zajímavé a vtipné je vyprávnění o únosech dívek za účelem sňatku v pohraničních oblastech s Albánií. K tomu vtipě dodává, jen tak mimochodem, že všechny Staré Panny a ošklivé Češky by se zde docela dobře uplatnily a že nechápe, proč je zde tolik povyku a prolito tolik krve jen pro to, abych si domů přivedli šerednou babiznu...

Za zmínku stojí také příhody, které zažil se svými přáteli a pohraničníky v hraničních horách. Všímá si vřelého přátelství se srbskými kolegy, ale i místními pohostinnými obyvateli, bez kterých by se jeho cesty mohly uskutečnit jen s velkými obtížemi.

Neobvyklou optikou nahlíží také místní pamětihodnosti. Například klášter sv. Nauma, dnes památka zapsaná na prestižním seznamu UNESCO je podle něj poněkud nevzhledná a okolní klášterní budovy jsou nevydařené. Stejně tak se mu nezdá příliš vydařenou stavbou klášter sv. Jovana Biogorského. Přestože s autorem nesouhlasím, cením si jeho bezprostřednosti a odvahy bez obav vyjádřil svůj názor. Vždyť kdo by si z dnešních autorů dovolil kritizovat a zpochybňovat takovéto pamětihodnosti, z nichž některé jsou dokonce zařazeny na prestižním seznamu UNESCO ?

Za pozornost stojí i výčet změn ve vzhledu a charakteru některých makedonských měst. Komárek si všímá, jak postupně mizí stará původní zástavba měst a je nahrazována novou, "uniformní" architekturou činžovních domů. Všímá si, jak pomalu a jistě Ochrid a Skopje přichází o své orientální kouzlo, jak se z malé rybářské vesničky Struga stává město evropského střihu.

Přečtení této možná trochu polozapomenuté knihy doporučuji těm, kteří v Makedonii byli, i těm kteří se do této krásné a od dob Komárka jen málo změněné země ještě chystají. V cestopisu najdeme spoustu postřehů které platí dodnes a poznáme, že i za uplynulých 70 let se Makedonie jen málo změnila. Pohraniční horské oblasti zůstávají stále nebezpečené a obtížně přístupné, stále v horách najdeme chudobné vsi, kde se zastavil čas a dodnes nás Makedonie ohromuje svoji nádhernou jen málo dotčenou přírodou a orientální atmosférou, přátelským, hrdým a divokým obyvatelstvem. Postaveny byly nové cesty, koňské povozy vystřídaly auta, ale esence Makedonie zůstala beze změny od dob napsání Komárkova cestopisu. Bohužel i mnoho problémů soužití národností a politických otázek (spory s Řeckem, Bulharskem apod.) kterých se cestopis více či méně dotýká je dodnes nedořešeno.

Knihu seženete snadno v každé větší knihovně a její přečtení mohu jen doporučit. Podle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších česky psaných cestopisů.

Fotogalerie